ROZHOVOR | Když přišel Babiš, musel jsem zariskovat. Majitelé omezují investigativní novinařinu, říká pro EZ Čásenský

Sáhl do rodinných úspor, půjčil si peníze od známých a na podzim roku 2014 založil reportážně – investigativní magazín Reportér. Jeho majitel i šéfredaktor Robert Čásenský říká, že i když v Mladé frontě Dnes bral slušné peníze, na rozjezd časopisu by to nestačilo. „Samozřejmě, že jsem měl obavy o budoucnost. Ale každý z nás má nastavené určité hranice, přes které už nemůže jít,“ popisuje zrod Reportéra.

Bývalý šéfredaktor MF DNES se v rozhovoru pro EuroZprávy.cz zamyslel nad vývojem politické kultury za téměř třicet let, kdy poprvé vstoupil do médií. „Změnila se hodně. Nyní máme na pozici premiéra Andreje Babiše, který je trestně stíhán a mnozí se nad tím už ani nepozastaví. Zatímco, když novináři na konci roku 1996 zjistili, že Jan Kalvoda užívá neoprávněně titul JUDr., přičemž byl vystudovaný právník, odstoupil a odešel z politiky. Neumím si představit, že by dnes někdo rezignoval kvůli užívání neoprávněného titulu,“ vzpomíná tehdejší vedoucí domácího zpravodajství v Denním Telegrafu.

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze si posteskl, že investigativní žurnalistika má menší dopad než v minulosti. Určitý pokles podle něj způsobil vstup velkých podnikatelů, za jaké kromě Andreje Babiše považuje ještě Daniela Křetínského i skupinu Pentu. „Když se mezi majiteli médií objevují lidé, kteří mají většinu anebo část svého byznysu napojenou na obchody se státem, potřebují mít slušné vztahy na politické scéně. Proto je celkem logické, že tito majitelé a lidé kolem nich nebudou chtít, aby jim redakce nabourávala klíčové vazby nějakými zjištěními,“ říká bývalý zástupce šéfredaktora Lidových novin.

POLITICKÉ TLAKY BYLY VŽDY, POZNAL TO I DENNÍ TELEGRAF

Jak se podle vás změnila politická kultura od doby, kdy jste téměř před třiceti lety začal jako novinář pracovat v Českém deníku a později Denním Telegrafu?

Politická kultura se změnila hodně. Myslím si, že se její vývoj dá dobře ukázat na jednom příkladu. Na konci roku 1996 novináři zjistili, že tehdejší místopředseda vlády Jan Kalvoda neoprávněně užívá titul JUDr., přičemž byl vystudovaný právník a jenom z nějakých technických důvodů užíval jiný titul. Jeho reakce tehdy byla taková, že odstoupil a odešel z politiky. Kdybychom zmíněnou historku vyprávěli komukoli, kdo sleduje dnešní politiku, tak by měl pocit, že buď je dotyčný člověk blázen anebo je nemocný vyprávěč příběhu. Neumím si představit, že by dnes někdo rezignoval kvůli neoprávněnému užívání titulu. Teď by se nic nedělo, zvláště když máme v čele vlády Andreje Babiše, který je trestně stíhán a – jak sám říkal, cituji doslova – „nikdy neodstoupí“. Kam se tedy posunula politika, je jasně vidět na současném premiérovi.

Nemyslím si, že by devadesátá léta byla dobou, kdy panoval ráj na zemi. Na druhou stranu bývalo dobrým zvykem, ještě třeba před deseti lety, že když média přinesla přesvědčivé důkazy o tom, že se politik dopustil nějakého významného pochybení, pak se většinou strany samy postaraly, aby dotyčný odstoupil. Nyní se už nic takového neděje. Politické kultuře tento posun určitě nesvědčí.

Měli žurnalisté tehdy na práci více svobody než nyní?

Když jsem přišel do Českého deníku, panovala v tehdejší redakci dost velká svoboda. Ale zcela bych si devadesátá léta neidealizoval. I tehdy se objevily snahy o politické zásahy do obsahu médií ze strany majitelů vydavatelství. Za příklad bych uvedl Denní Telegraf, který patřil Investiční a poštovní bance (IPB). Když se jí přestalo zamlouvat, jak její noviny píší o české cestě privatizace Unipetrolu, což se znelíbilo tehdejšímu vedení ODS, postarala se IPB o odvolání tehdejšího šéfredaktora Pavla Šafra. Spolu s ním odešla téměř celá redakce. Je tedy patrné, že až tak úplná svoboda nepanovala. Tehdy ale novináři na podobné zásahy reagovali vzpourou a odchodem. Dnes už většina lidí, kterých se problém přímo netýká, neodchází. Je to asi i tím, že jsme byli mladší, neměli jsme rodiny, hypotéky, leasingy. Finanční závazky prostě už mnohým nedovolí reagovat tak impulsivně.

Pak podle mého přišlo pro českou žurnalistiku šťastné období. Vydavatelství totiž vlastnily různé zahraniční subjekty. A těm šlo naštěstí primárně o zisk. Což může znít divně, ale pokud jde vlastníkovi o ekonomický výsledek a nemá žádné další motivy, pak jeho záměr svobodné žurnalistice docela svědčí. Určitě se odehrávaly situace, kdy redakce nebo jednotliví redaktoři byli pod tlaky zadavatelů inzerce. Anebo nastávaly různé politické pokusy o zasahování do obsahu. Myslím si, že v České republice nenajdeme jediného šéfredaktora, který by nezažil, že mu volali různí premiéři a ministři. Štěkali na něj do telefonu a podobně. Ovšem díky zázemí, které vytvořily zahraniční majitelé, byla svoboda v řadě redakcí skutečně velká.

Atmosféra se poněkud změnila od roku 2013, kdy do vlastnických struktur českých médií postupně vstoupili místní oligarchové.

V roce 2009 jste patřil mezi hlavní iniciátory novinářských protestů proti takzvanému náhubkovému zákonu. Myslíte se, že by se i dnes dokázali novináři sjednotit tak jako tenkrát?

Stoprocentně to nevím, ale doufám, že ano. Chci věřit tomu, že se i dnes dokáží čeští novináři spojit v případech, kdy dochází k tvrdým útokům na svobodu slova.

PREMIÉRA CHTĚL DÁT K SOUDU, PAK SE DOČKAL OMLUVY

Sedm let jste byl šéfredaktorem deníku MF Dnes, který byl dříve naprostou elitou. Poté, co v červnu 2013 koupil tehdejší podnikatel Andrej Babiš mediální skupinu MAFRA, jste záhy post opustil. Kdy jste poznal, že pod tímto člověkem nemůžete pracovat? Vy jste v září roku 2014 k tomuto kroku uvedl: „Nechtěl jsem dělat noviny pro žádného oligarchu. Druhý den ráno potom, co jsme byli prodáni, jsem to budoucímu majiteli sdělil. Myslel jsem, že by mě to nebavilo, a to si myslím i po roce.“

A myslím si to i po sedmi letech. V okamžiku, kdy mi původní němečtí majitelé řekli, komu vydavatelství prodali, jsem svého tehdejšího šéfa požádal, abychom zahájili jednání o ukončení mé smlouvy. Němečtí majitelé pak můj postoj tlumočili Andreji Babišovi. On mi potom v noci psal esemesku, že slyšel, jak se mi změna majitele nelíbí a že chci odejít. Odepsal jsem, že má správné informace. Požádal mne o setkání, ke kterému došlo hned následující ráno. Nakonec jsme se celkem sešli třikrát nebo čtyřikrát a já se mu pokaždé snažil vysvětlit, že když bude noviny vlastnit velkopodnikatel s politickými ambicemi, není to pro pověst listu, postavení redakce ani šéfredaktora vhodná situace. Když jsme se po posledním jednání rozcházeli, tak řekl, ať si tedy podepíšu ukončení kontraktu ještě s německými vlastníky, což se taky stalo. Slíbil jsem jim tehdy, že zůstanu do předání novému majiteli, což jsem dodržel a pak šel.

V červnu roku 2013 mnoho lidí jméno Andreje Babiše ještě příliš neznalo. Kdy se ve vás rozblikala pověstná kontrolka, že pod ním noviny řídit nechcete?

Andrej Babiš sice nebyl v té době známý tak jako nyní, přesto se o jeho byznysové minulosti už dost vědělo. Ta akvizice by ale byla problematická, i kdyby neexistovaly žádné pochyby o Babišově minulém podnikání. Na těch pár schůzkách se mě několikrát ptal: „Čo proti mně mátě?“ Vždycky jsem se snažil vysvětlit, že i kdybych neměl nic proti jeho osobě, nepřijatelná je situace, kdy má být majitel více jak dvou set firem a předseda politické strany, která kandiduje ve volbách, vydavatelem novin. Jak může pak redakce dělat dobrou investigativní žurnalistiku? První argument každého politika či byznysmena, na kterého by redakce něco vypátrala, by mohl být, že je to kvůli zájmům majitele. I kdyby novináři dělali svou práci zcela nezávisle a na sto padesát procent, onoho „slona v místnosti“ v podobě vlastníka by se zbavit nemohli.

Navíc jsem si moc dobře uvědomoval, že Andrej Babiš rozhodně není člověkem, který by za obrovské peníze koupil mediální dům a pak se založenýma rukama seděl v Průhonicích a nestaral se o to, co se v jeho novinách píše.  V takové atmosféře nemůžete dělat pořádnou práci.

Když jste zmínil, že neznáte v České republice jediného šéfredaktora, jemuž by nevolali politici, pak se musíme zeptat, zda vás někdy předtím kontaktoval Andrej Babiš, aby si například na něco stěžoval?

Ano, občas mi zavolal a postěžoval si. Například, že mu nechtějí v názorové rubrice otisknout reakci na nějaký komentář, který jej kritizoval. Z jeho telefonických reakcí jsem věděl, že se jedná o docela emotivního člověka. Nicméně je třeba říci, že emotivních až vzteklých telefonujících bylo mezi tuzemskými politiky a byznysmeny vždy více.

Pocítil jste někdy ze strany Andreje Babiše mstu, že jste se rozhodl od něj odejít?

Kromě jedné události jsme se do žádné přímé osobní konfrontace nedostali.

Co bylo tou přímou konfrontací?

V rozhovoru pro DVTV o mně říkal prokazatelné lži, takže se mi později musel na stránkách Mladé fronty Dnes veřejně omluvit. Mohl bych tehdy asi jeho pomluvy přejít, ale připadalo mi důležité se ozvat, aby neměl pocit, že si může dovolit ke komukoli cokoli. Ze začátku hrozbu žalobou ignoroval, ale nakonec se jeho právník sám ozval s tím, že se raději dohodnou na omluvě, než aby šel případ k soudu. Od té doby jsme nic osobního neřešili.

Pod vaším vedením list přinášel řadu kauz v podobě série investigativních odhalení týkajících se nejvyšších pater české politiky. Šlo například o podrobnosti z policejního spisu Krakatice sledující aktivity kmotra českého podsvětí Františka Mrázka. Není vám líto, když si nyní těmi novinami zalistujete a zjistíte, že evidentně stojí na straně premiéra Babiše i vládní koalice a jeho dřívější špičková úroveň se vytratila nenávratně pryč?

Mám jednu zásadu, které se budu držet i nyní. Nikdy se nechci pouštět do hodnocení jakéhokoliv média, pro nějž jsem pracoval. Nepřipadá mi to úplně vhodné, protože se nikdy nelze vyhnout obvinění z citové zaujatosti tím či oním směrem. A tak se omlouvám, o Mladé frontě Dnes mluvit nebudu. Navíc o ní zase tak moc nevím, protože ji poslední dobou čtu už jen zřídka, nebo spíše skoro vůbec.

Zeptáme se jinak. Jaká je podle vás úroveň současné investigativní žurnalistiky, když ji srovnáte třeba s dobou před deseti či patnácti lety.

Kvalita investigativních žurnalistů je jistě srovnatelná, dokonce možná i vyšší. Ovšem její dosah a vliv je menší, než dříve mívala. Prakticky všichni místní velkopodnikatelé mluvili při nákupech mediálních domů o tom, jak chtějí investovat do rozvoje kvalitní žurnalistiky. Nic takového ale nenastalo.

Nezaznamenal jsem, že by kdekoliv vzniklo speciální investigativní oddělení, které by podpořili, aby se v redakci takový druh žurnalistiky provozoval. Dokonce od některých šéfredaktorů slýchávám, že si majitelé často přejí, aby se redakce tak často nezabývala investigativními tématy. Proto jsem rád, že stále ještě existují redakce, které investigativní žurnalistiku podporují. Těší mě, když vidím, jak přibývá lidí, kteří se jí zabývají, jako například na Seznam Zprávy pod vedením šéfredaktora Jiřího Kubíka, jehož považuji za výtečného novináře. Jsem velice rád, že jako měsíčník máme díky kolegům jako je Jaroslav Kmenta anebo Jiří Štický čas zabývat se opravdu složitými případy a občas některé z nich dotáhneme k publikaci. Samozřejmě považuji za velmi dobrá investigativní média například Český rozhlas a Českou televizi. Tým Marka Wollnera, který připravuje Reportéry ČT, je špičkový. Moc bych si přál, aby se investigativní žurnalistika dál rozvíjela a našla si své místo i v mediálních domech, v nichž se jí díky vydavatelům nedaří, ačkoli avizovali, že přišli pomoci. Kdyby svůj postoj změnili, bylo by to fajn.

POKUD BY STÁT MÉDIÍM SNÍŽIL DPH, POMOC BY PŘIJAL

Není paradoxem, že veřejnoprávní média se zabývají investigací a ta největší, pokud pomineme Seznam, v zásadě rezignovala a místo nich témata přebrala například Reportér, Echo24, která jsou velmi dobrá, ale jejich dosah je menší.

Jedná se o logické vyústění situace, kterou jsem už zmiňoval. Ve chvíli, kdy se mezi majiteli médií objevují lidé, kteří mají většinu anebo část svého byznysu napojenou na obchody se státem, pak potřebují mít slušné vztahy na politické scéně. Proto je celkem logické, že tito majitelé nebudou chtít, aby jim redakce nabourávala klíčové vazby nějakými zjištěními. Rozumím redakcím, že se přes odpor svého majitele do investigativních témat nijak nehrnou. Bylo by zvláštní, kdyby popisovali kauzy vlastního majitele. Dostali by se do bizarní situace. Možná ony „velké hochy“ vlastnictví médií přestane bavit. Jen se bojím, aby, až se budou mediálních aktiv zbavovat, je neprodali do některých opravdu odporných zemí anebo představitelům takových režimů, které u nás budou usilovat o politický vliv. Snad tato situace nenastane, ale byla by logickým vyústěním toho, co se tady odehrává.

Ještě bychom se vrátili k vašemu odchodu z deníku MF DNES. Jak bylo pro vás těžké odejít z pozice šéfredaktora, tehdy prestižního listu? Měl jste vynikající postavení, slušné peníze a najednou jste se ocitl ve velké nejistotě, jak uživíte rodinu a co budete dělat dále. I když jste říkal, že žena vám vaše rozhodnutí schvalovala, nevyčítala vám rodina později váš krok?

Samozřejmě, že jsem měl obavy o budoucnost. Ale každý z nás má přece nastavené určité hranice, přes které už nemůže jít. Proto jsem měl celkem jasno, co udělám v okamžiku, kdy Andrej Babiš koupí MAFRU. Možná to vyzní legračně, ale v době, kdy se vše odehrávalo, jsem na ulici potkal paní ředitelku gymnázia, na které jsem chodil, a byli jsme domluveni, že pokud by mi žádný projekt nevyšel, mohl bych u ní začít učit základy společenských věd. Ale že bych skončil jako nezaměstnaný, toho jsem se nebál. Člověk by měl upřednostnit hrdost před finanční jistotou, pokud cítí, že něco není v pořádku.

Kdy vás napadlo založit reportážně-investigativní magazín Reportér?

Ještě když jsem dělal v Mladé frontě Dnes, tak jsem si vždycky rád četl časopisy, jako je třeba The New Yorker nebo Der Spiegel, a říkal si, že by bylo hezké, kdyby byl v češtině podobný časopis, který by měl dlouhé články. Tak jsem o tom přemýšlel. A zhruba měsíc předtím, než došlo k prodeji Mladé fronty Dnes, byl u mě na návštěvě kolega Michal Musil, který je dnes v Reportéru editorem. Tak jsem mu můj záměr nastínil. On se na mne podíval a říkal: „To nezní jako úplná blbost.“ Pochopil jsem to tak, že ten nápad schvaluje. Ale kdyby nedošlo ke změně majitele a mému odchodu z Mafry, zůstalo by nejspíš jen u planých řečí. Ve chvíli, když jsem se rozhodoval, co bude dále, jsem si říkal: „No tak fajn, teď je právě příhodný čas zkusit časopis rozjet.“ Byl to risk, ale byla by škoda, kdybychom to alespoň nezkusili.

Je pravda, že jste rozjezd Reportéra financoval z vlastních zdrojů, tedy úspor?

Plat šéfredaktora Mladé fronty Dnes není špatný, ale rozhodně si z něj nenašetříte na rozjezd časopisu. Padly na to nějaké naše rodinné úspory, zároveň jsem si od známých vypůjčil část peněz. Před rozjezdem projektu jsem se domluvil s různými subjekty, aby kupovali část nákladu Reportéra pro své klienty, což nám docela pomohlo. Díky tomu jsme věděli, že máme nějaký garantovaný prodaný náklad ještě předtím, než vyšlo první číslo. Proto jsme mohli oslovovat inzerenty s tím, že od prvního čísla je jistý odběr 15 tisíc kusů, což samozřejmě pomohlo.

Jarní vypnutí ekonomiky se nepochybně dotklo i mediálního prostoru, který vinou koronavirové krize přišel o inzerenty. Server Neovlivní.cz letos v červnu napsal, že Babišova vláda chystá finanční podporu pro média ve výši až dvě miliardy korun. Na největší díl pomoci by podle něj měli dosáhnout ti největší. Jako je třeba MAFRA patřící do holdingu Agrofert, který Babiš před třemi lety převedl do svěřenského fondu. Pod MAFRU patří například MF Dnes a iDNES.cz, Lidové noviny a lidovky.cz nebo Metro, 5plus2 či stanice Óčko. Premiér později označil za lež, že peníze mají jít přednostně velkým vydavatelstvím. Nemáte obavy, že pokud se upřednostní velká média, může to znamenat začátek konce malých demokratických médií či webů? Anebo je to dokonce cílené ze strany kabinetu?

Že by se jednalo o cílený záměr, si nemyslím. Je velkou otázkou, jestli na nějakou podporu médií vůbec dojde. Zatím se o tom mluví opakovaně, nic konkrétního nikde na stole neleží. Přesto považuji za nepravděpodobné, že by se média našeho typu dočkala nějaké pomoci ze strany státu. Osobně se domnívám, že jediný férový způsob, jak do toho může stát, pokud by chtěl médiím pomoci, vstoupit, je například forma snížení daně z přidané hodnoty (DPH) anebo vratky z už odvedené DPH. Zmíněný způsob je férový pro všechny, kdo se na mediálním trhu pohybuje. Když jsem si od kolegy Jana Sůry ze serveru Zdopravy.cz přečetl, že se chystá státní informační kampaň v hodnotě dvou miliard korun, přijal jsem zprávu s úsměvem. Vzbudilo to ve mně zdání, že se jedná o vizi „velcí hoši sobě“. Ale připadalo mi, že není příliš realistické, aby byl projekt uveden v život. Jestli na nějakou podporu dojde, uvidíme. Proto rozhodně nečekáme, že nás státní podpora zachrání. Upřímně bych nevsadil jedinou korunu na to, že ze strany státu cokoli uvidíme.

Kdyby se přece jenom tak stalo a nabídka ze strany státu přišla, přijal byste ji?

Pokud by šlo o odpočet DPH, tak by mi přišlo, že se jedná o naprosto férový postup, s nímž bych neměl vůbec žádný problém. Navíc DPH jsme za léta našeho fungování zaplatili opravdu hodně. V případě, že by se jednalo o nějakou státní informační kampaň, pak si myslím, že bychom se o ni neucházeli. Nechceme být médiem, v němž by vláda formou inzerce zdůrazňovala své úspěchy. To by pro nás skutečně nebylo.

Zítra se ve druhé části rozhovoru dočtete, proč majitel a šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský vyzval společně s dalšími 15 novináři premiéra Andreje Babiše k omluvě, jak vidí schodek státního rozpočtu pro příští rok, proč si myslí, že se část seniorů nenechá uplatnit takzvaným rouškovným, co říká na vstup Mikuláše Mináře do politiky a co si myslí o hodnocení nedávných amerických voleb z pohledu českých politiků.