Akční program KSČ byl impulzem ke změnám, sovětské tanky tomu učinily přítrž

Dubnové zasedání ÚV KSČ bylo pokračováním zasedání z 28. března, které přijalo rezignaci prezidenta Antonína Novotného. Již v lednu komunistické vedení oddělilo nejvyšší stranické a státní funkce, tedy funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky, které zastával Novotný, aby zabránilo soustřeďování moci v rukou jednoho člověka. Prvním tajemníkem ÚV KSČ, tedy šéfem komunistů, zvolilo Alexandra Dubčeka. Prezidentem republiky byl 30. března zvolen generál Ludvík Svoboda.

Akční program KSČ, který ÚV schválil 5. dubna, byl koncipovaný z pozic reformního komunismu. Reflektoval společenský vývoj v 60. letech, reagoval na krizi ekonomiky, kritiku stalinismu i na celkové mezinárodní uvolnění. Program kritizoval chyby a direktivně administrativní metody tehdejších vedoucích orgánů, potlačování demokratických práv a svobod, porušování zákonnosti a zneužívání moci. Požadoval překonání společenských antagonismů, intenzivní ekonomický rozvoj, vytvoření prostoru pro společenskou aktivitu a řešení vztahů Čechů a Slováků ve formě federativního uspořádání státu.

Zasedání také zvolilo nové předsednictvo ÚV a následující den prezident Svoboda přijal demisi vlády Jozefa Lenárta a pověřil sestavením nové vlády proreformního komunistu Oldřicha Černíka (vládu jmenoval 8. dubna). Reformní komunisté se prosadili i do čela Národního shromáždění (Josef Smrkovský) a Národní fronty (František Kriegel).

Změny v Československu však narazily na odpor tehdejšího Sovětského svazu. Moskva zaktivizovala i představitele komunistických stran v dalších svých evropských satelitech (Polsko, NDR, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko). Ti se v červenci sešli ve Varšavě (bez účasti čs. zástupců) a v tzv. varšavském dopisu vyjádřili znepokojení nad růstem údajné kontrarevoluční aktivity v Československu. Dopis obsahoval i ultimativní požadavky a tvrzení, že "to už není jen vaše věc". Od postoje těchto zemí se distancoval rumunský vůdce Nicolae Ceaušescu.

Čeští komunisté k dopisu schválili odmítavé stanovisko. Následovala jednání Dubčeka se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem a řada dalších schůzek. Sovětská strana apelovala na vedení KSČ, aby si uvědomilo "internacionální odpovědnost za osud socialismu v zemi a rozhodně čelilo vzrůstajícímu kontrarevolučnímu nebezpečí".

Dubček odmítl Sovětským svazem požadované personální změny ve vedení KSČ a státu. Na schůzce představitelů států Varšavské smlouvy v Bratislavě 3. srpna pak zástupce konzervativních čs. komunistů Vasil Bilak předal Brežněvovi tzv. zvací dopis, který měl zdůvodnit vojenskou intervenci. Na jednání pětice generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy 18. srpna v Moskvě pak Brežněv seznámil účastníky s dopisy z 3. a 17. srpna (ten byl osobním dopisem od Antonína Kapka) a zúčastnění pak podepsali protokol, který znamenal politické rozhodnutí o invazi do Československa.

Brutální vpád vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Polska, NDR, Maďarska a Bulharska) v noci z 20. na 21. srpna pak ukončil veškeré reformní snahy v Československu a k moci vrátil konzervativní, Moskvě zcela poddané, představitele KSČ.