ROZHOVOR | Rok od pandemie: Naše připravenost zvládat krize je omezená, vláda nevidí realitu, říká sociolog

Národ se semkl, bylo dojemné, jak před rokem, kdy 1. března republiku zasáhla koronavirus, si lidé pomáhali. Vzájemně si šili roušky, které společně s jídlem rozváželi potřebným. Sociologovi Ondřeji Císařovi bylo jasné, že jednota nevydrží věčně. „Viditelně demonstrovaná soudržnost, která nastoupila jako bezprostřední reakce na počátku pandemie, se rozplynula. Neřekl bych ale, že se úplně mezi lidmi vytratila.“

Absolvent politologie na Central European University v Budapešti a Masarykově univerzitě v Brně upozorňuje, že rok trvající pandemie způsobila dramatický pokles důvěry ve vládu. „Po dvanácti měsících se česká společnost potácí v chaosu a neporozumění. Politická elita řídí zemi z nějakého mentálního tunelu, který ji znemožňuje vidět některé důležité souvislosti svých kroků a opatření. Odtrhla se od reality.“

Podle Císaře, který přednáší na Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, se kabinet dlouhodobě v očích veřejnosti diskredituje způsobem komunikace. „Šokující je ale i neschopnost poučit se z chyb a někdy to vypadá, že s každým dalším veřejným vystoupením její představitelé hledají jen nové dno,“ míní absolvent ekonomie na Technické univerzitě v Ostravě.  

Expert, který působil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, Kalifornské univerzitě v Irvinu a na univerzitách ve Florencii, Budapešti, Mannheimu a Rijece, tvrdí, že premiér Babiš chybuje, když se domnívá, jak na vše stačí sám.„Jednalo se o strategii, která mu přinášela body v dobrých dobách, dnes ale podvazuje akceschopnost jednotlivých státních institucí a postavení jejích představitelů. A tím ohrožuje životy všech.“

Sedmačtyřicetiletý rodák z Kroměříže, který výsledky svého výzkumu předává také při přednáškách na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, tvrdí, že současná krize nejde aplikovat jednotně na všechny generace, ale jde o náročnost podmínek, v nichž se ocitají. „Předsudek o hroutící se mladé generaci jsem nikdy nesdílel, jedná se o nesmysl. Prostředí, v němž dnes žijeme, je mnohem soutěživější a klade na přicházející generace větší nároky a tlak než dříve.“

Odborník, který pracuje i v Sociologickém ústavu Akademie věd jako šéfredaktor české edice Sociologického časopisu/Czech Sociological Review, odmítá názor, že by ze současných žáků i studentů, kteří téměř od loňského 11. března nechodí do škol, vyrostla hloupá generace. „Je zřejmé, že dnešní situace přináší těžkosti a naše společnost nadělila školákům disproporčně větší zátěž při zvládání pandemie než některým dospělým, přesto věřím, že dopady nebudou tak dramatické,“ říká Císař.

ČEŠI UDIVILI SVĚT, JAK PROMRHALI KAPITÁL Z PRVNÍ VLNY

Pane profesore Císaři, jak se podle vás z hlediska sociologa proměnila společnost během rok trvající koronavirové pandemie?

O zmíněném dotazu bychom mohli již napsat knihu, protože se promítla snad do všech aspektů života. Dotkla se těch nejmenších rutin každodenního života i pravidel, která upravují život společnosti na nejvyšší úrovni. Obecně asi platí, že jsme ztratili to, co mnozí z nás považovali za téměř nezpochybnitelné jistoty. Koronavirová krize zasáhla úplně všechny, sice různé skupiny odlišně, ale všechny byly nuceny se přizpůsobovat novým podmínkám a hledat cesty, jak se s novou výzvou vypořádat. Z mého hlediska současná krize snad až příliš bolestivě odhalila omezenou schopnost rozhodovacího systému akceschopně jednat a věrohodně vysvětlovat své kroky veřejnosti. Po roce pandemie se tak česká společnost potácí v chaosu, nejistotě a neporozumění. Přijde mně také, že politická elita se odtrhla od reality, která se ve společnosti odehrává, a řídí zemi z nějakého mentálního tunelu, který ji znemožňuje vidět některé důležité souvislosti svých kroků a opatření.

Patrnou změnu v chování populace musel zaznamenat každý. Ze začátku jsme si všichni pomáhali, například šitím a rozvozem roušek čí jídla. Pak se ale soudržnost vytratila. Proč a co konkrétně zapříčinilo zmíněný zlom? Může za proměnou stát i určitá otupělost, jak lidé stále nevidí na konci tunelu pověstné světélko?

Viditelně demonstrovaná soudržnost, která nastoupila jako bezprostřední reakce na počátku pandemie, se rozplynula. Na takovém stupni mobilizace jednoduše dlouhodobě setrvat nelze, ale neřekl bych, že se mezi lidmi úplně vytratila. Možná to není jen tolik vidět, protože titulky v médiích dělají drzé a viditelné protesty, ať už skupinové nebo samozvaných zachránců národa. Podle dat, která jsou k dispozici, mezilidská důvěra v posledních měsících snížení spíše nezaznamenala, naopak došlo k dramatickému poklesu důvěry ve vládu. Vše samozřejmě souvisí s více okolnostmi, z nichž některé ani vláda ovlivnit nemůže. Zároveň je ale jasné, že velmi důležitým faktorem, kterým se kabinet dlouhodobě v očích veřejnosti diskredituje, je její způsob komunikace. Je neuvěřitelně chaotický a nekonsistentní, její neschopnost poučit se z chyb je šokující a někdy to vypadá, že s každým dalším veřejným vystoupením její představitelé hledají jen nové dno. Následně zmíněné věci se projevují i v rostoucím počtu lidí, kteří považují zaváděná opatření a jejich důvody za nesrozumitelné.

Zvládají Češi i z pohledu historie krizová období lépe než jiné národy? Narážím na typickou švejkovskou povahu, anebo na tuzemskou výjimečnou vlastnost, která spočívá v improvizaci. Například velitelé zahraničních kontingentů při vojenských misích oceňují, že členové naší armády si umí poradit s porouchanou bojovou technikou i v nestandardních podmínkách, což nikdo jiný nesvede, jak tvrdí.

Přesně váš dotaz nedokážu na úrovni populace potvrdit, ale s oním přesvědčením o české výjimečnosti se v novodobé politice a veřejné sféře dlouhodobě pracuje. Již na začátku 90. let na tomto smýšlení zakládal specifickou strategii transformace Václav Klaus, aby zemi koncem téhož desetiletí dovedl k hluboké politické a ekonomické krizi. I dnes se zdá, že česká cesta boje s pandemií sleduje svou vlastní logiku, která se od postupů v jiných zemích v mnohém odklání. A opět nás to dovádí do hluboké krize. Mám tak pocit, že si možná techniku v nestandardních podmínkách opravíme sami, ale daleko nás stejně nedoveze. Asi by dávalo smysl, kdyby se političtí reprezentanti přestali tvářit jako „mistr světa amoleta“ či „best in covid“, což je totéž, projevili pokoru, trpělivost a snažili se zopakovat postupy, které zabraly jinde.

Čím si vysvětlujete, že ohromujeme svět schopností improvizovat? V současné situaci naši povahu dokumentuje známý vtip: Syn se ptá maminky, proč už nešije roušku, a ona mu odpovídá, aby ji nerušil, že právě vaří vakcínu na očkování proti covidu-19, neboť jí je nedostatek.

Nevím, jestli nějak svět ohromujeme. Nyní nejspíš tím, jak jsme promrhali kapitál, který jsme si vytvořili včasnou reakcí na první vlnu pandemie. Každopádně schopnost svépomoci může značit jen vykrývání neschopnosti na straně institucí státu. Kde se stát – zcela v souladu s hlavním heslem vládnoucího hnutí – vytrácí, lidé pochopitelně hledají řešení ve svépomoci a spolupráci.

Naopak se během izolace vynořily i negativní vlastnosti Čechů vůči sobě. Podobné vystupování většinu zarazilo u premiéra Andreje Babiše, který hned na počátku krize tvrdě zaútočil na tehdejšího ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, když odmítal prozradit, od koho dostal chybné informace v případě lékařky, jež se po odběru vzorků pacientovi měla ocitnout v karanténě. Ministerský předseda na tiskové konferenci přenášené živě Českou televizí zakřičel: Jméno! O čem tato příhoda vypovídá?

Vzpomenutá historka určitě nevypovídá nic o Češích, ale o způsobu komunikace premiéra. Tím se chce jednak distancovat od ostatních politiků a také od úřednického aparátu. Dlouhodobě se prezentuje jako vyslanec lidu, který za něj svádí neúnavnou bitvu v nepřátelském terénu zkorumpované politiky. Díky tomu podceňuje standardní rozhodovací a institucionální mechanismy, které by ale mohly pomoci při zvládání pandemie. Jinak řečeno, personalizuje nejvyšší politiku a klade tak překážky budování institucionálních řešení, která jediná by mohla pomoci. Například budování systémů funkční komunikace, chytré karantény anebo distribuce vakcín. I ty v minulém týdnu v Praze rozváželi dobrovolníci. Zdá se, že si myslí, jak všechno musí zvládnout sám. Jednalo se o strategii, která mu evidentně přinášela body v dobrých dobách, dnes ale podvazuje akceschopnost jednotlivých státních institucí a postavení jejích představitelů, jak dokládá i váš příklad. A tím ohrožuje životy všech.

DOMÁCÍ NÁSILÍ PLYNE ZE STRESU I EXISTENČNÍ NEJISTOTY

Co lidé během téměř dvanáctiměsíční karantény nejvíce postrádají?

Určitě nejsme v karanténě všichni celý rok, ale jsme v nějakém stavu krize, kterou jsme si stěží dokázali představit. Pociťovaný deficit se může týkat různých věcí, podle dostupných dat se nyní nejvíce obáváme finančních problémů, pandemické paniky a nedostatku sociálních kontaktů. Když vše přeložím do odpovědi na vaši otázku, tak většina postrádá ekonomickou jistotu, předvídatelnost prostředí, v němž žije, a možnost potkávat se s druhými. Pociťovaná nejistota se vyjadřuje také v docela častých obavách o budoucnost politiky, kde se podle některých výzkumů veřejnost obává mobilizace politických extremistů.

Dovedl jste si někdy představit, že by Češi nemohli chodit na jedno do hospody? Dříve by taková myšlenka byla možná snad jen v románech spisovatele Ludvíka Součka, který se zaměřoval na sci-fi literaturu.

Kromě absence chození na pivo jsme si rovněž nedokázali představit například nošení roušek a nyní respirátorů. Určité rutiny nejsou nutně vyjádřením nějaké neměnné národní povahy, ale něčím, co se za změněných podmínek může měnit.

Kdybyste měl stručně definovat klady a zápory, které s sebou mimořádná situace přinesla, co byste na prvním místě jmenoval?

Nemá asi smysl vyjmenovávat dlouhý seznam záporů, které se díky pandemii v našich životech objevily. Myslím, že už i toho máme všichni dost. Spíše bych se ptal, zda můžeme na celé situaci najít něco pozitivního? Asi ano, i když prakticky se to zatím nijak neprojevilo. Naopak krize je až příliš často využívána pro protlačování kontroverzních politických kroků, jako kouřová clona. Pozitivní lekce, kterou bychom si mohli vzít, je upozornění na nesamozřejmost a křehkost našeho společenského uspořádání, jehož stabilita záleží na naší schopnosti hledat rovnováhu nejen ve vztazích různých společenských skupin, ale také mezi lidskými společnostmi a jejich širším životním prostředím. Z tohoto rozhraní, zdá se, současná krize pramení a ze stejného na nás již mává další, totiž klimatická krize a její projevy. Zatím se ukazuje, že naše připravenost zvládat krize je velmi omezená. Přejme si, abychom se do budoucna učili lépe.

Jednoznačným mínusem je domácí násilí, které propuká i v rodinách, kde se za normálního života nikdy nevyskytlo. Co k němu vede lidi, kteří běžně agresivní nejsou? Stojí za ním nejistota z budoucnosti, anebo obyčejná ponorková nemoc, jak jsou blízcí neustále spolu? Dokonce se k němu uchylují i ženy, a to vůči dětem, které nezvládají distanční výuku.

Podle posledního výzkumu na zmíněné téma, který publikovaly kolegyně Blanka Nyklová (Sociologický ústav AV ČR – pozn. red.) a Dana Moree (Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy – pozn. red.), pandemie usnadnila výskyt násilných situací, které plynou ze zvýšeného stresu, ať už kvůli existenční nejistotě, anebo životu v uzavřeném prostředí, které zároveň fungovalo jako efektivní překážka, aby oběti násilí mohly hledat pomoc mimo domov. Pokud jste pod kontrolou v uzavřené domácnosti, nemůžete si zavolat o pomoc, najít alternativní bydlení, a to obtížnou situaci dále prohlubuje. Pandemie tak má v tomto ohledu dvojí efekt: zvyšuje stres a zároveň vytváří překážky pro řešení jeho negativních projevů v mezilidských vztazích. A ano, jak neúnavně upozorňuje třeba Klára Laurenčíková (speciální pedagožka, vede Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání ČOSIV a externě přednáší na katedře speciální pedagogikyPedF UK – pozn. red.), tyto situace a omezená dostupnost pomoci se velmi dotýkají také dětí, což je zároveň skupina, která má omezenou možnost se bránit.

Jaký signál vysílá člověk, který naopak nadbytečné volno využívá k sebevzdělávání? Například některé dámy se vrhly na vaření či pečení, ačkoli se předtím neuměly ani postavit ke sporáku. Někdo zase oprášil hudební nástroje či učebnice cizích jazyků. Zřejmě nejde říci, že karanténa přináší jen samá negativa...

Myslím, že uvedené aktivity mohou platit krátkodobě a jen pro některé jednotlivce. Dlouhodobě většině mnoho pozitivního nepřináší. Alespoň to signalizují všechny informace, které máme k dispozici.

Je podle vás mladá generace, která bývá často označována za rozmazlenou, neboť musí mít hned všechno, právě věkovou skupinou, která současná omezení, restrikce snáší nejhůře? Lidově řečeno, že se hroutí.

Předsudek o hroutící se mladé generaci jsem nikdy nesdílel, jedná se o nesmysl, který zpravidla šíří ti, kteří si užívali otevřených příležitostí porevolučních let a dnes nejsou schopni vystoupit ze své osobní perspektivy. Prostředí, v němž dnes žijeme, je mnohem soutěživější a klade na přicházející generace větší nároky a tlak než dříve. Zároveň se při strukturování životních příležitostí mladých projevují společenské nerovnosti, které řadě z nich kladou velké překážky. Platilo to před pandemií a platí to i nyní. Skupina mladých přitom nejméně z hlediska efektů pro jejich životní styl patří mezi nejpostiženější současnou situací. 

Jak se do budoucnosti může projevit skutečnost, že mladá generace se nemůže nyní příliš seznamovat, když nejsou otevřeny kavárny a zcela vymizel noční život, při němž vznikaly vztahy? Nehrozí, že u nich nastane naprosté sociální odcizení a lidé se naučí žít bez partnerů, zkrátka budou singl, což se může projevit na porodnosti.

O dlouhodobých efektech teď můžeme jen spekulovat, dojít k tomu může. Podle dostupných dat se zatím skutečně žádný baby boom nekoná, co čeká dnešní mladé jisté není. Možná bych jen připomněl, že k podobnému výsledku paradoxně může vést pravý opak dnešního stavu, totiž otevřenost, příležitosti a cestování, které jsou všeobecně chápány jako příčina odložené reprodukce mladé generace v 90. letech minulého století.

Děti od loňského 11. března prakticky nechodí do škol, od pondělí jsou doma i žáci prvních a druhých tříd či speciálních škol. Kreslený seriál Zelený Raoul v časopise Reflex se například baví tím, jak kmeti o holích jdou konečně do základní školy, neboť se po letech konečně zlepšila epidemiologická situace. Bohužel se ale nejedná o legraci. Nemáte obavy, že současná generace bude hloupá? Nehrozí, že za dvacet či třicet let nebudou lékaři, právníci, soudci či učitelé, ale ani řemeslníci jako zedníci či instalatéři, neboť ani praktická výuka nemůže probíhat?

Takový jednoduchý vztah bych rozhodně nemodeloval. Je zřejmé, že dnešní situace přináší těžkosti a naše společnost nadělila školákům disproporčně větší zátěž při zvládání pandemie než některým dospělým. Na druhou stranu, výuka probíhá a hledají se cesty, jak ji realizovat i za těchto podmínek. Jako vždy na to nejvíce doplatí ti, kteří mají omezené zdroje, ať už se to týká technického vybavení, možnosti připojení, ale také času, který mohou věnovat dětem jejich rodiče. Pevně ale věřím, že se z uvedené situace vymaníme v řádu měsíců a efekty, které zmiňujete, nebudou tak dramatické.

PAPALÁŠSTVÍ POPÍRÁ DEMOKRACII, PROVINILCI MUSEJÍ ODEJÍT

Využiji skutečnosti, že jste i politologem. Mohou lidé ještě vůbec věřit čelním představitelům a nemyslím jen vládní garnituře. Nevrazí mezi veřejnost a politiky epidemie pověstný klín či nevykope mezi oběma skupinami hluboký, propastný příkop? Naposledy se nechtěným středem pozornosti stal premiér Andrej Babiš s ministrem vnitra Janem Hamáčkem, kteří na jednání vlády údajně na sebe křičeli kvůli zakázce na dodání antigenních testů do škol.

Důvěra ve vládu je nízká, Vámi zmíněný klín tam nyní rozhodně je. Změnit se to jistě může, ale myslím, že se spíše budeme potácet na nízkých úrovních až nejméně do letošních voleb. V nich bude nejspíše hodně rozhodovat fakt, komu veřejnost přisoudí největší část zodpovědnosti za nezvládnutou navigaci skrze peřeje pandemie. Čeká nás nechutné přetahování o to, kdo za vše může. Osočování již ostatně začalo.

Nestane se díky počínání vlády z politika hanlivé synonymum či výraz pro absolutní neschopnost? Kabinet už rok nedokáže své kroky srozumitelně objasnit, jednou vše sází na Chytrou karanténu, která, jak se zjistí, nefunguje, pak nás má spasit Semafor, jenž upadl do naprostého zapomnění, poté se tým ze Strakovy akademie zase nadchne pro systém PES, podle něhož se snad nikdy neřídil.

Částečně opakujeme předchozí otázku, v této fázi se nyní nacházíme. Možná to ale příležitost politikům naopak přináší. Koneckonců současní vrcholní reprezentanti se prezentují jako manažeři nebo odborníci, málokdy jako politici. Třeba dá veřejnosti nynější krize možnost uvědomit si, že potřebuje skutečné politiky, kteří se za tohle označení nestydí a jsou schopní nést odpovědnost. Pak by voliči mohli poslat manažery tam, kam patří, do firem. A mohli bychom začít řídit stát jako stát a budovat jeho instituce.

Nemůžeme za start skepse vůči politikům považovat prohlášení premiéra Andreje Babiše, který hned zkraje krize prohlásil, že pokud někdo nemá roušku, osobně mu ji do kastlíku doveze, což se za celou dobu nestalo? Nyní vládu ani nezajímá, kde si lidé obstarají respirátory, které jsou povinné, a přitom se jedná se o naprosto nedostatkové zboží.

Vše souvisí s komunikačním stylem Andreje Babiše, kterým se prezentuje jako deus ex machina, jenž zázračně řeší problémy lidí na individuální úrovni. Jak jsem již řekl, jeho styl podceňuje schopnosti politických institucí. Na počátku pandemie například osobně navštěvoval sklady potravin a vítal roušky na letišti. Máte asi pravdu, že tahle komunikační strategie, pokud dlouhodobě nepřináší, co slibuje, může zapříčinit vlastní pád.

Část populace šokovalo, kolik papalášství se u čelních představitelů během krize objevilo. Vše započal svým proviněním exministr zdravotnictví Roman Prymula, který uzavřel restaurace a přitom se loni v říjnu sešel s Jaroslavem Faltýnkem ve vyšehradském podniku Rio´s, anebo bývalý premiér Jiří Paroubek šel společně s někdejším policejním ředitelem Libereckého kraje Vladislavem Husákem, šéfem Národní sportovní agentury Milanem Hniličkou či místopředsedou Rady České televize Jiřím Šlégrem popřát k padesátinám teplickému kmotrovi Petru Bendovi do jeho hotelu Prince de Ligne. Posledním excesem jisté nadřazenosti byla i návštěva známých tváří, které v čele s Prymulou sledovaly fotbalový zápas mistrovské Slavie s Leicesterem, ačkoli normální fanoušek se na stadion v současné době nedostane. Lidé se snad už ani nepozastavují nad přednostním očkováním různých politiků či manažerů, ačkoli nepatří do rizikové skupiny. Co na to občan, jak by se jistě zeptal nedávno zesnulý slovutný novinář Otakar Černý?

Někde jsem zcela nesociologicky řekl, že se jedná o naprostý marasmus, který připomíná manýry vládců z 80. let minulého století. Asi nemám žádnou lepší diagnózu. Takové jednání likviduje důvěru v politickou elitu. Ale rostoucí počet lidí její jednání už jednoduše vůbec nezajímá, ztrácí zájem nebo jsou dokonce odcizeni. To je z hlediska budoucnosti demokracie v této zemi velmi špatná zpráva, protože odcizení občané mají tendenci podporovat alternativy k demokracii a jejich propagátory. Fungující demokracie stojí na tom, že ji občané mohou chápat jako alespoň částečně svou. Výše uvedené chování tento princip přímo popírá, proto by jmenovaní pánové měli z veřejného života zmizet.

Na jak dlouho zanechá covidová výluka jizvu v duši národa?

Nemyslím si, že existuje duše národa, ale existuje kolektivní paměť a v ní krize stopu zanechá. Její podoba záleží na tom, jaká její interpretace převáží v dlouhodobém horizontu, což bude záležet i na skutečnosti, jak současnou událost kulturně zpracujeme. Jaké knihy, filmy a seriály vzniknou a jaký výkladový rámec i díky nim převáží v populaci. Na to v březnu 2021 nelze odpovědět. Podívejte se jen, jak se naše vnímání změnilo od léta 2020, kdy si řada z nás téměř triumfálně oddychla. A nyní jsme na prahu další celospolečenské uzávěry. Všem nám přeji pevné zdraví i mysl a doufám, že to zvládneme.