Báli jste se kmotrů? Přivítejte oligarchy!

Výraz kmotr, který do Česka přivezl (zřejmě z Toskánska) Mirek Topolánek, vyjadřuje osobu obvykle regionálního šíbra – člověka, který „v tom umí chodit": pase čili uplácí pár opět obvykle regionálních politiků, a ti mu na oplátku přiklepávají zakázky za přemrštěné ceny. Kmotři se zřejmě v hojném počtu vyskytují v celé středo-východní Evropě, u nás jsou jich podle mého názoru stovky (i každé malé město má svého kmotříčka).

Kmotři jsou považováni za odpudivou stránku „rané demokracie" a v poslední době se s nimi začalo jakž-takž bojovat: někteří přišli o vliv, někteří o své politické ovečky, zcela výjímečně padají rozsudky.

Čeští kmotři jsou vlastně následovníky první generace gangsterů – obvykle veksláků či jiných existencí páchajících podvody již za minulého režimu, lidí, kteří už měli „řemeslo zvládnuté". První generace se vyznačovala řetězy okolo krku, bavoráky s kouřovými skly a tím, že občas někdo skončil v Orlíku s betonovými botkami. Kmotři se už umějí obléknout, jejich auta už neohromují a na rozdíl od gangsterů první generace též mají jakési firmy, které něco dělají – například staví, to nejčastěji. Gangsteři první generace kradli bez firem.

Co v Čechách ale v podstatě chybělo, byla další zvláštní skupina: oligarchové. Jenomže s překvapivou koupí jednoho z největších mediálních domů Andrejem Babišem (respektive jeho firmou Agrofert, ale to je jedno) se zdá, že se nevyhneme ani této variantě homo sapiens.

Zapomeňte na kmotry – to jsou malé ryby, jejichž „akční rádius" obvykle nepřesahuje město či okres, jsou to lokální velcí či malí páni, pohybující se někde v miliardách. Přivítejte oligarchy; působnost: celorepubliková, apetit: neomezený, finanční obzor: stovky miliard, zvláštní znamení: velmi schopní podnikatelé, manažeři či obojí.

Kmotr – to je jen klíště přisáté na veřejné rozpočty. Oligarcha – to je člověk mající v zádech obří společnost; zatlačí a politici ustupují. Kmotr – to je kriminálník, kterého nejspíše dříve nebo později chytnou. Oligarcha kriminálníkem není – on nemusí uplácet, on si své záměry prohlasuje v parlamentě.

Oligarcha je větší nebezpečí než zvlčilý prezident

Ještě je vhodné zmínit dvě jména. První pokus o opravdového oligarchu učinil Vladimír Železný a kdyby to nepřehnal (nestačí, že vládl, chtěl i vlastnit, pokus o uzmutí stanice mu ale nevyšel a skončil jako bezvýznamná až směšná figurka), mohl se jím stát. Druhý se jmenuje Martin Roman a o něm se hovoří, že je skutečným oligarchou s obrovským vlivem i skrytým vlastnictvím zásadních průmyslových podniků. Neví se to ale jistě, takže spekulujte klidně dál. O Babišovi ovšem spekulovat nutné není: dnes vlastní jak největší zemědělské impérium, tak jednu z největších mediálních skupin, a samozřejmě to netají.

Termín oligarcha známe nejspíše z Ruska, ale pochází z řečtiny, kdy znamená „vládu několika". Ruský oligarcha je až zkarikovanou figurkou: rychlý zbohatlík s obrovským majetkem, vlastník obvykle nějakých těžebních či průmyslových podniků, který rozšiřuje svůj vliv – kupuje a provozuje sportovní kluby (které mu dodávají lesk), a současně vlastní média (kterými hlásá své pravdy a prosazuje politický vliv) a je jedna ruka s vrcholnými politiky, které zřejmě korumpuje.

Člověk, který "jen" skupuje další a další podniky a roztahuje svá podnikatelská křídla (či chapadla), ještě oligarchou není – je to jen schopný, dravý podnikatel: takový (například) Radim Jančura, který od letenek a au-pair pobytů šíří svoji firmu přes autobusy a nyní i vlaky dál, není oligarcha ani omylem. Berlusconi, který má firmy, média a současně politickou stranu, je oligarcha jak vyšitý. A Babiš je jím rovněž.

Zatímco draví podnikatelé do slušné společnosti patří a jsou jejím nepochybným obohacením, oligarcha tam nemá co dělat. Proč?

Demokracie – která není dokonalá, ale nikdo nic lepšího nevymyslel – je složitým strojkem postaveným na vyvažování moci a zájmů. Její tři pilíře moci se vzájemně kontrolují a omezují. Kromě nich jsou pak dalším silným piliřem demokracie média, která jsou mezi politiky a jejich voliči a upozorňují na to, když někdo nedodržuje pravidla. Dalším silným hráčem jsou pak podnikatelé, kteří prosazují svoje (komerční, podnikatelské) zájmy a státní pilíře moci, na nich nezávislé, jim pak vycházejí vstříc pouze tehdy, když to je v zájmu země a jejích občanů. Takhle vypadá samozřejmě ideální demokracie, v té normální se samozřejmě více nebo méně fauluje, a fauly se někdy potrestají a jindy je rozhodčí přehlédne. Nadávat na demokracii (jako na systém) je tedy stejné jako nadávat na fotbal (jako na hru samotnou).

Oligarcha, je-li super silný, ale dokáže bourat, jak se často říká, základy demokracie. On nemusí faulovat – on je jen současně rozhodčím, jedním i druhým týmem, sportovním reportérem a ještě pořadatelem soutěže, který určuje pravidla.  Oligarcha má svůj obrovský podnik, který mu nese gigantické peníze – má jich o dva řády více než jakákoli politická strana, která žebrá o státní podporu. Oligarcha současně vlastní politickou stranu, kterou může téměř neomezeně financovat a nakupovat do ní nejlepší hráče i trenéry. Oligarcha pak vlastní sportovní reportéry, kteří divákům říkají, že to, co viděli, nebyl faul, ale porucha obrazu, že oni to viděli na vlastní oči a vše bylo v pořádku. Když oligarcha zjistí, že jsou nějaké zákony, které mu nevyhovují, nemusí je porušovat a vystavovat se riziku kriminálu – jeho poslanci je v parlamentu změní.

V současné době vidíme v přímém přenosu zvlčení moci ze strany prezidenta Zemana, který si dělá co chce bez ohledu na ustálené zvyklosti a ducha ústavy. To není dobré, ale není to katastrofa – Zeman je demokraticky zvolený prezident v demokratickém státě a ten má dostatek prostředků, jak se s ním vypořádat, i když to potrvá a bude to velký boj. Jenomže mocný oligarcha je horší – na něj standardní demokratický systém nemá lék.

Nebojím se „Babiše", bojím se „oligarchy"

Nemám žádnou konkrétní výtku či výhradu proti Andreji Babišovi. Jako podnikatel je schopný a dle přímých informací, které mám od jeho obchodních partnerů, zřejmě jedná velmi tvrdě, možná někdy za hranicemi podnikatelské etiky, možná i zákona.

(O co jde – předesílám, že jsou to informace ne z nezávislých zdrojů, proto ta opatrnost. Jde o to, že Babiš, resp. Agrofert je dnes přímým obchodním partnerem, navíc dodavatelem i odběratelem u svých konkurentů, nezávislých zemědělských podniků, a když má pocit, že by je mohl ovládnout, je v ideální situaci: jednak o nich všechno ví, vidí do jejich ekonomiky a ví, když se dostanou trošku do potíží, takže jsou zralí na sklepnutí do síťky, a může je navíc ještě trošku přidusit, obchodních nástrojů má dost. Toto je možná trochu nekalosoutěžní, ale těžko prokazatelné, a chyba je zřejmě již v tom, že Babišovi bylo antimonopolním úřadem povoleno vytvořit impérium, ve kterém má takovýto „partner lock-in", kdy vlastně proti němu nemohou konkurenti vést férový obchodní boj, neboť jsou na něm více nebo méně závislí. Problematika ale je velmi složitá a nepřehledná).

Motiv Babiše stát se v pravém slova smyslu českým oligarchou – člověkem vlastnícím politickou stranu, klíčová média a velký průmysl – mně známý není. Lze uvažovat o tom, že si chce pouze pojistit svou firmu, neboť ta je zásadně závislá na státních dotacích a dotace pro velké podniky se mají zásadně redukovat. Toto je mimochodem zásadní věc – Babiš není „ocelář" nebo „obchodník s počítači", on skutečně potřebuje, aby mu stát šel na ruku. Přesto si však domnívám, že prosté parlamentní lobování by jej k jeho cíli dovedlo zhruba za setinu nákladů (desítky miliónů versus jednotky miliard za MaFru), takže mě to „obchodně nesedí", a Babiš umí počítat líp než já.

Druhý motiv, podstatně nebezpečnější a horší je, pokud to mám říci lidově, že Babišovi ruplo v kuli, jak se mezi lidem říká, že si řekl – s Agrofertem jsem se dostal až na vrchol, jsem králem českého zemědělství a už nemám, co bych dobýval, tak se prostě zkusím stát českým mocipánem, vládcem, oligarchou. Pokud Babiše neženou obchodní zájmy, ale touha po moci, je to skutečně nebezpečné.

Zatím jsem se v úvaze vůbec nedotkl MaFry. Může z ní Babiš vytvořit svou hlásnou troubu? Moc ne; samozřejmě může zrušit oddělení investigace a komentátory, takže z MF Dnes udělá banální a nezajímavý deník, či může naopak vytvořit „investigativní" oddělení na dehonestaci ostatních politických stran. Je to ale obtížné, novináři u nás mají svou profesní etiku a „prodejných děvek" mezi nimi moc není. MF Dnes/iDnes jako Babišova hlásná trouba by byla média, která lidé brzy prokouknou a ztratí čtenáře i vliv. (Hloupá je ovšem i úvaha, že Babiš si média kupoval, aby do nich mohl cpát zadarmo reklamu na své párky a podobně, toto opět ekonomicky nevychází a nefunguje, nechci to ale kvůli rozsahu tématu rozpočítávat dopodrobna).

Teď se pozná, jak vyspělí jsme

V příštích – nebo možná přespříštích, rok je příliš krátká doba – parlamentních volbách se ukáže, jak vyspělí vlastně jsme. Volič má velmi jednoduchou a zásadní zbraň – volební lístek – a je-li vyspělý, jednoduše nesmí stranu, kterou Babiš vlastní, volit. Zde jsem mírný optimista, zejména poté, co se lidé spálili s podobnou stranou vlastněnou podivným podnikatelem Vítem Bártou. Nevolením Babišovy strany se v podstatě hlavní nebezpečí pana oligarchy vynuluje.

Určité druhé nebezpečí pak spočívá ve vlastnictví (a ovlivňování) silného média. Rada zodpovědnému voliči – jakkoli je to kruté pro spoustu slušných novinářů a dalších pracovníků MaFry – je: nekupovat a nečíst. Ne kvůli tomu, že jsou v držení vlastníka zemědělského impéria, ale že jsou v držení vlastníka politické strany. Až Babiš z politiky uteče – věřím, že tak učiní, neboť mu pokus nevyjde – lze noviny a web s klidným svědomím číst s tím, že holt tam bude podezřele moc článků o výhodách kosteleckých dietních párků. Z toho se ale demokracie k zemi nesesune.

Česko zažilo v posledních třech letech dvoje důležité volby, první byly parlamentní a druhé prezidentské. V obou jsme prohráli: v prvních vysokým procentem pro Věci Veřejné, v druhých hlasováním pro Miloše Zemana.  Ve sportu se říká, že třikrát po sobě se neprohrává.

K zajímavému tématu ještě dvě poznámky na okraj:1) Jak vlivná jsou vůbec média? Domnívám se, že jejich zásadní názorový vliv rychle mizí; opinion leaderem se dnes stává Internet (nezávislé blogy, diskusní fóra, chaty atd.) a v něm pak zejména a nejvíce sociální sítě, což lze zredukovat na Facebook a Twitter. Internet posiluje, tradiční média oslabují . Samozřejmě jsou jisté skupiny obyvatelstva, které jsou vůči tomuto vlivu odolné až imunní, nejsou to ale mimochodem čtenáři médií z MaFry – přeformovat MF Dnes/Lidovky/iDnes.cz v nějaká vlivová média by podle mého dopadlo zcela fiaskem.

2) Vstanou další oligarchové. Obávám se ještě jednoho – že coby odvetný či obranný krok padnou další silná média do rukou dalších podnikatelů se silnými ambicemi. Petr Kellner je sice výsostný podnikatelský pragmatik a Karel Komárek jakbysmet, nejsem si ale jistý, jestli budou přehlížet o pokus vytvoření České Babišovy Republiky. A vlastník TV Nova je finančně v kýblu, takže rád prodá, a vlastník Vltava-Labe-Press rovněž neodolá nabídce, stejně jako Ringier. Nebude to katastrofa – ostatně Economii a Respekt má Zdeněk Bakala a na kvalitě či nezávislosti těchto médií se to neprojevuje; ovšem jen do té doby, než dotyční pánové začnou stavět své vlastní politické strany.Článek vyšel původně na Bloc.cz