Prokletí bohatých. Jak se žilo české šlechtě za komunistického režimu?

Aristokracie bývala v minulosti hybnou silou společnosti. Podílela se na vládě, spoluurčovala kulturní, hospodářský a politický vývoj v zemi. V minulosti byla oceňována, ale také zatracována. Šlechta byla postupně zbavena politické moci, titulů i jména a majetku. Nacistický a následně komunistický režim mnoho šlechtických rodů připravil takřka o vše. Ze dne na den se tak dříve privilegovaná vrstva propadla na samé dno společnosti.

Rapidně se změnilo postavení šlechty po vzniku Československé republiky. Roku 1918 bylo zrušeno šlechtictví a zanikla také titulatura – tuto změnu nařizoval zákon č. 61/1918 Sb. Paragraf 6 zákona č. 243/1920, který platil od roku 1921, pak vymezil používání šlechtických titulů jako trestný čin. Hospodářskou i politickou moc šlechty na našem území omezila První republika (konkrétně pozemková reforma), nacistický režim a také komunistický režim po roce 1948. S trochou nadsázky by se dalo říci, že co šlechticům nezabavili nacisté, to jim vzali komunisté. V roce 1947 vešel v platnost zákon č. 142/1947 Sb., který revidoval prvorepublikovou pozemkovou reformu a vedl k dalšímu zabavování šlechtického majetku, zejména nemovitostí. O rok později bylo znárodňování dokončeno zákonem č. 46/1948 Sb. Došlo tak vlastně k nové pozemkové reformě, kdy byl zabavený majetek šlechty převeden do vlastnictví socialistického státu. Roku 1959 vyšlo nařízení vlády, které vedlo k zabavení mobiliáře mnoha šlechtických objektů, zejména zámků. Zabavené zámky a hospodářské objekty měly sloužit komunistickým kulturním a sociálním potřebám.

Komunisté pohlíželi na třídu šlechty jako na třídní nepřátele a škůdce. Oprávněně se totiž obávali toho, že tato vrstva by se mohla proti režimu postavit. Proto bylo potřeba aristokracii zbavit privilegií, postavení i majetku. V Příručním slovníku jazyka českého Československé akademie věd z let 1948 až 1951 bychom našli definici, která šlechtu označuje jako „feudální třídu vykořisťovatelů, společenskou vrstvu s predikátem a výsadami“. Kritický obraz šlechty se objevoval v komunistických médiích i učebnicích dějepisu. Aristokracie byla komunistickým režimem utlačována, znevýhodňována. Řada šlechticů skončila ve věznicích či káznicích, pracovních táborech či ve vojenské službě u PTP, tedy Pomocných technických praporů. Pro šlechtu prakticky neexistovala možnost výběru studia či zaměstnání. Ze dne na den přišly kdysi slavné rody o střechu nad hlavou, svá práva i rodinné dílo. Někteří šlechtici v 70. a 80. letech minulého století proto emigrovali, řada z nich se do své vlasti již nikdy nevrátila.

Komunistická perzekuce postihla známé šlechtické rody, jako byli například Kolowratové, Kinští, Czerninové, Sternbergové, Lobkowitzové a další. Vězněn byl například hrabě Josef Kinský, Jindřich František Schlik nebo Ludvík Hugo Belcredi. Osud Zdeňka Sternberga se stal inspirací k známým Černým baronům.

Zabavené zámky sloužily nejrůznějším účelům. Zámek Kinských v Kostelci nad Orlicí byl na dlouhých 25 let přeměněn na výzkumný ústav pro chov prasat, pak ho komunisté nechali 15 let chátrat. Stavba byla po roce 1989 vrácena původním majitelům ve stavu ruiny – chyběla střecha, byly propadlé stropy, zdi se bortily. Budova zámku Červený Hrádek zase sloužila jako sídlo armády, učňovské školy, archivu a muzea. Původní mobiliář byl rozkraden. Mnoho zámků komunisté zničili a vyplenili – rozkradeny byly sbírky vzácných předmětů, historický nábytek i rodinné archivy. Celá řada architektonických památek zcela zanikla, ať už kvůli chátrání nebo úmyslné devastaci – zámek Doupov byl vypálen a následně srovnán se zemí, zámek Újezd sv. Kříže rozstříleli vojáci. Po roce 1989 bylo naštěstí mnoho zámeckých budov díky restitucím zachráněno doslova před spadnutím. Nikdo však už šlechticům dnes nemůže vrátit rozkradený rodinný majetek, hlavně pak vynahradit dlouhé roky plné křivd, strachu, utrpení a nesvobody.