ROZHOVOR | Vítkovští žháři si před 10 lety vyslechli rozsudky. Tresty splnily účel, neonacisté se zklidnili, říká pro EZ advokát Němec

Byli posedlí touhou zviditelnit extremistické skupiny. Proto se kvarteto českých neonacistů David Vaculík, Jaromír Lukeš, Václav Cojocarua a Ivo Müller rozhodlo provést v noci z 18. na 19. dubna 2009 útok zápalnými lahvemi k uctění 120. výročí narození Adolfa Hitlera. K agresi si vybrali domek obývaný romskou osmičlennou rodinou. Jejich atak ve Vítkově, v Opavské ulici číslo 58, měl fatální následky.

Tehdy dvouletá Natálie utrpěla popáleniny třetího až čtvrtého stupně na více než 80 procentech těla a musela doposud podstoupit více než sto operací. Podobný rozsah popálenin měl i Jan Palach. Čtveřice tehdy zranila i její rodiče Annu Sivákovou a Pavla Kudrika. Dům do základu vyhořel. „Je dobře, že rozsudky byly vynesené v rozmezí od 20 do 22 let, aby si ostatní případní útočníci uvědomili, že naše společnost podobné jednání netoleruje a bude se mu vždycky bránit. Soud tehdy vyslal jasný signál, že nikomu podobný čin u nás neprojde. Za posledních deset let takto brutálně žádné extremistické skupiny opakovaně nezaútočily, můžeme opatrně říci, že tvrdé tresty splnily svůj účel,“ tvrdí karlovarský advokát Ronald Němec.

Předseda trestního senátu Miloslav Studnička pachatele odsoudil za pokus vraždy a poškození cizí věci. David Vaculík a Jaromír Lukeš dostali trest odnětí svobody na 22 let, dosud netrestaný Václav Cojocaru si vyslechl 20 let a stejný trest si odpykává také Ivo Müller, jemuž odvolací Vrchní soud v Olomouci snížil pobyt za mřížemi o dva roky, a to kvůli spolupráci s vyšetřovateli a projevené lítosti.

Ronald Němec, majitel advokátní kanceláře Ronald Němec Legal, s.r.o. hrůzostrašný čin odsuzuje, ale částečně rozumí námitkám Vaculíka i Lukeše, podle nichž soudci i svědci podléhali mediálnímu tlaku. Část procesu totiž přenášela živě televize, což mimo jiné uvedli i ve stížnosti k Ústavnímu soudu, který jim ale nevyhověl. „Veřejnost má sice právo být informována o průběhu kauzy, ale myslím si, že je opravdu těžké pro lidskou psychiku soudců v trestním senátu i svědků ustát mediální tlak, kdy veřejnost již dopředu projevuje své názory v diskuzích a popřípadě i tisk ještě před vynesením rozsudku prezentuje svůj postoj,“ upozorňuje advokát, který v roce 2016 od poroty Innovative Legal Services Forum obdržel ocenění „Inovativní právník“.

Absolvent Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni a Univerzity Karlovy v rozhovoru pro EuroZprávy.cz  mimo jiné odkrývá, jak se policisté chovají k pachatelům, kteří se dopustili závažného, zavrženíhodného trestného činu. „Policie jde někdy až na dřeň trestního řádu. Pokud může v rámci zákona obviněnému něco učinit nepříjemného, potom to udělá. Rovněž, pokud jim nemusí dát některá práva anebo jsou sporná, pak se snaží je omezit,“ konstatuje expert na trestní právo, který se orientuje i v pracovním, občanském i církevním právu.

Bývalý předseda Mensy Karlovy Vary rovněž zmiňuje skutečnost, že tehdejší předseda trestního senátu Miloslav Studnička byl necelé dva roky po odsouzení vítkovských žhářů nalezen mrtvý ve svém domě ve Frenštátu pod Radhoštěm. Kriminalisté případ odložili. „Policie by měla udělat maximum pro to, aby se pokusila pachatele vypátrat. A právě tady u této kauzy si myslím, že by média o ní měla stále detailně informovat, aby byly rozptýleny obavy veřejnosti, že by soudcovo úmrtí mohlo nějak souviset s vynesenými rozsudky v případu vítkovských žhářů,“ míní Ronald Němec, který například od září 2017 zastupoval řidiče Josefa Vávru, na něhož v Plzni policista ze zásahové jednotky Vladimír Slavotínek vytáhl zbraň.

MÉDIA BY DO ROZSUDKU NEMĚLA PREZENTOVAT SVÉ POSTOJE

Pane doktore Němče, jak s odstupem deseti let hodnotíte rozsudky pro vítkovské žháře? Jen připomenu, že David Vaculík a Jaromír Lukeš dostali trest odnětí svobody na 22 let, dosud netrestaný Václav Cojocaru si vyslechl 20 let a stejný trest si odpykává také Ivo Müller, jemuž odvolací Vrchní soud v Olomouci snížil pobyt za mřížemi o dva roky, a to kvůli spolupráci s vyšetřovateli a projevené lítosti.

Považuji je za přiměřené, a to vzhledem k tomu, že se jednalo o útok, který měl opravdu závažné následky, a trestní právo především chrání společnost od jednání, jež by se nemělo opakovat. Poněvadž útok byl brutální a následky byly zničující nejenom pro popálenou dívku Natálii, ale především i pro její rodiče, pak je nutné takovému jednání předcházet. Proto je dobré, že rozsudky byly vynesené v takové výši, aby si ostatní případní agresoři uvědomili, že naše společnost podobné jednání netoleruje a bude se mu vždycky bránit. Soud tak tehdy vyslal jasný signál, že nikomu podobně otřesný čin u nás neprojde.

Uložené tresty zřejmě zapůsobily, protože neonacisté od té doby útok se zápalnými lahvemi na obydlený dům nespáchali…

Mnohaletý žalář pro vítkovské žháře i mediálně probíraný jejich případ, snad zastrašil potencionální pachatele, kteří měli v úmyslu podobně jednat. Podle mého názoru vyřčené tresty zapůsobily i jako prevence a varování pro jiné. Jelikož za posledních deset let takto brutálně žádné extremistické skupiny nezaútočily, můžeme říci, že tvrdé tresty splnily svůj účel.

Co říkáte na tehdejší vyjádření bývalého prezidenta Václava Klause, jemuž se vyřčené tresty zdály nepřiměřeně vysoké?

Domnívám se, že politici by neměli komentovat aktuální trestní kauzy z pohledu výše uděleného odnětí svobody. Politik, zvláště prezident, může hodnotit kauzy z pohledu obecné morálky, ale asi by se neměl vyjadřovat skutkově k určité věci. Proto máme dělbu moci na moc soudní, zákonodárnou a výkonnou.  Můžeme vést debatu o výši trestu podle trestního zákoníku. To znamená, jestli určitá skutková podstata není postižena až příliš mnoho, anebo příliš mírně jako například nyní, kdy se vede diskuze ohledně změny bodového systému. Ve zmíněném případě jde o naprosto legitimní vyjádření. Ale politik by neměl komentovat výši uděleného trestu v konkrétní aktuální kauze.

Jak jste vnímal námitky odsouzených, konkrétně Davida Vaculíka a Jaromíra Lukeše, kteří tvrdili, že tak drakonické tresty dostali i proto, že část soudního procesu přenášela televize živě? Podle nich soudci i svědci tak podléhali mediálnímu tlaku, což mimo jiné uvedli do stížnosti k Ústavnímu soudu. Jejich protesty byly nakonec zamítnuty.

Do jisté míry s touto námitkou jako advokát souhlasím a chápu ji. Veřejnost má sice právo být informována o průběhu kauzy, ale myslím si, že je opravdu těžké pro lidskou psychiku soudců v trestním senátu i svědků ustát mediální tlak, kdy veřejnost již dopředu projevuje své názory v diskuzích a popřípadě i tisk ještě před vynesením rozsudku prezentuje svůj postoj. Osobně jsem pro to, aby média komentovala různé kauzy, ale aby byla opravdu velice zdrženlivá, co se týče hodnocení. Podle mého názoru by novináři měli jen skutkově popisovat, co se odehrává v soudní síni, protože snad každý z nás chce, aby vyřčený trest byl nezávislý a nezaujatý.

NEOBJASNĚNÁ SOUDCOVA SMRT BUDÍ STÁLE POCHYBNOSTI

Kauza vítkovských žhářů tehdy opravdu rezonovala společností. Co ale už zapadlo, je smrt elitního ostravského soudce a předsedy trestního senátu v této kauze Miloslava Studničky, který byl 9. července 2012 nalezen mrtev ve svém domě ve Frenštátu pod Radhoštěm. Tedy ani necelé dva roky poté, co odsoudil vítkovské žháře. Kriminalisté případ odložili, policii se totiž nepodařilo objasnit příčiny smrti. Podle státního zástupce Víta Legerského za to může dvacet jezevčíků, které soudce choval. Psi totiž po jeho smrti rozkousali smrtelnou řeznou ránu na jeho krku, a zlikvidovali tak cenné stopy. Nezaráží vás, že orgány činné v trestním řízení Studničkovu smrt nevyšetřily a hovoří o možné sebevraždě či nešťastné náhodě? Pochybnosti ale zůstaly.

Policie by měla udělat maximum pro to, aby se pokusila pachatele vypátrat. A právě tady u této kauzy si myslím, že by média o ní měla stále detailně informovat, aby byly rozptýleny obavy veřejnosti, že by soudcovo úmrtí mohlo nějak souviset s vynesenými rozsudky v případu vítkovských žhářů.

Jakou šanci alespoň na minimální úspěch má před senátem advokát, pokud hájí klienty, u nichž je jasné, že provedli zavrženíhodný čin, jako tomu bylo u neonacistů? Není to pro obhájce předem prohraná bitva, když už dopředu ví, že pro obžalované nevyjedná nižší trest?

Úkolem advokáta v trestní věci není, aby pokaždé prokazoval nevinu svého mandanta, ale obhájil spravedlivý proces. Tady bych například odkázal na obhajobu nacistických či komunistických pohlavárů po válce a revoluci, kdy advokát má povinnost vůči klientovi hlídat, aby právě probíhající proces byl maximálně transparentní a probíhal především podle trestního řádu a aby i vynesený rozsudek byl v souladu s trestním zákoníkem. To znamená, že advokát nemusí za každých okolností tvrdit, že jeho klient trestný čin, z něhož je obviněn, nespáchal. Ale měl by poukázat na veškeré skutečnosti, které hovoří ve prospěch mandanta, aby právě vyřčený trest byl pro něj příznivější. Tady je ale také zapotřebí zmínit, že každý advokát má svědomí. A proto má právo zastupování ex offo (stát přidělí obžalovanému obhájce, děje se tak v případě, že je prokazatelně nemajetný a služby advokáta by nedokázal uhradit - pozn. red.) či obhajobu v případě uzavřené příkazní smlouvy vypovědět, pokud zjistí, že se klient choval v rozporu se svědomím advokáta. Když se ale advokát s obhajobou ztotožní a jde mu o řízení de lege, tedy aby byly dodržené zákonné normy, pak si myslím, že je schopen obhajobu účinně vést.

Zmínil jste, že advokát může případ odmítnout, ale často se tak neděje, protože i největší zločinec má nárok na spravedlivý soudní proces, při němž je nutné, aby jej někdo zastupoval. Jak je těžké hájit lidi, jejichž činy se i advokátům příčí. Kromě zápalného útoku ve Vítkově mám na mysli především sexuální delikty, kdy pachatel znásilní dítě anebo jej dokonce i zabije?

Přiznám se, že se k takto citlivým kauzám nemohu za ostatní kolegy vyjadřovat, protože se jedná o niternou věc, o níž většina advokátů odmítá hovořit a už vůbec ne na veřejnosti. Osobně bych se k takovému případu postavil následovně. Snažil bych se obhajobu vést tak, aby společnost pochopila, proč se tak stalo a učinila nápravu, aby se provedený skutek už nikdy nestal. Pro lepší pochopení uvedu příklad. Pokud se násilník, který zneužil malou holčičku před činem dožadoval sexuální léčby, anebo si odborníci nevšimli, že vykazuje jisté symptomy negativního chování, pak se jedná o pochybení společnosti a státu. Proto je nutné, aby stát vynaložil zmíněnou prevencí veškeré úsilí v zabránění tak ohavného činu. Sám bych ale takovou obhajobu asi vést nedokázal.

POLICIE UMÍ JÍT AŽ NA DŘEŇ TRESTNÍHO ŘÁDU, DOBRÉ TO NENÍ

Vrátil bych se ještě k odsouzeným neonacistům, kteří zápalnými lahvemi zaútočili na romský domek v roce 2009. Můžete z vlastní praxe říci, jak policie s takovými pachateli po zatčení při vyšetřování jedná?

Z mé advokátní zkušenosti vím, že policie dovede být velice příjemná, ale i nesmírně tvrdá, a to přesně podle spáchaného činu. Dokonce bych řekl, že někdy jde až na dřeň trestního řádu. Pokud může v rámci zákona obviněnému učinit něco nepříjemného, potom to udělá. Rovněž, pokud jim nemusí dát některá práva anebo jsou práva sporná, pak se snaží je omezit/nedat. Z hlediska lidského pohledu takové zacházení chápu, ale na druhou stranu to není samozřejmě správné jednání, protože by to měl být soud, který má vynést rozsudek, a má to být nápravné zařízení, které odsouzeného trestá anebo jej napraví. Zcela určitě by to ale neměla být policie, která by se měla jakýmkoli způsobem projevovat, ať už pozitivně anebo negativně. Je to orgán státní správy, který má za úkol dovést pachatele před soud a má zjistit veškeré okolnosti, které se váží k danému případu.

Troufnete si odhadnout, jak se vítkovským žhářům ve vězení žije? Malé Natálii zcela zničili budoucnost, protože po jejich útoku utrpěla popáleniny třetího až čtvrtého stupně na více než 80 procentech těla. Mnozí odsouzení totiž i za mřížemi ctí určitou morálku a pachatelé, kteří ublíží malému dítěti, to mívají ve vězení obtížné.

Vaši otázku musím rozdělit na dvě části odpovědí. Advokátní praxe mě naučila, že pokud opravdu dojde ke znásilnění holčičky či chlapečka, pak takové osoby jsou silně perzekuovány. A nechci tuto část více komentovat, protože by vše mohlo směřovat k trestnímu stíhání dalších osob. Ale pokud na sebe narazí dva pachatelé násilných činů a jsou spolu na cele, pak se dovedou vzájemně i podporovat. Dojdou k názoru, že jsou nespravedlivě odsouzení, a utvrzují se v tom, že až vyjdou ven, pak už takový čin sice neučiní, ale že v jejich případě se jedná o systémové pochybení společnosti. Je to samozřejmě zrůdné a zvrácené, ale někteří pachatelé to tak cítí.

Kvarteto odsouzených Vaculík, Lukeš, Cojocaru a Müller mají většinou polovinu trestu za sebou, když k vězení ještě připočteme vazbu. Kdy by se podle vás mohli dostat na svobodu? Jistou roli v předčasném propuštění může hrát i skutečnost, jak splácejí finanční škodu, kterou musejí z nařízení soudu uhradit. Pojišťovnám musejí zaplatit 7,5 miliony korun za výdaje spojené s léčbou, neboť kromě Natálie byli popáleni i rodiče Anna Siváková, utrpěla popáleniny na 30 procentech těla, a Pavel Kudrik, jenž měl popálená záda a končetiny. Jejich dcera má od útočníků navíc ještě dostat odškodné ve výši 9,5 milionu korun.

Předčasné propuštění má více faktorů. Například, zda jste už před výkonem trestu byli souzeni za jinou činnost. Abyste splnili podmínky na podmínečné propuštění, musíte mít v době podání žádosti lidově řečeno část odsezeno. Další důležitou věcí, která vám může dopomoci k předčasné svobodě, je, že musíte během trestu ve vězení nasbírat co největší počet kladných pochval od vězeňské služby. Pokud je nemáte, vaše šance se rapidně na podmínečné propuštění sníží. A předně zde musí být okolnosti, které svědčí o skutečnosti, že povedete řádný život.  Všechno to jsou ale interní věci, které se my nikdy nedozvíme.