ROZHOVOR | EXKLUZIVNĚ: Vraždu Masaryka zosnovali komunističtí agenti pod cizí vlajkou, říká badatelka Jandečková pro EZ

Nevzdává se a vyplácí se jí to. Badatelce Václavě Jandečkové se na třetí pokus loni na podzim podařilo přes Městské státní zastupitelství znovuotevřít vyšetřování smrti tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka, který byl 10. března 1948 nalezen mrtvý pod okny Černínského paláce. Celkově se jedná už o páté vyšetřování tragického skonu československého diplomata, od jehož úmrtí letos na jaře uplynulo 72 let. Další impuls k pátrání, co se tehdy stalo, způsobilo objevení nahrávky, na níž bývalý kriminalista Vilibald Hofmann, jenž byl jedním z prvních policistů u těla Jana Masaryka, prohlásil, že fotky z místa smrti, které mu vyšetřovatelé předložili, nejsou původní. „Nebožtík na ni je upraven k fotografování.“

Zvukový záznam schoval Jindřich Grulich, který si vzal Hofmannovu sestřenici. „Uchování nahrávky do dnešních dnů je zázrakem a vděčíme za něj právě panu Grulichovi a jeho obdivuhodnému badatelskému úsilí i vytrvalé snaze vystupovat proti těm, kteří tvrdí, že Jan Masaryk si vzal život sám,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz Jandečková, zakladatelka spolku Společnost pro výzkum zločinů komunismu, z. s., jehož je místopředsedkyní. „ Díky laskavému souhlasu pana Grulicha jsem ji mohla poskytnout policii pro další vyšetřování. Kdybych za ním před rokem nejela do Karviné, svět by se o Hofmannově svědectví zřejmě nedozvěděl,“ konstatuje historička.

Spisovatelka, která se proslavila publikační činností ohledně akce Kámen, kdy se příslušníci StB na domnělém německém území vydávali před perzekuovanými za Němce a Američany a vyšla jí kniha Falešné hranice, v kauze Jana Masaryka poukazuje na manipulace ve vyšetřování už od samého počátku pátrání. „I před prokurátorem měl Hofmann odvahu říci, že člověk, který mu úřední záznam z vyšetřování 10. března 1948 odpoledne vytrhl z psacího stroje, poděkoval rusky. Hofmann snadno poznal, že prokuratura pracuje s nepravými snímky mrtvého těla, a ze znalosti věci i všech okolností pochopil, že obnovené vyšetřování nebude vedeno vůlí věřit skutečným faktům,“ praví vnučka Oto Tulačky, hrdiny 3. protikomunistického odboje, který po Únoru 1948 vytvořil významnou převaděčskou síť a po jejím odhalení strávil v bolševickém kriminále 15 let. Držitelka Mezinárodní zvláštní ceny Egona Erwina Kische se touží dopátrat pravdy, co se stalo se synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, jehož potomek zemřel v 61 letech. „Důvodů, proč tak vehementně pátrám, je v současné době mnoho. Je jasné, že jen tam, kde je vůle, je i cesta. Nemůžeme přece čekat a spoléhat se, až zdánlivě nevyřešitelný hlavolam rozluští jiní a jindy, nebo že nám z Moskvy, z Londýna či ze Spojených států sami od sebe pošlou utajované materiály. Proč o ně důrazně nepožádáme? Jak je možné, že k řádné rekonstrukci v pravém slova smyslu nikdy nedošlo? Takto „pečlivě“ úřady přistupují k vraždě století,“ rozčiluje se badatelka Václava Jandečková.

BRITOVÉ UKRÝVAJÍ DOKUMENTY K DIPLOMATOVĚ SMRTI

Paní inženýrko Jandečková, máte k dispozici nějaké nové informace ohledně vyšetřování smrti exministra zahraničí Jana Masaryka, jehož případ loni na podzim státní zástupce Michal Muravský znovu na váš impuls otevřel, například znáte už analýzu stínů, kterou jste navrhla? Politikův život vyhasl 10. března roku 1948.

Víme jen tolik, že byla provedena analýza stínů na fotografiích pořízených po Masarykově smrti na místě činu porovnáním s fotodokumentací nově vytvořenou v Černínském paláci ve stejný kalendářní den, tedy 10. března 2020, v odpovídajících ranních hodinách. Výsledek neznáme. V prosinci jsem byla informována, že prozatím byli vybráni dva znalci pro vypracování odborných posudků. Jejich jména prozradit nemohu, stejně tak nemohu potvrdit, zda jejich volba byla správná.

V Senátu, kde se nedávno i za Vaší účasti konal kulatý stůl s názvem „Vyšetřování smrti Jana Masaryka“, zaznělo, že světlo by do záhady mohly přinést nové poznatky z britského archivu. Tamní spisy možná pojednávají o lékařské dokumentaci či průběhu šetření. Dozorující státní zástupce zatím blíže nekomentoval, zda Česká republika požádá o jejich vydání. Pokud by žádosti bylo vyhověno, mohlo by být jasné, co se oné noci skutečně stalo, jak se vše odehrálo?

V Senátu jsme rokovali tři hodiny, ale o britských archivech byla řeč asi minutu. Zpráva ČTK si vypíchla jedno téma, které ale má svoji váhu. Konkrétně šlo o dosud nemedializovaný podnět, který opakovaně podala paní JUDr. Iveta Svobodová. Upozornila v něm, že otec Libuše Paukertové Lehárové jako tehdejší diplomat předal kolem roku 1948 britské tajné službě objemnou dokumentaci. Státního zástupce jsem také informovala, že podle zpravodajského důstojníka Štefana Košára se v trezoru Intelligence Service nachází například i originál takzvané politické závěti Jana Masaryka, o jejíž genezi máme nyní díky novému důkazu přesnější představu, a tedy o to větší důvod požádat o veškerou dokumentaci, kterou britské archivy ke smrti československého ministra a diplomata uchovávají. Posunu vpřed může pomoci odpověď na otázku, kdo měl zájem vytvořit šestistránkový falzifikát údajného Masarykova dopisu Stalinovi s popisem neodkladnosti chystané „sebevraždy“.

Kdo mohl Masaryka, bývalého velvyslance za I. republiky v Londýně, zavraždit? Hovoří se o britské tajné službě, jaký by měla motiv podle vás tento čin provést?

Vámi zmíněnou hypotézu mně „přišili“ novináři po vydání mé knihy o Masarykově smrti koncem roku 2015 (Kauza Jan Masaryk - Nový pohled s podtitulem Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950–1951 – pozn. aut.). Přispěli k tomu i někteří historikové, kteří využili situace, aby mohli komentovat znovuoživený případ, ale můj text nanejvýš prolistovali. V celé obsáhlé publikaci jsem zmínila jeden motiv, který by mohl přicházet v úvahu – možnost jakési pomsty za československé dodávky zbraní Židům do Palestiny, tehdy britského mandátního území, v nichž se Masaryk silně angažoval. Svědomití čtenáři moji knihu pochopili, ale chce to čas, než se veřejnost s jejím přínosem dokáže smířit. Na základě nezpracovaných archivních dokumentů jsem totiž naopak došla k dosud neuvažované, přiznávám složitější hypotéze, a to že Masarykovu vraždu zosnovaly komunistické zpravodajské služby, ovšem takzvaně pod cizí vlajkou, tedy prostřednictvím vlastní špionážní sítě v britské Intelligence Service. Jen vzpomeňme na takzvanou akci Kámen, kdy se příslušníci StB na domnělém německém území vydávali za Němce a Američany. Ani toto se přirozeně nemohlo obejít bez spolupráce našich spoluobčanů, ať už chtěné nebo nechtěné. Také proto je tato, zdůrazňuji, hypotéza tak těžko stravitelná. Ve světě tajných služeb to ovšem není nic neobvyklého.

MINISTR CHTĚL PŘED JMENOVÁNÍM VLÁDY ODLETĚT ZE ZEMĚ

Komunisté na odstranění Masaryka asi měli sotva těžko zájem, když syn Tomáše Garrigua Masaryka přijal po únorovém převratu v roce 1948 post šéfa diplomacie.

Máte pravdu, ale nezapomeňme, že Jan zemřel několik hodin předtím, než se měl představit jako člen nové Gottwaldovy vlády. Vůbec nejsou lichá svědectví, že se ministr zahraničí chystal na poslední chvíli odletět ze země, že se rozhodl tam nejít. Také si myslím, že českoslovenští komunisté na jeho smrti zájem neměli, ale je třeba uvažovat v kontextu mezinárodní politické situace. Jak kontrolovatelný by byl Jan Masaryk z pohledu nekompromisních sovětských zájmů a černobílých úsudků? Naše tajné služby nepracovaly podle pokynů řadových velitelů. Jejich řízení podléhalo Bedřichu Reicinovi (po Únoru 1948 vykonával funkci náměstka ministra obrany, byl agentem NKVD, což byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, později  byl zatčen a 3. prosince 1952 popraven – pozn.aut.) a Jindřichu Veselému (v letech 1948 až 1950 byl velitelem Státní bezpečnosti – pozn.aut.), kteří byli spjati se sovětskou NKVD. Hlavním klíčem k rozuzlení celé záhady jsou dokumenty, které zcela jistě existují, ale jsou v trezoru ruských tajných služeb, které je nikdy nezpřístupní. Musíme hledat jiné cesty, které sovětské angažmá prokáží, třeba právě díky jejich krtkům na nejrůznějších pozicích britské MI6. To by mohli Britové časem pustit ven, i když na chlubení to rozhodně nebude vzhledem k tomu, co se již tu a tam provalilo.

Kauza se opět prošetřuje na základě analýzy pádu těla, kterou zpracovali badatelé Martin Čermák a Jan Špička, ale také díky nahrávce, na níž v roce 1968 mluví Vilibald Hofmann. Kriminalista, jenž na místo události pod okny na nádvoří Černínského paláce dorazil jako první, na záznamu říká, že s tělem Jana Masaryka bylo manipulováno. Když Hofmann přišel znechucen z výslechu na Generální prokuratuře (30. dubna 1968), vyprávěl, že na fotku s ležícím diplomatem, kterou mu ukázali, řekl: „To není původní snímek, to už je nebožtík upraven k fotografování“. Jak jste k této nahrávce přišla?

Veškeré detaily k objevení nahrávky a její přínos popisuji ve své nové knize, která by měla vyjít na podzim. Nazvala jsem ji: Svědectví o smrti Jana Masaryka s podtitulem Nová odhalení odkrývají pochybná fakta a odsouvají staré pravdy. Jde částečně o autobiografický příběh mého letitého úsilí o otevření vyšetřování. Zatím mohu prozradit, že s rodinou majitele nahrávky jsem v kontaktu od dubna 2019. Pan Jindřich Grulich, přítel Vilibalda Hofmanna, mně ji předal osobně 20. července v Karviné s tím, že s ní mohu naložit, jak uvážím. Díky laskavému souhlasu pana Grulicha jsem ji mohla poskytnout policii pro další vyšetřování, Českému rozhlasu, aby informoval o našem podnětu a existenci nahrávky, a také nakladatelství Academia.

VYŠETŘOVATEL PÁSKU BUĎ ZAPŘEL ANEBO ZNIČIL

Zjistila jste, co vedlo Jindřicha Grulicha k tomu, že nahrávku výpovědi Hofmanna, jehož sestřenici si vzal, vůbec pořídil v jejich karvinské kuchyni?

Byl přesvědčen, že se Hofmannovi usiluje o život. Brzy po Masarykově smrti totiž musel změnit povolání, pracoval jako posunovač vagónů na dráze, až jednou se za nevyjasněných okolností mezi vagóny sám ocitl. Přežil jen zázrakem. Podle jeho syna Zdeňka byl v roce 1968 již nemocný, ale Jindřich Grulich je přesvědčen, že i Vilibaldova smrt v lednu 1969, tedy jen několik měsíců po výslechu na prokuratuře, nebyla zcela přirozená. Uchování nahrávky do dnešních dnů je zázrakem a vděčíme za něj právě panu Grulichovi a jeho obdivuhodnému badatelskému úsilí i vytrvalé snaze vystupovat proti těm, kteří tvrdí, že Jan Masaryk si vzal život sám. Léta se snažil o uveřejnění Hofmannova svědectví, ale lhostejnost všude kolem byla silnější. Například již v 90. letech neuspěl na policii, v České televizi ani v Českém rozhlase. Vyšetřovatel z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Jan Havel zneužil své pravomoci a nahrávku v roce 1996 zapřel nebo zničil. Pan Grulich mu totiž řekl, že je to jeho poslední pásek. Kdybych za ním před rokem nejela do Karviné, svět by se o Hofmannově svědectví zřejmě nedozvěděl. Pan Grulich se chystal v klidu umřít, ale my jsme mu jeho plán naštěstí překazili. Ve věku 95 let a slepý osobně přijel vlakem do Prahy, byl hlavním hostem celého dopoledne v Senátu s vlastním vystoupením, ale zpráva ČTK třeba tuto informaci trestuhodně pominula.

Hofmann byl obvodním kriminálním inspektorem, příslušníkem Státní bezpečnosti, byl to fundovaný specialista, navíc odborně zdatný pro řešení takových případů. Pokud naši komunisté nestáli za smrtí šéfa diplomacie, proč byla kriminálka na rozkaz ministra vnitra Václava Noska odvolána a vyšetřování převzala Státní bezpečnost?

To je právě ten problém. Kriminalisté z Kriminální ústředny Praha a Oblastní kriminální úřadovny v Praze byli na místě necelou hodinu. Přijeli až po Hofmannovi, který byl povolán k výjezdu během noční služby z Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Praze, ale on sám vyšetřovat nesměl. Celé to divadlo oficiálně řídil jeho někdejší nadřízený JUDr. Jan Hora. Ve skutečnosti však o všem rozhodoval ministerský rada, velitel Státní bezpečnosti, přednosta zpravodajské služby i agent sovětských zvláštních služeb v jedné osobě Jindřich Veselý. Přirozeně potom nemůžeme věřit náčrtku z 11. března 1948, který údajně vypracovala kriminální ústředna. Badatelé Čermák se Špičkou ho vedle fotografií a pitevního protokolu označují za takzvaná tvrdá fakta, jak v Senátu uvedli, ale ten papír byl podivně objeven až v roce 1969. K manipulaci s fakty tak bohužel docházelo dál.

Jak se ve vyšetřování odrazila skutečnost, že kauzu dostala do gesce právě StB? Vilibald na nahrávce také tvrdí, že záznam, který sepisoval na místě mu po příjezdu z Černínského paláce, vytrhli z ruky...

Od samého rána se manipulovalo s časovými údaji i úředními zprávami a protokoly. Nic se nevyšetřovalo. Po odchodu kriminalistů existoval jediný úkol: hledat závěť, o které ale všichni včetně Hofmanna věděli, že neexistuje. Nosek ohlásil Masarykovu sebevraždu oficiálně ve 14:00 hodin, ale v té době mrtvola neležela ani v pitevně, natož aby byla hotová pitevní zpráva. Ta pak jen musela doložit Noskova slova, která mezitím obletěla svět, jinou možnost profesor František Hájek neměl, pokud si nechtěl zadělat na další problémy jako v případě masových hrobů v Katyni. I před prokurátorem měl Hofmann odvahu říci, že člověk, který mu úřední záznam z vyšetřování 10. března 1948 odpoledne vytrhl z psacího stroje, poděkoval rusky. Hofmann snadno poznal, že prokuratura pracuje s nepravými snímky mrtvého těla, a ze znalosti věci i všech okolností pochopil, že obnovené vyšetřování nebude vedeno vůlí věřit skutečným faktům.

SNÍMKY MOHLY BÝT POŘÍZENY POZDĚJI, CHYBĚLY ODŘENINY

Policista Hofmann měl té noci službu a ráno byl jako velitel výjezdu povolán do Černínského paláce. Zvuková nahrávka přibližuje dění po nálezu Masarykova těla. Podle záznamu přijel Hofmann k Černínskému paláci zhruba v 5:25. „Když jsme šli o půl páté ráno přes nádvoří do pravého křídla a až na půdu a pak poklopem na střechu sundavat vlajku, tak jsme tam pana ministra ležet ještě neviděli. Když jsme se vraceli zpátky, tak jsme ho tam našli,” cituje Hofmann odpověď zřízenců na jeho otázku, kdy ministra zahraničí Masaryka objevili. Znamená Hofmannova výpověď, že Masaryk v půl páté ještě žil, když ho tam ležet neviděli, anebo jeho tělo na nádvoří někdo naaranžoval o hodinu později?

Nikoli, je to celé složitější. Hofmann chtěl upozornit, že zřízenci už tehdy nemluvili pravdu, jelikož při ohledání těla o trochu později se doktor Teplý vyjádřil, že smrt nastala již před čtyřmi až šesti hodinami. Hofmann z toho usoudil, že mohl zemřít dokonce před půlnocí. Protokoly byly se zřízenci sepsány na Oblastní úřadovně StB, právě tam, kde si na Hofmannův zápis počkal ten sovětský důstojník. V jejich zápisech dokonce stojí, že šli pro vlajku až krátce před půl sedmou, a tedy že ministr musel skočit jedině v časovém rozmezí 6:25 až 6:30. Právě takto byla rovněž manipulována Hofmannova zpráva z 10. března 1948. V 60. letech oba zřízenci uvedli opět jiné časové údaje, které téměř souhlasí s Hofmannovým svědectvím.  Mám podezření, že tělo Jana Masaryka bylo upraveno k fotografování až po pitvě, mohlo tak být využito pro nové snímky z ranních hodin 11. března. Tatam byly odřeniny na tváři a dost důkladně byla zamazána i tržná rána na pravém spánku. Všiml si toho jen fotograf a jeden zahraniční reportér, když bylo tělo ještě ten den v paláci vystaveno. Skutečná poloha po dopadu byla totiž na pravém boku, mrtvola byla zkroucená obličejem k zemi, Hofmann to doložil popisem mrtvolných skvrn.

V kauze Masarykovy smrti byla vedena do současnosti čtyři oficiální vyšetřování (1948, 1968–1969, 1993–1996, 2001–2003), která také dospěla k protikladným výsledkům. V roce 1948 bylo šetření uzavřeno s tím, že šlo o sebevraždu. V roce 1969 hovořila tehdejší zpráva komise prokuratury o nešťastné náhodě. Další vyšetřování v roce 1996 přineslo hypotézu vynucené sebevraždy, jež prý zapříčinila nezákonná domovní prohlídka, která ministra vyděsila. Podle druhého porevolučního vyšetřování, které probíhalo mezi lety 2001 a 2003, šlo o vraždu. Pachatel ale zůstal neznámý. Na sklonku roku 2016 se otevřelo další vyšetřování, zaměřené přímo na to, kdo mohl být diplomatovým vrahem. Obnovené vyšetřování ale žádný posun nepřineslo. Policisté se tak stále přiklánějí k verzi, že Jan Masaryk byl zavražděn. Myslíte si totéž? Jen připomenu, že o tomto případě jste už dříve napsala knihu Kauza Jan Masaryk (nový pohled) s podtitulem Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950–1951 a na podzim vám na toto téma vyjde druhá kniha s názvem Svědectví o smrti Jana Masaryka s podtitulem Nová odhalení odkrývají pochybná „fakta“ a odsouvají staré „pravdy“.

Rozhodně si myslím, že Jan Masaryk byl zavražděn. A právě díky zmíněné knize, která už vyšla, jsem měla dveře k nahrávce otevřené. Byla dokonce oceněna Mezinárodní zvláštní cenou Egona Erwina Kische. Před čtyřmi lety však nešlo o vyšetřování v pravém slova smyslu. Případ byl jen otevřen na můj první podnět, kdy jsme s panem PhDr. Milanem Drápalou z Ústavu pro soudobé dějiny upozornili na závažné skutečnosti, které se podařilo v knize doložit. Žádali jsme o řádné přešetření čtyř několikastránkových a logicky odůvodněných doznání k účasti na předem promyšlené vraždě. Vlastnoručně je naformuloval někdejší šéf šifrového oddělení exilového ministerstva zahraničí v Londýně Jan Bydžovský. Městské státní zastupitelství v Praze nové vyšetřování nedoporučilo, prý by nemělo z dnešního pohledu smysl. Jsem přesvědčena, že to byl násilný trestný čin naplánovaný záměrně do jednoho z Masarykových nejtěžších životních okamžiků, aby dané okolnosti před jeho nástupem v komunistické vládě mohly přispět k momentálnímu zaslepení veřejnosti i k zastření úkladné vraždy.

Váš kolega historik Jan Kalous se spíše přiklání k sebevraždě a opírá se o památný výrok Jana Masaryka. Když se ho totiž ptali na obsazení nové Gottwaldovy vlády po Únoru a představení 10. března v parlamentu, jasně řekl: „Tam už nepůjdu.“ A to nabízí celou řadu spekulací. Jak tento výrok hodnotíte?

Bylo už řečeno tolik protichůdných výroků, že raději žádný nepovažuji za bernou minci. Jedny z nejpochybnějších výroků ostatně vyslovili právě Masarykovi nejbližší spolupracovníci, kteří se zároveň vydávali za jeho nejlepší přátele. Mám na mysli Arnošta Heidricha, Antonína Suma nebo Lumíra Soukupa. Vytrvale a bez jakýchkoli pochybností přesvědčovali veřejnost, že Masaryk chtěl svou smrtí vyburcovat svět v boji proti komunismu. Podařilo se mně odhalit, že měli dokonce podivné uskupení, které v nové knize přibližuji, a to včetně starších fragmentů Heidrichových vzpomínek, které tento někdejší autoritativní zdroj v několika ohledech zpochybňují.

BYDŽOVSKÉHO ROLE JE STÁLE NEVYJASNĚNA

O možnosti, že se do celé akce zapletla už zmíněná britská tajná služba, mluvil i Jan Bydžovský, někdejší šéf šifrového oddělení exilového ministerstva zahraničí v Londýně Jan Bydžovský a tehdejší zaměstnanec ministerstva zahraničí, který se dokonce přiznal, že politika zavraždil pilulkami, jež mu dal do kávy, což později odvolal. Jeho výpovědi ale byly detailní i vlastnoručně psané. Proč se vůbec označil za vraha, co jej k tomu vedlo a nestal se obětí zpravodajské hry?

To bych také ráda s jistotou věděla. Ačkoliv jsem o Janu Bydžovském napsala rozsáhlou publikaci, je třeba přiznat, že jeho případ stále patří k těm nejsložitějším a bohužel dosud nevyjasněným záhadám naší poválečné historie. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že se buď ze zoufalství vydával za jednoho z největších lhářů a mystifikátorů v Československu z doby studené války, anebo o smrti Jana Masaryka věděl víc, než by se dalo čekat, anebo se ministrovy vraždy sám v nějaké roli skutečně účastnil. Podle jeho výpovědí mu to přikázal jeho nadřízený generální sekretář ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich. Tělo měl se svým kumpánem vyhodit nohama napřed právě tak, aby zůstaly pochybnosti, zda to byla vražda nebo sebevražda. Pokud tu noc v Masarykově služebním bytě byl, pak věřím, že se stal obětí zpravodajské hry, tedy již zmíněné operace pod cizí vlajkou. Bylo mu vyhrožováno, že britská tajná služba, k jejíž spolupráci se pod krycím jménem „Charles“ a číslem 3704 zavázal, má dlouhé prsty. Takové vydírání ale rozhodně patřilo k praktikám východních tajných služeb.

Jak trnitá byla cesta, než Městské státní zastupitelství v Praze úmrtí Jana Masaryka znovuotevřelo? Kolik jste učinili pokusů, než jste uspěli?

V den výročí Masarykových narozenin 14. září jsme s právním zástupcem Jiřím Šmatlákem podávali třetí podnět, připojili se i Jindřich Grulich a někdejší šéf pražského oddělení vražd Jiří Markovič. Opravdu trnitá spolupráce byla tam, kde by to člověk nečekal. Týden po vyslechnutí nahrávky, kterou jsem získala od Jindřicha Grulicha, přítele Vilibalda Hofmanna, jsem informovala Český rozhlas, kde rozhodli, že případ převezme redaktorka Eva Kézrová, která se mně ozvala po návratu z dovolené 30. července. V srpnu jsem jí vše vysvětlila, poskytla jí elektronickou verzi Hofmannova záznamu, potřebné archivní dokumenty i všechny naše podklady včetně přepisu a analýzy nahrávky, abych doložila vážnost situace a usnadnila jí přípravu pořadu Zaostřeno, ve kterém měla exkluzivně informovat o existenci nahrávky a našich aktivitách. Pro jistotu jsem trvala na tom, že vysílat smí až po podání našeho podnětu. Na 15. září jsem jí domluvila schůzku u pana Grulicha, jelikož pro úpravu zvuku bylo lepší využít originálních pásek. V listopadu, po otevření vyšetřování, ale zpravodajský web iROZHLAS.cz veřejnosti ohlásil, že nahrávku, na níž hovoří Vilibald Hofmann vypátral Český rozhlas Plus. Nedávno měla bizarní krádež své pokračování, když iROZHLAS.cz převzal oficiální zprávu ČTK z našeho kulatého stolu ohledně vyšetřování smrti Jana Masaryka, který se konal 16. června v Senátu, a stupidním způsobem do ní vepsal šest slov: „V Senátu zazněla i nahrávka…a kterou objevil Český rozhlas Plus“. Co je to, když ne skandální selhání veřejnoprávního média? Je kauza Jan Masaryk tak začarovaná, že v každé době jako jeden obří magnet přitahuje manipulátory s fakty, anebo je i ze slušných lidí dělá?

NEMŮŽEME ČEKAT, AŽ HLAVOLAM ROZLUŠTÍ JINÍ

Jste se žalobcem pražského státního zastupitelství Michalem Muravským v kontaktu?

Potkali jsme se v Senátu. Náš spolek s názvem Společnost pro výzkum zločinů komunismu se stal spolu s Muzeem paměti XX. století spoluorganizátorem již zmíněné akce pořádané místopředsedou Senátu Jiřím Oberfalzerem. Věřím, že státní zástupce opravdu stojí o vyřešení této kauzy.

Mimochodem, jakým činitelem byl Jan Masaryk? Podle zmiňovaného historika Jana Kalouse nebyl takovým politikem, jako jeho otec. Prý si jej podle něj idealizujeme. „Byl to člověk také velmi, řekl bych, chatrného emočního ovládání se,“ uvedl Kalous pro ČT loni 2. listopadu. Souhlasíte s kolegou anebo jeho mínění rozporujete?

Souhlasím s Janem Kalousem. Masaryk měl jiné přednosti než typičtí straničtí politikové, ale vlastně nevybočoval, pokud jde o nahlížení tehdejší politické elity na spolupráci se Sovětským svazem. Velmi se bál bolesti. Kdyby se sám chtěl odebrat na onen svět, udělal by to tak, aby měl jistotu, že se nezmrzačí jako pár dní předtím jeho přítel a „demisionovaný“ ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Hloupý opravdu nebyl.

Co zapříčinilo, že Vy osobně se smrtí diplomata tak vehementně zabýváte?

Důvodů je v současné době mnoho. Je jasné, že jen tam, kde je vůle, je i cesta. Nemůžeme přece čekat a spoléhat se, až zdánlivě nevyřešitelný hlavolam rozluští jiní a jindy, nebo že nám z Moskvy, z Londýna či ze Spojených států sami od sebe pošlou utajované materiály. Proč o ně důrazně nepožádáme? Jak je možné, že k řádné rekonstrukci v pravém slova smyslu nikdy nedošlo? Když jsme ve druhém mnou iniciovaném devítistránkovém podnětu dokládali, že tělo mohlo být sofistikovaným způsobem vyhozeno nohama napřed a břichem dolů - nelze vyloučit, že už mohlo být ztuhlé, protože podle zranění se jednalo o dopad na paty při neohebných dolních končetinách – státní zástupkyně v konečném zamítavém stanovisku z července 2018 argumentovala, že znalci došli k tomuto shodnému názoru, který zní: „možnost pádu při vysunutí bezvládného těla je technicky nepřijatelná, tedy tato varianta byla vyloučena a nepřichází v úvahu“. Takto „pečlivě“ úřady přistupují k vraždě století.

Vnímáte nynější vyšetřování jako poslední možnost vypátrat, jak Masaryk zemřel a mají současní kriminalisté dle Vás zájem případ pravdivě uzavřít?

Než odpovím na vaši otázku, začnu dotazem. Můžete hádat, jestli někdo z ÚDV (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – pozn. aut.) k nedávno pořádanému kulatému stolu přišel? Nikoli! Nebyla tam od nich ani noha. Poslední možnost to jistě není, ale už nejsem naplněná takovým optimismem jako dříve. V nové knize, která obsahuje řadu dalších neznámých a velmi důležitých svědectví, popisuji zkušenosti, které jsem za léta iniciování podnětů nastřádala. Doufám, že tato moje publikace vyjde před uzavřením vyšetřování a snad ještě jejímu průběhu nebo závěru napomůže. Jinak mám dobrý pocit, že jsem pro příběh Jana Masaryka, Jana Bydžovského, Vilibalda Hofmanna, Jindřicha Grulicha a další svědky udělala maximum. Vytrvalost a zápal pětadevadesátiletého slepého muže by nás měly utvrdit v přesvědčení, že nic z toho, co děláme, není zbytečné a že přece jen je šance se významně přiblížit pravdě.