Facka Merkelové a "neschopná" AfD? Komentář Vojtěcha Varyše

Kancléřka Merkelová si dle očekávání přišla pro čtvrté volební vítězství v řadě a vyrovná se tak svým velkým vzorům-učitelům-soupeřům (těžko říci, jak je sama vnímá) Helmutu Kohlovi a Konradu Adenauerovi. Ovšem, vítězství je slabší než se očekávalo, a celkově jde o nejslabší výsledek Unie od roku 1949.

Její koaliční SPD, tedy sociální demokracii, nevyšla sázka na dynamického nového lídra Martina Schulze a s 20,5 procenty si strana připsala nejhorší volební výsledek v historii. Stane se. Schulz logicky ohlásil, že strana odchází do opozice (sebezáchovné prohlášení) – dvoje období ve velké koalici s CDU/CSU ji stálo jen ztráty, ovšem nic moc nevykřesala ani z éry 2009-2013, kdy byla v opozici. Ovšem Schulz jedním dechem dodal, že v čele strany dál zůstane a chce ji reformovat.

Merkelová oznámila, že chce vyjednávat o nové koalici i s SPD, navzdory Schulzovi. Je to pragmatické – se socialisty se jí vládlo pohodlně. A jí samé o nic nejde, protože sama ví, že v čele CDU ji během odbobí někdo vystřídá a do dalších voleb si břímě porážky neponese ona.

Matematicky i politicky ovšem nejpravděpodobněji vypadá takzvaná koalice „Jamajka“, složená z CDU/CSU, liberální FDP a Zelených. Ta je na federální úrovni dosud nevyzkoušená (vládne ovšem např. v Šlesvicku-Holštýnsku) a mnozí nejen z obou menších partají, ale i z bavorské CSU se tomuto řešení vzpírá. Každopádně to budou těžká koaliční vyjednávání.

Jedním z vítězů voleb je právě liberální FDP, respektive její šéf Christian Lindner. Partaj byla po většinu poválečného vývoje ve vládě (dohromady 51 let), jednou s konzervativci, jednou se sociálními deomoraty. Na poslední vládnutí s Merkelovou doplatili v roce 2013 vypadnutím z parlamentu. Po radikální očistě a personální proměně se letos dokázali vrátit se ziskem více než 10% hlasů a mohou si diktovat vládní podmínky. Pokud bude chtít, bude Lindner vicekancléřem a ministrem libovolného resortu, od zahraničí přes finance po zahraničí, a pokud bude chtít jinak, bude lídrem „demokratické“ opozice.

S dalším vítězem voleb, protestní AfD, která získala bezmála 13%, totiž nikdo vážně nepočítá, nejen proto, že se strana průběžně štěpí na spoustu frakcí a již den po volbách její předsedkyně (!) Frauke Petry, mimochodem jedna ze tří z celkem 94 poslanců AfD, která získala přímý mandát (dokázala zvítězit ve většinovém jednomandátovém obvodě), že nebude v parlamentní frakci své vlastní strany.

Tu už dávno řídí ideolog a někdejší pravá ruka a šedá eminence mnoha politiků CDU, letos 76letý Alexander Gauland, jeden z nejcyničtějších a zároveň nejchytřejších mužů německé politiky. Jedním z poslanců za AfD je i Čech Petr Bystroň, předseda bavorské zemské organizace AfD. Každopádně, poté, co se půl roku před volbami německá média vyžívala v kritice AfD coby rozhádané a neschopné, „populistické“ strany, která sotva přeleze přes 5% hranici, je její úspěch v podobě třetího místa (a jednoho z nejlepších výsledků pro třetí strany v poválečné historii) fenomenální. A když k tomu připočteme vítězství ve spolkové zemi Sasko (kde stranu vedla právě Frauke Petry), je to vpravdě „facka do obličeje“ CDU, jak to nazval jeden německý komentátor.

Německá politika je stabilní a klidná a vyviklat se nenechá, ale nedělní volby jí zakymácely mocně.