ROZHOVOR | První 17. listopad zinscenovali nacisté, druhý StB? Česko může zažít další revoluce, říká historik

17. listopad je v Česku spojen s obdobím politických změn. To ale hovoříme především o roce 1989. Přinesl nějaké změny listopad v roce 1939?

Uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 spojené s popravami a zatýkáním českých studentů především jasně demonstrovalo, jak hodlá k Protektorátu Čechy a Morava přistupovat nacistická okupační správa. Nacisté akcí vzkázali, že Čechům nebude umožněno rozvíjet vlastní vzdělanost a kulturu a jakýkoliv odpor či projev nesouhlasu bude potírán krajně represivními prostředky.   

Po listopadových událostech v roce 1939 bylo 9 lidí popraveno a přes tisíc studentů bylo zbito a odvlečeno do koncentračních táborů. Proč k tomu došlo?

Přestože po vyhlášením Protektorátu v březnu 1939 se do otevřeného protinacistického odboje zapojil relativně malý počet obyvatel, většina české společnosti se s nacistickou okupací nesmířila. Formy protestu se lišily, vyvrcholily však v převážně studentských demonstracích 28. října 1939, tedy na výročí vzniku československého státu. Okupační moc proti nim tvrdě zakročila. O život přišel učeň Václav Sedláček a student Jan Opletal, který byl postřelen a 11. listopadu zraněním podlehl. O čtyři dny později se konal Opletalův pohřeb, který přerostl v další protinacistickou demonstraci. V důsledku těchto událostí se vedení  Říše rozhodlo pro represivní akci, která byla realizována 17. listopadu. Šlo o hlasitý signál české společnosti, že odpor je marný a bude tvrdě zlomen.   

V průběhu války byl tento den vyhlášen v Londýne Mezinárodním dnem studentstva. Proč zrovna v Londýně a proč jej dodnes slaví více zemí?

V zahraničí působil Ústřední svaz československého studentstva , jehož činnost byla podporována i londýnskou československou exilovou vládou. Britská metropole byla tedy logickým místem pro vyústění této iniciativy, kterou na zasedání Mezinárodní studentské rady podpořili zástupci 26 zemí. Mimochodem, jedná se o jediný pamětní den mezinárodního významu, který má kořeny v českých událostech. Po pádu státně-socialistických diktatur ve východní Evropě v roce 1989 význam tohoto dne celosvětově upadal, avšak po posledních letech se trend obrací. Mnoho univerzit ho pojímá především jako zdůraznění svého mezinárodního charakteru, vazba na listopad 1939 není až tak silná.   

V tento den si také připomínáme události v roce 1989, kdy došlo k sametové revoluci. Nezapomíná se díky ní na hrůzné události z roku 1939?

Události listopadu 1989 ve veřejném prostoru dnes určitě rezonují více než dění v listopadu 1939. Je to pochopitelné, pád diktatury KSČ  je z dnešního pohledu výrazně aktuálnější než uzavření českých vysokých škol nacistickými okupanty. Mám ovšem dojem, že alespoň v oficiální rovině existuje snaha rok 1939 nadále připomínat, což je správné.

Kde se termín „sametová revoluce“ vlastně vzal?

Není to zcela jasné. Termín zřejmě vzešel z novinářských kruhů, rychle zapustil kořeny především v zahraničním dobovém zpravodajství. Šlo o mediální zkratku, která se následně stala všeobecně užívaným pojmem, především v českých zemích. Na Slovensku se stále užívá i termín "nežná revolúcia".  

Spekuluje se o tom, že tvrdý zásah ze 17. listopadu byl připraven StB a že měl být nástrojem vnitropolitického boje o moc v komunistické straně. Co si o tom myslíte?

V tomto ohledu bych krotil divoké konspirace. Jejich základ ovšem vychází z tehdejší reality. Je nutné si uvědomit širší kontext. Celý východní blok se od poloviny 80. let nacházel v hluboké hospodářské i politické krizi. Představy o tom, jaká z ní vede cesta, se ovšem lišily. Sovětský vůdce Michail Gorbačov přišel se svým reformním programem, perestrojkou, jehož podstata postupem času narážela na odpor části východoevropských lídrů. Některé aspekty perestrojky, obzvláště ty politické, kritizovali především staří komunisté, jelikož "nové myšlení" výrazně mladšího sovětského generálního tajemníka bořilo jejich dlouhodobě budované představy.

V roce 1989 se již ve východním bloku jasně profilovaly dva tábory. První stál za Gorbačovem a tvořily ho Polsko s Maďarskem. Druhý, opoziční, představovaly Rumunsko, Bulharsko a Východní Německo. Československé vedení lavírovalo. Vítalo impulz k ekonomickým reformám, obávalo se však změn politických, především možné rehabilitace myšlenek a protagonistů pražského jara. Musíme si uvědomit, že v jakešovském vedení KSČ stále drželi významné pozice lidé spojení s intervencí ze srpna 1968 a následným nastolením normalizace.

Rapidní změny, k nimž ve východním bloku v druhé polovině roku 1989 docházelo, však nešlo přehlédnout. V KSČ si o slovo říkala nová generace politiků, kteří si uvědomovali, že státní socialismus sovětského typu se dostal do slepé uličky a je třeba ho upravit. To samé platilo o části příslušníků bezpečnostních složek. Jejich velení mělo poměrně dobrý přehled o tom, co se v Československu a okolních zemích děje. Není tedy vyloučené, že způsob, jakým byl zásah pořádkových sil na Národní třídě realizován, měl v představách některých představitelů bezpečnosti napomoci rozproudit změny ve vedení KSČ, a tím zachránit existující systém. Zdůraznil bych, že jde o neprokázané spekulace, které se opírají především o zpětné výpovědi ne zcela důvěryhodných aktérů.      

Když Češi vyšli před 29 lety do ulic, co bylo jejich cílem? Mohli tušit, jak demonstrace dopadnou?

Studentský pochod ze 17. listopadu měl na pozadí vzpomínky na události z roku 1939 demonstrovat nespokojenost s panujícími poměry v zemi. Následné akce byly především reakcí na násilný zásah proti mladým lidem, jehož brutalitu nedokázali pochopit ani ti, kteří do té doby proti diktatuře KSČ nikterak nevystupovali a o politiku se nezajímali. Skutečnost, že státní moc takto zakročila proti mase pokojně pochodujících studentů, představovala v první fázi hlavní hnací sílu protestů.

Ne každý, kdo se jich účastnil, si myslel, že situace vyústí v naprosto zásadní transformaci společenskopolitického a hospodářského systému v Československu. Jasno ostatně zpočátku neměly ani opoziční špičky. Stačí se podívat na vývoj požadavků Občanského fóra, které byly stupňovány na základě aktuálního vývoje. Výsledek se ostatně odvíjel především od celkové mezinárodní situace a mimořádně nízké akceschopnosti a důvěryhodnosti vládnoucích československých představitelů.       

Hnacím motorem revoluce byla fáma, že při zásahu zemřel student Martin Šmíd. Co za ní stálo a s jakým cílem byla vypuštěna?

Interpretace se opět různí a mnohdy jsou důsledkem čirých spekulací. Zastánci výše zmíněné teorie o konspiraci Státní bezpečnosti fámu o smrti studenta Šmída považují za důkaz pro své tvrzení. Jak je známo, student Šmíd byl ve skutečnosti příslušník StB Ludvík Zifčák nasazený do studentského průvodu. Ten zpětně vypověděl, že mrtvého hrál na příkaz svých nadřízených. Jeho verze se ovšem nikdy neprokázala a v Zifčákových svědectvích panuje řada nesrovnalostí.

Zifčák během demonstrace utrpěl menší zranění a není vyloučeno, že zkrátka na chvíli omdlel. Zprávu o mrtvém studentovi následně přinesla jedna z účastnic demonstrace, Drahomíra Dražská. Její napojení na Státní bezpečnost se nikdy nepotvrdilo. Sama s velkým časovým odstupem vypověděla, že příběh o zabití studenta si vymyslela v důsledku frustrace z brutality policejního zásahu, při kterém byla sama zraněna.  

17. listopad byl ránou pro tehdejší vládnoucí komunistickou stranu. Češi se semkli a vybojovali svobodu. Dokázali by dnes podle Vás něco podobného opět, nebo je doba jinde?

Nemyslím si, že by se schopnost provést revoluci odvíjela od nějaké "národní povahy". Revoluce mívají konkrétní příčiny a bývají důsledkem problémů dané společnosti v určitém bodě. Nevidím důvod, proč by se takové zvraty v budoucnu měly vyhnout zrovna české společnosti. Záleží na podmínkách. Nemusí jít nutně o posun směrem ke svobodnější společnosti, ale naneštěstí také o zvrat opačným směrem. Důležité je mobilizační téma, které osloví jinak různorodé segmenty populace. To v listopadu 1989 nechybělo.