ROZHOVOR | Češi jsou barbaři, zlobí se lingvista. Budeme opět sekat latinu?

Podle Jakuba Žytka, předsedy Asociace učitelů klasických jazyků, nastal od zavedení nových školních vzdělávacích programů v r. 2009 drastický pokles ve výuce latiny na středních školách, její hodiny byly na mnoha školách tzv. obětovány ve prospěch jiných předmětů a latina čelí ryzímu vzdělávacímu pragmatismu.

„Latina je pro žáky samozřejmě z povahy náročná, takže zájem o ni mají spíše ti osvícenější rodiče. Povinnou latinu na gymnáziích - alespoň v minimálním rozsahu 2 roky po 2 hodinách - bych samozřejmě uvítal; když už ne na všech, tak alespoň na humanitních zaměřeních, ale za současné situace je to spíše sen," řekl Žytek.

Zeptali jsme se tedy na ministerstvu školství (MŠMT), jak nahlíží na předmět latina. „Latina je jeden z volitelných předmětů. Školy ho mohou vyučovat v rámci disponibilních hodin. Do vyučovacího programu ho zařazují zdravotnické školy, které připravují zdravotnické nelékařské profese, gymnázia a lycea, která připravují žáky pro terciální vzdělávání pro lékařské a právnické  fakulty. Výběr volitelných předmětů je v kompetenci ředitele školy.  V případě, že se znalost latiny slučuje s profilem absolventa, je znalost latiny žádoucí," sdělilo MŠMT pro EuroZprávy.cz.

Výběr dalšího cizího jazyka i volitelného předmětu je v kompetenci ředitele školy, MŠMT vymezuje v rámci rámcových vzdělávacích programů konkrétních oboru pouze rozsah vzdělávací oblasti. „Výběr konkrétního jazyka je v zcela v kompetenci ředitele školy, který přihlíží k profilace absolventa a požadavkům žáků," upřesnilo ministerstvo.

Zatímco na středních školách se tedy studenti latině většinou vyhnou, na vysokých už to tak lehké není. Jazyk starých Římanů se vyučuje na právnických, lékařských, teologických a filozofických fakultách. Na posledně jmenovaných buď jako samostatný obor, nebo jako jeden z předmětů (nezřídka povinně) v rámci oboru. Několik semestrů latiny tak čeká například na historiky, archiváře, bohemisty, romanisty, ale třeba i muzikology.

EuroZprávy.cz požádaly o rozhovor Lubora Kysučana, který šéfuje latině na olomoucké univerzitě.

1) Latina je (polo)mrtvý jazyk, tak proč se ji v dnešní době učit?

Těch důvodů je hned několik. Jedny jsou ryze pragmatické, ty druhé řekněme spíše kulturně-civilizační. V prvé řadě je latina vynikající lingvistická pomůcka. Románské jazyky se z latiny přímo vyvinuly, i ty nerománské obsahují značný díl latinské, respektive řecko-latinské slovní zásoby. Např. pro angličtinu se uvádí 60%, po odbornou angličtinu dokonce 90% slov latinského původu. Za první republiky, kdy byla mezi středoškoláky znalost latiny samozřejmostí, vycházely učebnice románských jazyků na základě latiny, v devadesátých letech bylo v Brně z iniciativy profesora Antonína Bartoňka, našeho předního odborníka v oboru klasických jazyků, založeno Klasické gymnázium, kde byla výuka románských jazyků přímo didakticky provázána se studiem latiny.

Dále má latina význam i pro lepší zvládnutí češtiny, vždyť spousta českých slov je latinského původu. Nemusí jít jen o odbornou terminologii, ale např. taková slovansky znějící slova jako košile, růže, židle, žemle jsou pradávné výpůjčky z latiny ještě do staré češtiny, které byly přejaty už v raném středověku.

Zásadní je ovšem význam latiny právě pro zvládnutí zmíněné odborné terminologie, ať už medicínské či biologické. V anatomii, botanice, zoologii máme přímo řecko-latinskou terminologii, v jiných vědách řadu termínů utvořených na řecko-latinském základě. Vezměme si jen vzít moderní technické vynálezy – jejich názvy jsou utvořeny na řecko-latinském základě – lokomotiva, automobil, televize, telegraf, telefon, kompjútr, internet.

Další důvody jsou kulturní – v latině jsou zakódovány klíčové prameny naší minulosti – filozofické a teologické texty, historické dokumenty všeho druhu, Kosmovou kronikou počínaje a smlouvou o prodeji krávy či dvora v Horní Dolní konče. Bez pochopení vlastní minulosti ztrácíme svou identitu a bez ní nemůžeme v globalizovaném světě přežít – buď se staneme nekulturními polovzdělanci, netolerantními hňupy zakládajícími svou identitu na primitivních ideologiích místo na kultuře a nebo se v něm naopak hezky rozpustíme a vypustíme.

2) Myslíte si, že má latina ve světě IT a angličtiny budoucnost?

Ano, jistěže má – pokud bude vyučována a mediálně prezentována způsobem a formou, která je modernímu světu blízká, nikoliv školometsky na způsob Študáků a kantorů. Ostatně jejich autor, duchaplný spisovatel a skvělý člověk Jaroslav Žák, velmi dobře věděl,o čem píše – sám byl velmi úspěšný latinář a romanista.

Ta budoucnost latiny je dána skutečnostmi, které jsem zmínil výše. Asi vás navíc překvapí, že ačkoliv je latina označována jako mrtvý jazyk, je používána i v aktivní formě a dovede popsat všechny skutečnosti moderního světa, od posledních technologických objevů až po aktuální politiku. Latina je spolu s italštinou stále úředním jazykem Vatikánu. O tom, že se její znalost může pragmaticky vyplatit, se přesvědčila před dvěma lety i italská novinářka Giovanna Chirri z italské tiskové agentury ANSA. Když byla na tiskové konferenci ve Vatikánu latinsky oznámena abdikace papeže Benedikta XVI., byla jediná, kdo této převratné zprávě plně rozuměla. Pustila ji tedy do světa jako první, a jak to už v novinářské branži chodí, po zásluze se stala díky tomu žurnalistickou hvězdou první velikosti.

O rozvoj latiny pečují i kroužky neolatinistů, kteří se jí snaží udržovat v živé aktivní formě, stejně jako řada jejich webových stránek. Finský rozhlas má každodenně vyhrazen určitý čas pro vysílání v latině, jde zejména o zprávy. Přirozeně tento druhý život latiny je poněkud umělý, něco na způsob esperanta, ale proč ne – je to ušlechtilá zábava, která prohlubuje jazykové dovednosti i kulturní povědomí všech, kdo se jí věnují. Nemluvě o tom, že latinské slova běžně najdeme v reklamě, v textech moderní hudby, překvapivě nejvíce v takovém metalu. V poslední době je velmi rozšířená móda latinského tetování.

Zde si ovšem nejsem zcela jist, je-li to právě vhodný argument pro latinu – zda to spíše nesvědčí o tom, že se latina dostala na úroveň něčeho tak esoterického a exotického, jak je klínopis, hieroglyfy či runové písmo.

3) Když se řekne „latina", hodně lidí si vybaví pedantické kantory a vyděšené studenty. Je opravdu tak těžká?

Naopak. O latině se říká, že je logický jazyk, ale to je zjednodušení. Neznám přirozený jazyk, který by byl nelogický, a na druhé straně neznám přirozený jazyk, který by byl stoprocentně logický (pochopitelně nehovořím o umělých, tzv. plánových jazycích, jakými je např. zmíněné esperanto – mimo jiné rovněž značným dílem vytvořené na základě latiny a staré řečtiny, nebo programovací jazyky, signalizační systémy atd.). Nicméně je to jazyk s přehlednou gramatikou a s poměrně jednoduchou slovotvorbou – aspoň v té podobě klasické latiny, jaká se vyučuje ve školách už od vrcholné antiky a jaká se ovšem notně lišila od jazyka římské ulice a trhu.

Na druhé straně je to však jazyk, jehož studium vyžaduje jistou systematičnost a současně rozvíjí analytické schopnosti, což v dnešní roztěkané postmoderní době, která nemá v oblibě dlouhodobější investice, na jejichž zisky je třeba trpělivě čekat, řadě studentů zrovna moc nevoní. Proto podobně jako matematika vzbuzuje latina nepřiměřené obavy. Vše je ovšem pouze věcí přístupu – jak učitelů, tak studentů.

Troufal bych si tvrdit, že ona logická, exaktní stránka latiny možná přispěla i k exaktnosti evropské vědy, většina starších vědeckých textů byla přece napsána právě v ní. A pokud jde o klasickou filologii, tedy vědu, která se zabývá studiem klasických jazyků i kultur, pak badatelé trefně upozorňují na skutečnost, že v době svého vzniku v renesanci byla tato věda mnohem exaktnější než tehdejší přírodní vědy, koketující s mystikou a okultismem. Mohla to tedy být právě filologie, která přispěla k rozvoji exaktní vědecké metody, bez níž si moderní svět jen stěží lze představit.

4) Kde absolvent oboru „latina" nalezne uplatnění?

Pokud bychom to vázali výhradně na obor, pak má podstatě dvě základní možnosti - učitel na střední či vysoké škole nebo výzkumný pracovník v oboru klasických, případně medievistických studií, případně překladatel. Ale ty možnosti jsou daleko širší – novinář, editor v nakladatelství, pracovník v archivech, muzeích, kulturních agenturách. Ve všech těchto oborech uplatní široký rozhled, který mu studium oboru dává. Ale třeba také jako diplomat, vysoký státní úředník. Ve všech těchto oborech se naši absolventi úspěšně uplatnili. Na naší katedře se totiž o další profesní dráhu svých absolventů zajímáme, takže mohu s čistým svědomím říci, že jsou profesně úspěšní v oboru i mimo něj a nakolik je mi známo, nikdo z nich neskončil pod mostem.

Výhodou je, že latina se většinou studuje dvouoborově, v komboinaci s živými jazyky, historií, filozofií. Řada našich absolventů nastoupila na úspěšnou akademickou dráhu v druhém oboru svého studia, k čemuž jim však mezioborové vazby s latinou nepochybně pomohly.

5) Je mezi mladou generací Čechů o latinu zájem?

Na rovinu musím říci, že spíše ne. Je to ovšem dáno především nevalným obrázkem latiny ve veřejném mínění, v němž je zafixována představa latiny jako čehosi vyloženě nepraktického, co se do toho báječného nového světa angličtiny a IT vůbec nehodí. To zpětně potom působí na rodiče, kteří rozhodují o vzdělání svých potomků a na školský systém, který se v duchu tržních principů snaží vyjít vstříc poptávce.

Zatímco náš stát je v duchu tradic středoevropského osvícenského absolutismu v řadě oblastí až nezdravě centralistický, pokud jde o školskou politiku, v ní vládne naprostá anarchie. Ta podobně jako komerční televize reaguje pouze na poptávku a absolutně se nesnaží formulovat nějaké základní principy a hodnoty, ať už ty ryze praktické nebo kulturní, které by v dané společnosti a kulturním okruhu měly tvořit obsah vzdělání. Narozdíl od společností minulosti se nejsme s to shodnout ani na tom, co obnáší pojem vzdělanost.

Řekl bych, že nejedna z našich škol, včetně těch vysokých, stále funguje na principu čínských montoven – práce v nich je utrpením a chrlí produkty na jedno použití, které dlouho nevydrží. Naštěstí navzdory tomu je mnoho kurážných a entuziastických učitelů, kteří se tímto systémem nenechají semlít, jsou tvůrčí a dokáží pro svůj obor nadchnout i studenty. Alespoň mezi latináři, např. na různých seminářích a při přípravě každoroční olympiády v latině, jsem takových vzácných kolegyň a kolegů poznal nemálo a s hlubokým respektem se před nimi skláním.

Na druhé straně existují kroužky nadšenců, kteří pěstují živou latinu, hrají latinské divadlo, vytvářejí webové stránky v latině. Ne vždy jde přitom o profesionály, studenty či absolventy oboru. Možná tu máme stejná situaci jako již mnohokrát v dějinách – nadšenci tvořící něco na koleně, mimo oficiální struktury a instituce, mohou založit novou renesanci.

6) Bylo by dle Vás vhodné opět zavést latinu do škol (na gymnázia) povinně?

To by bylo spíše kontraproduktivní. Vhodné by však bylo umožnit na většině středních škol její výuku ve formě nepovinného nebo povinně volitelného předmětu majícího zcela rovnoprávné postavení s ostatními předměty a dále založit několik klasických, výrazně humanitně orientovaných gymnázií, kde by se latina se starou řečtinou vyučovaly v dostatečném rozsahu a na vysoké úrovni. Taková gymnázia s „certifikátem zaručené kvality" by byla jakýmisi baštami humanitního vzdělání v zemi.

7) Když srovnáte výuku latiny v Česku a cizině, máme co dohánět?

Záleží na tom, na kterou část světa (teď mám na mysli toho euroamerického, kde je výuka klasických jazyků součástí civilizační tradice) se díváme. Pochopitelně hluboce zaostáváme za Velkou Británií, Německem, Francií, Nizozemím, Itálií, Rakouskem, Finskem, na druhé straně jsme na tom o něco lépe než řada středoevropských a východoevropských států. Bohužel u nás počet studentů latiny vytrvale klesá.

Třebaže střední Evropa je historicky jedním z center západní evropské civilizace a klasická gymnázia zde byla jak v dobách Rakouska-Uherska, tak první republiky na vysoké úrovni, zásadní škodu i ve vztahu ke klasickému vzdělání napáchal komunismus. Ten je odsouval na druhou kolej jednak z ideologických důvodů (klasické vzdělání bylo atributem oné středostavovské měšťanské humanistické kultury, kterou chtěli rudí ideologové od kořene vyvrátit, a stejně tak vadila vazba na křesťanství), jednak z technokratických – prostě tento typ vzdělání nepřispíval k plnění pětiletek, tavbě oceli a výrobě betonu.

Jelikož náš rádobykapitalismus na postkomunistický způsob tento technokratický styl myšlení přejal, jen změnil kulisy a značky zboží, nelze se divit, že ani dnes není vnímán jako společensky potřebný. Když se ovšem s podobným hokynářským náhledem setkám i mezi nikoliv hloupými kolegy na akademické půdě, pak si uvědomím, jak daleko od civilizace se české země stále ještě nalézají.

Naproti tomu např. v takové Velké Británii je klasické vzdělání stále považováno za velmi prestižní obor. Pochopitelně ani bohatá Británie si nemůže dovolit zaměstnat v oboru stovky absolventů klasických jazyků ročně, ale tito se uplatňují nejen jako státní úředníci (nejen nezapomenutelný Sir Humphrey z oblíbeného sitcomu Jistě pane ministře), ale i úspěšní politici – např. pověstný londýnský starosta Boris Johnson vystudoval klasické jazyky. Jak je doloženo i sociologickými průzkumy, v Británii patří absolventi klasických jazyků mezi profesně nejúspěšnější – měřeno výší výdělku a kariérním úspěchem. Právě pro zmíněné analytické schopnosti se velmi dobře uplatňují v bankovním sektoru, ekonomických profesích, jako manažeři. Tedy žádný roztržitý latinář s rozvázanými tkaničkami od bot, co zapomíná deštník....

Nemluvě o některých mimoevropských kulturách (islámské země, Indie), kde jazyky, jejichž postavení v dané kultuře je srovnatelné s rolí latiny na západě (klasická arabština, sanskrt), jsou pěstovány s mnohem větší úctou a respektem než na západě latina a stará řečtina. Např.v Indii a Nepálu je sanskrt s naprostou samozřejmostí vyučován už na základních školách.

8) Politici se rádi „blýsknou" nějakým tím cizím slovem, které je většinou latinského původu (populární „dehonestovat"). Jak jako lingvista hodnotíte slovník zákonodárců a dalších ústavních činitelů?

Jako nikde jinde ani zde nelze zobecňovat. Podobně jako v každé jiné profesi, tak i mezi politiky najdeme kultivované vzdělané lidi, ale i polovzdělané či zcela nevzdělané hochštaplery. U těch posledně jmenovaných je pochopitelně úroveň slovníku hrozivá, a to nejen pokud jde o latinu. A věřte, nemířím teď na profláknutou a poněkud rozvleklou debatu o vulgarismech některých politiků. Větší tragédií než slovník je totiž to, že tito lidé rozhodují mimo jiné i o vzdělávací politice státu a že jejich slovník leckdy odráží i kvalitu jejich myšlení a rozhledu.

Když už jsme u těch politiků, ono však nejde jen o jazyk. Studium latiny obnáší i studium antické historie, literatury, kultury. Studiem této historie jen zdánlivě mrtvé a z perspektivy zdánlivě dávno uzavřené minulosti můžeme interpretovat i mnohé problémy současnosti. Vždyť nejrůznější geopolitické problémy Evropy mají své kořeny už v antice. Bez znalosti antické historie nelze pochopit ani spíše směšné pošťuchování Makedonie a Řecka ani dnes už tragické a potenciálně nebezpečné pošťuchování Ruska a Západu o Ukrajinu.

Podobně jako v případě krvavých balkánských válek v devadesátých letech, jedním z živných aspektů těchto konfliktů je rozdělení římské říše na západní a východní část, které v konečném soudu vedlo nejen k církevnímu rozkolu, ale následně i ke vzniku dvou civilizací v Evropě – západní latinské a východní byzantské, chcete-li ortodoxní. A právě na jejich hranici, zcela v duchu známé teorie amerického politologa Samuela Huntigtona, se projevuje většina zamrzlých evropských tenzí, a dnes bohužel i zcela horkých konfliktů. Kdyby si toho byli politikové a jejich poradci lépe vědomi,možná by v sobě našli více nadhledu, více pochopení pro obě strany – a tím možná i více vůle k dorozumění.

Děkujeme za rozhovor.