Benešovy dekrety? Dodnes téma, které budí obrovské vášně

Otázka tzv. Benešových dekretů se v české veřejné debatě pravidelně čas od času objeví. V současnosti ji otevřel předseda sudetských Němců Bernd Posselt, který problematiku dekretů vnímá jako záležitost morální. Tento víkend navíc Sudetoněmecký sjezd v Bavorsku navštívil zatím nejvyšší představitel české vlády, vicepremiér Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL). O co ale v případě Benešových dekretů jde? Pojďme si připomenout ty nejrozporuplnější a nejvýznamnější dekrety.

Za Benešovými dekrety zpočátku stála exilová vláda v Londýně, kterou Britové 15. října 1940 uznali jako prozatímní vládu Československa. V podstatě byla tvořena prezidentem Eduardem Benešem a Státní radou. Už od dubna 1940 začala tato vláda vydávat dekrety, které fakticky nahrazovaly zákony, podepisoval je prezident Beneš. Tyto normy pak byly po válce dodatečně schváleny prozatímním Národním shromážděním. První dekrety do roku 1944 tak oficiálně stvrzovaly vznik exilové vlády a jejich orgánů a organizací. Následovaly dekrety, které řešily otázku organizace řádné poválečné československé vlády. V poslední fázi v roce 1945 byly vydány dekrety nejkontroverznější, které vycházely z návrhů uvedených v tzv. Košickém vládním programu, na kterém se podílely zejména komunisté a exiloví politici z Moskvy.

Mezi tyto dekrety patří zejména Velký retribuční dekret (Dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech), vydaný 19. června 1945. Kontroverzní už je pouhý aspekt zpětné účinnosti, retrospektivity této normy. Na základě dekretu byly stanoveny přísné tresty za skutky spáchané v období druhé světové války. Novinkou byl trestný čin udavačství, jeho se dopustil ten, kdo „v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal,“. Za toto mohl člověk dostat i trest smrti. K účelu naplnění trestů byly zřízeny tzv. mimořádné lidové soudy. A zde je opět kontroverzní prvek – tyto stanné soudy soudily obviněné, kteří měli omezena procesní práva bez možnosti podat odvolání, nemohla jim být ani poskytnuta milost prezidenta. Tresty smrti se vykonávaly už do dvou hodin od vyhlášen rozsudku, popravy byly často veřejné. Na základě tohoto dekretu bylo odsouzeno na 33 tisíc osob, 730 k trestu smrti. Polovinu odsouzených tvořili Němci.

Posledním sporným bodem Velkého dekretu je jeho opakované prodlužování i v dobách mírových. Lidé, kteří byli předvoláni k soudu, totiž pozbyli volebního práva a nástroj mohl být zneužit politickými stranami. Podle odhadů bylo takto zbaveno volebního práva na 300 tisíc osob do roku 1946. Naposledy byla platnost retribučních dekretů prodloužena v roce 1948.

Na Velký retribuční dekret navázal až v říjnu 1945 též Malý retribuční dekret (Dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti). Dekret byl vydán s účelem umožnění stíhání méně závažných činů, jeho ustanovení prováděly národní výbory na úrovni okresů. Trestat se měli především okupanti, kolaboranti a domácí zrádci, vše samozřejmě retroaktivně. Trestány byly i akty nepřístojného chování či veřejného pohoršení. Kontroverzní bylo ustanovení, které tvrdilo, že osoby , které v době nesvobody porušily věrnost vůči Československé republice, nebo českému nebo slovenskému národu, popřípadě se prohřešily proti národní cti, anebo proti povinnosti národní soudržnosti vůči příslušníkům českého nebo slovenského národa, budou podle příslušného dekretu potrestány. Doba zvýšeného ohrožení republiky byla ustavena na období od 21. května až do 31. 12. 1946. V praxi tak dekret umožnil beztrestné lynčování a vyhánění Němců, kteří se ničím neprovinili. To mimo jiné umožnilo i opatření o beztrestnosti, kdy by se za normálních podmínek jednalo o trestný čin, ale pokud šlo o čin, který bych spáchán pod nátlakem nebo v úmyslu prospět národu nebo jinému obecnému zájmu, čin trestat nešlo.

Základními tresty v rámci malého dekretu bylo vězení, pokuta či veřejné pokáraní. Mnohdy ale následovaly tresty dodatečné, jako například konfiskace majetku a ztráta volebního práva po dobu jednoho až tří let.

 Velmi významným dekretem byl ještě Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dekret č. 33/1945 Sb.). Českoslovenští občané německé a maďarské národnosti byli bez výjimky zbaveni státního občanství. Kontroverzní je tento dekret zejména proto, že občanství byli zbaveni i Židé, kteří se před válkou přihlásili k německé národnosti a ti, kteří později prokázali účast v odboji. Němci a Maďaři byli vyhnáni a následně byl jejich majetek zkonfiskován. Často se pak stávalo, že zabavené majetky a pozemky a přidělování majetku organizovaly kádry KSČ. Strana si pak zajistila početné voličstvo ve volbách v roce 1946.