Sleduje vás zaměstnavatel kamerami? Braňte se

Kamery i jejich příslušenství je stále lacinější. Není divu, že mnoho zaměstnavatelů podléhá pocitu, že s kamerami jejich firma pošlape lépe, rychleji, levněji a efektivněji. Není to sice tak samozřejmé, nicméně kamer na pracovištích přibývá. Tiše a nepřetržitě dohlížejí na stroje, majetek, budovy, ale především lidi.

Ne vždy ovšem zaměstnavatelé postupují v souladu se zákonem a mnohdy lze připustit, že ho přímo porušují. Stejně jako oni ovšem zákon neznají ani zaměstnanci, takže netuší, jaká mají práva a co si už nemusí nechat líbit. A aby toho nebylo málo, výklad práva ohledně kamerových systémů na pracovišti je trochu volnější a leckdy se na něm neshodnou ani odborníci. Připouští totiž některé výjimky a práva zaměstnanců i zaměstnavatelů jdou částečně proti sobě.

Předně je nutné konstatovat, že zaměstnavatel má nárok na pracoviště umístit kamery. Ale není to tak jednoduché. Každý zaměstnavatel totiž podle zákoníku práce (§ 316/2) musí respektovat právo zaměstnanců na soukromí. A to i během jejich práce pro firmu. K instalaci kamer tedy musí mít závažný důvod.

Zákon doslova říká, že "zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování".

Stručně řečeno, zaměstnavatel musí instalaci i umístění kamer zaměstnancům nejen oznámit, ale také dostatečně zdůvodnit. Třeba tím, že kontroluje dodržování bezpečnosti práce v nějakém nebezpečném provozu nebo chce zabránit krádežím na pracovišti. Sledování efektivity práce ale takovým jednoznačným důvodem není.

To je dáno tím, že zákon zaměstnavateli v tomto případě nařizuje, aby zachovával "princip proporcionality" (tj. přiměřenosti). Nelze tak třeba kvůli krádeží m toaletního papíru prošpikovat celou firmu kamerami. A pokud už kamera slouží k odhalení krádeží, musí se zaměřovat na místa, kde k nim dochází a ne jinam a za jiným účelem.

Navíc - pokud jsou u vás na pracovišti kamery třeba zrovna kvůli krádežím, v žádném případě nesmí zaměstnavatel postihovat zaměstnance, kterého by na základě záběrů přistihl třeba u flákání. Tak by totiž zaměstnavatel zneužil kamerový systém k jinému účelu, než pro jaký byl určený.

Jiná a složitější situace nastává, pokud by zaměstnavatel chtěl záběry z kamer nahrávat a uchovávat. Tak už totiž pracuje s osobními údaji a vztahuje se na něj další zákon o ochraně osobních údajů. Zákon mu pak nařizuje, aby přesně vymezil, proč a k čemu kamery a záznam hodlá používat. Zaměstnanci musí být informováni, jak se bude se záznamy dál nakládat a kdy budou smazány. I v tomto případě platí zásada přiměřenosti. Kvůli ztracenému jogurtu ze společné ledničky, nelze špehovat celou firmu a ještě záznamy půl roku uchovávat.

Pokud se domníváte, že váš zaměstnavatel porušuje tato pravidla, máte možnost se bránit. Obraťte se na příslušný inspektorát práce ve vašem regionu a ten je povinen situaci prověřit. Rozhodně se také bude hodit, pokud zajistíte důkazy. Vaší nejlepší zbraní proti kamerám tak trochu paradoxně může být třeba mobilní telefon s fotoaparátem a fotka toho, kam a kdy kamera míří.