KOMENTÁŘ | Bilance vojenských operací za posledních 20 let je tristní. Neviňme za to ale vojáky

Vojenské operace v Afghánistánu, Iráku, Libyi nebo Sýrii - to je jen drobný seznam konfliktů, do kterých byly za posledních 20 let zapojený západní a často i naše vojenské jednotky. Důvody těchto operací byly různé. Zastavení občanské války, protiteroristická operace nebo svržení diktátora. Výsledek měl být vždy stejný. Nastolení demokracie, stabilita a mír. Lze říci, že ve všech vyjmenovaných zemích zahraniční intervence ve všech bodech, které měly místnímu obyvatelstvu zajistit, selhaly.

Je třeba ovšem zdůraznit, že to není chyba vojáků. Vojenské operace byly provedeny naprosto precizně a s minimem obětí na obou stranách. Saddámova armáda, Kaddáfího milice nebo Talibán se během několika týdnů či dokonce dnů bojů zhroutily jako příslovečné domečky z karet a mohlo se slavit vítězství. Tak prezident George Walker Bush v roce 2003 mohl přiletět na palubu letadlové lodi USS Abraham Lincoln ve stíhačce a hlásit pouhé dva měsíce od zahájení kampaně v Iráku, že mise je splněna.

Právě politici jako Bush, Tony Blair nebo Nicolas Sarkozy vyznávali 200 let starou větu německého vojenského a politického myslitele Carla von Clausewitze, že „válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky“. A skutečně jim tato politiky vycházela. Všechny domácí problémy od nezaměstnanosti, vysoké kriminality až po úpadek popularity politika totiž lze načas napravit vyvoláním malé vítězné války. A ve všech těchto válkách nebylo pochyb o snadném vítězství.

Vyhrát válku je věc jednoduchá. Vybojovat mír je věc druhá. A v tomto boji Západ naprosto prohrál. Válka v Afghánistánu dosud americké daňové poplatníky stále 1 bilion dolarů. Z toho šlo 152 miliard dolarů do investic do infrastruktury země. Je to i se započítání inflace více než bylo investováno po 2. světové válce do zničené Evropy v rámci legendárního Marshallova plánu. Výsledky jsou téměř nulové.

V Iráku se nepodařilo vytvořit funkční vládu a odpor různých sektářských a teroristických skupin se podařilo potlačit jen díky maximálnímu vojenskému nasazení. Irák byl podle prezidenta Baracka Obamy stabilizován a Američané se stáhli. Do několika měsíců v zemi propukla občanská válka a později se objevil horor zvaný Islámský stát.  

Po bombardování Libye a smrti Kaddáfího nenásledoval ani pokus o to kdysi nejbohatší zemi Afriky stabilizovat. Od roku 2011 vládne v zemi anarchie. Vedle pohrobků Islámského státu a Al-Káidy se v zemi objevily i „vymoženosti“ typu trhu s otroky a otroctví. Zhroucení země také otevřelo uprchlíkům ze zbytku Afriky cestu do Evropy, což v roce 2015 vedlo k uprchlické krizi, jejímž důsledkům čelí Evropa dodnes.

Z těchto naprostých katastrof nelze vinit vojáky. Jednoznačně a zcela padají na hlavy politiků, kteří nebyli schopni připravit plány na rekonstrukci zemí, ve kterých chtěli změnit režimy, a postavit je tak na svoji stranu. Vojenská dobrodružství skončila pravým opakem a ze zemí, kterým jsme tak nadšeně pomáhali, se staly nejen zóny bez jakékoliv vlády destabilizující celé regiony, ale nyní i skýtají ochranu našim nejhorším nepřátelům.

Navíc se nezdá, že by někdo ze světových politiků měl vůbec nějaký plán na eliminaci této hrozby. Dokud se ovšem tyto země nepodaří stabilizovat a dostat pod jakoukoliv vládní autoritu a dokud v nich bude vládnout anarchie, nebude v klidu ani Evropa. Bude se donekonečna opakovat migrační krize, vzestup pohrobků Islámského státu a války místních warlordů. Samozřejmě, že se můžeme tvářit, že se nás to netýká a přijímat a občas si zabombardovat ty nejhorší z nejhorších, ale ať se nám to líbí nebo ne, jsme za situaci v Libyi, Iráku a jinde zodpovědní a musíme najít i řešení.  Dokud v nich nenastane mír, ani my jej nenajdeme.