ANALÝZA | Jun Sok-jol dal v sázku jihokorejskou demokracii potřísněnou krví. Ta ho zřejmě přežije

Jihokorejský prezident v zemi vyhlásil stanné právo v úterý, o několik hodin později ho ale po hlasování parlamentu musel zrušit. Toto hlasování bylo zcela mimořádné, neboť se jihokorejští poslanci na zrušení prezidentského dekretu o vyhlášení stanného práva shodli v poměru 190:0. Prezident měl k tomuto kroku na první pohled jednoduchý důvod: argumentoval ochranou národní bezpečnosti a hrozbou ze Severní Koreje.

Realita ale může být úplně jinde – a to spíše v politickém než vojenském spektru. Sok-jol se potýká s klesající popularitou, výraznou parlamentní opozicí, korupčními skandály, neúspěchy při prosazování klíčových zákonů a hrozbami impeachmentu. Jak EuroZprávy.cz informovaly v úterý, vyhlášení stanného práva zřejmě bylo pokusem zachránit jeho křehkou politickou pozici.

Prezidentovo rozhodnutí vyhlásit stanné právo mělo na hrozbu ze Severní Koreje přesně opačný vliv, než s jakým svůj dekret údajně zamýšlel. „V loutkové Korejské republice probíhají masové protesty s cílem sesadit loutku Jun Sok-jola, který je zapleten do nejrůznějších diktátorských a svévolných praktik, zatímco s podporou USA vyvolává válečnou a bezpečnostní krizi,“ napsala Pchjongjangem kontrolovaná tisková agentura KCNA.

Severokorejci dění na jihu popsali jako „všelidové povstání“. „Národní mimořádná akce v prohlášení z téhož dne uvedla, že odporná moc odmítající vůli lidu a vládnoucí nad ním se jistě zhroutí, a dodala, že Juna jistě svrhnou úsilím lidu,“ doplnila státem kontrolovaná agentura.

Co se v Jižní Koreji dělo?

Expertka na autoritářství a demokracii Myunghee Leeová kroky jihokorejského prezidenta nechápe. „Jisté je, že někteří opoziční politici před něčím takovým varovali už od září. A Jun je stále více frustrován jak rozpory ve vlastní straně, tak kroky opozice v Národním shromáždění, která se snaží blokovat klíčové části jeho programu. Také Jun čelí četným skandálům s ovlivňováním, do nichž je zapleten jak on sám, tak jeho manželka,“ shrnula pro server Conversation.

Podle ní ale není možné, aby tento krok učinil z pozice síly. „To těžko. Jun je v neuvěřitelně slabé pozici. Jeho rating se pohybuje kolem 20 %. Předsedá rozdělené straně, zablokovanému parlamentu a obyvatelstvu, mezi nímž se stal velmi neoblíbeným,“ poznamenala Leeová.

Jeho činy nezhodnotila ani jako akt zoufalství. „Myslím, že Jun vyhlásil stanné právo ze vzteku – byl rozzlobený a uražený z toho, že ho opozice opakovaně blokuje. Ale na druhou stranu mu neumím číst myšlenky. Pro mnohé je to považováno za hloupý krok – byl v tak slabé politické pozici, že by se zdálo nepravděpodobné, že by tato taktika uspěla,“ pokračovala expertka.„Ale on a někteří spiklenci si jistě politicky spočítali, že tato taktika jim dá šanci získat podporu jeho jádra. Skutečnou hádankou je, co ho k této politické kalkulaci vedlo,“ podotkla.

Jihokorejský prezident je napříč zemí známý tím, že ignoruje právní postupy a snaží se obcházet Národní shromáždění. Napadal například média za šíření fake news a oponenty očerňoval coby komunisty a sympatizanty Severní Koreje. „Na Západě ho však tak vždy nevnímají. Od ruské invaze se objevují pokusy zahraničněpolitických typů rozdělit svět na dva bloky – liberální a neliberální. Jun, jako klíčový spojenec USA, je ve Washingtonu rámován jako obránce demokracie. Doma je to však jinak,“ vysvětlila Leeová.

Jih nebyl vždy ten klidný

Vyhlašování stanného práva v Jižní Koreji není historicky ničím výjimečným, ač se tak nestalo za posledních pět dekád. Stanné právo vyhlásil například generál Park Chung-hee poté, co v květnu 1961 provedl vojenský převrat, což ukončilo krátkou éru demokratického vládnutí a započalo vojenskou diktaturu. Z Chung-heeho se nakonec stal legitimní prezident, charakterizován autoritářským stylem vlády.

Roku 1972 byla v Jižní Koreji zavedena nová ústava, což vyvolalo různá represivní opatření – včetně vyhlášení dočasného stanného práva. Když v roce 1979 došlo k atentátu na Chung-heeho, úřady opět stanné právo vyhlásily, aby zabránily chaosu.

Když se po vojenském převratu v roce 1980 zmocnil vlády generál Chun Doo-hwan, bylo opět vyhlášeno. Tentokrát ale mělo velice závažné důsledky. Armáda zakročila proti povstání ve městě Kwangdžo, což vedlo k úmrtí stovek lidí.

Server VOA News označil masakr v Kwangdžo jako „neznámější okamžik na bouřlivé cestě Jižní Koreje k demokracii“. Proti studentským demonstrantům tehdejší jihokorejský režim vyslal elitní výsadkáře s obušky, puškami a bajonety. Protestující se rozhodli přepadnout zbrojnici, zmocnili se zbraní a armádu vyhnali z města. Jenže o několik dní později se armáda vrátila – a město převzala zpět násilím.

Toto povstání vedli studenti nespokojení s diktátorským režimem Doo-hwana. Jihokorejské armádě a policii tehdy s jeho potlačením pomohla administrativa amerického prezidenta Jimmyho Cartera, neboť panovaly obavy, že se přelije i do dalších měst a do celé věci by se mohla vložit i Severní Korea.

Bílý dům tehdejší režim silně podporoval především kvůli tomu, že jeho militantní charakter pokládal za nejlepší způsob, jak bojovat proti komunistické Severní Koreji. Masakr je až dodnes hlavním zdrojem polarizace jihokorejské společnosti, protože krajně pravicoví konzervativci dále trvají na tom, že za výtržnostmi stála Severní Korea. Důkazy o tomto tvrzení však neexistují.

Diktátorský režim v Jižní Koreji skončil o celých sedm let později, stalo se tak pod tlakem masových protestů. Tehdy bylo stanné právo nahrazeno civilními mechanismy, což postupně vedlo k demokratizaci země.

Podobně jako například v Československu i toto povstání proběhlo za vedení studentů, přičemž zlomovým bodem byla například násilná smrti Pak Čong-č‘-la ze Soulské národní univerzity. Zemřel na následky mučení při výslechu. Právě tehdy nástupce Chuna Roh Tae-woo ohlásil návrh reformy, která vedla k zavedení systému přímé volby prezidenta.

Až do aktu současného jihokorejského prezidenta se země opírala o právní stát a občanské svobody. Vláda má pravomoc vyhlásit stanné právo pouze v krajních případech – během války nebo extrémní národní krize. Což, jak se zdá, při vyhlášení Junova dekretu naplněno nebylo.