KOMENTÁŘ | Impotence vlády: Čtyri roky hádek a nicnedělání. Komentář Vojtěcha Varyše

To, že volby v roce 2013 znamenaly pro českou politickou scénu zemětřesení, nemá smysl připomínat. To, že vzniklá koalice pod vedením Bohuslava Sobotky sice vydržela celé čtyři roky (jako teprve třetí od revoluce), ale za cenu neustálých sporů, drobných i větších skandálů, nás také nepřekvapí. Koneckonců legendární stupňování slova „nepřítel“, které kdysi prezentoval Vladimír Mečiar (nepřítel – úhlavní nepřítel – koaliční partner) všichni dobře známe a dle něj se chovaly i všechny předchozí vlády. Tudíž nebude nijak šokující, pokud by se po volbách dali tito koaliční partneři znovu dohromady.

Zajímavé ovšem je, že opoziční strany vesměs zůstaly na svém (KSČM), nebo si ještě pohoršily (TOP09). Pokud jim volební modely slibují zlepšení situace, týká se to jen jednotek procent (jako u ODS). Zkrátka, dosavadní vládní koalice nemá jasného vyzyvatele. Znamená to, že vládla tak dobře, že jsou obyvatelé spokojení? Nejspíš ani jedno.

Byla řada důvodů, z nichž se dalo vycházet při kritice vlády a razantní opoziční činnosti. Střet zájmů Andreje Babiše a s tím spojené skandály, neschopnost a nezkušenost jednotlivých politiků ANO a časté výměny jeho ministrů; rozhádanost a rozpolcenost sociální demokracie, kterou na jedné straně reprezentuje střelec Milan Chovanec a na druhé Jiří Dienstbier mladší, kde jedna ruka (ministerstvo průmyslu pod vedením Jana Mládka) neví, co dělá druhá (ministerstvo sociálních věcí pod vedením Michaely Marksové) atd. Za nejzávažnější se ale dá pokládat to, že vláda nijak nevládla. Věnovala se margináliím typu zvyšování minimální mzdy či kampaň Hate Free nebo tématům, která sice vzbuzovala celospolečenskou debatu, ale nic konkrétního neřeší: protikuřácký zákon nebo EET. S daňovou zátěží, se sociálním systémem, se zdravotnictvím, se školstvím se nedělo vůbec nic. Nemáme jasnou zahraničně-politickou a bezpečnostní koncepci, navzdory hospodářskému růstu nedošlo na žádné investice a výstavbu například dopravní infrastruktry nebo sociálního bydlení.

A opozice? Nic. Proto se dnes sociální demokracie může v předvolební kampani tvářit jako strana, která tu čtyři roky nevládla, a předkládat, co všechno zavede, až se konečně dostane k moci, proto mohou lidovci hrát svou tradiční obojakou hru „neříkám ani tak ani tak“ a proto může ANO stále sebe samo stylizovat jako hnutí, které přichází zvenku, aby provádělo „změny“.

ODS se po historickém debaklu sbírala ze země, komunisté jsou už léta spokojení se stavem věcí, na němž potichu vydělávají, než by se věnovali nějakému skutečnému protestu. TOP 09 marně hledá sama sebe v čele s nepopulráním Miroslav Kalouskem, po rozvodu se Starosty a penzionování Karla Schwarzenberga. Úsvit se raději rozpadl kvůli sporům o peníze. A zatímco jeho poslanci, které před čtyřmi lety vytáhl Tomio Okamura jako zcela neznámé tváře do parlamentu, se zas do stejného neznáma vrátí, on tam letos pod novou značkou vytáhne zas další neznámou partičku. Ovšem bylo by chybou brát zrovna Okamuru jako opoziční postavu: jeho PR je založené na charizmatu pouťového baviče a jeho protestní řeči jsou vedeny obecně a mimo reálné terče, a už vůbec neútočí na vládu.

Impotence vlády i opozice kupodivu nedokázaly využít ani mimoparlamentní strany jako Piráti, Zelení a Svobodní, o nichže se muví asi nejvíce – jsou ovšem stejně konformní jako před minulými volbami, proto si už ani s nimi nelze spojit představu, že by přicházeli něco měnit.

Letošní české volby jsou pořádná nuda.