Přímá demokracie není nová myšlenka? Minulé pokusy o její zavedení dopadly tragicky

V dnešní době má pojem ostrakizace negativní konotace, zejména v sociologii a pedagogice, ale od svého původního použití je opravdu na hony vzdálené. Ostrakismus byl pro starověké Atény hlavním a prakticky také jediným způsobem, jak ubránit demokratické zřízení proti choutkám mocichtivých tyranům. Podle pozdějších zpráv byl ostrakismus zaveden kolem roku 506 př. n. l. jako jedna z reforem Kleisténa, přezdívaného otec demokracie. O tom, jak nebezpečná dokáže přímá demokracie být, se údajně přesvědčil i sám Kleisténes, který měl být také ostrakizován.

Samotný princip přitom vypadá velmi jednoduše, měl ale dalekosáhlé důsledky. Pravidelně, jednou ročně, na shromáždění občanů (to znamená dospělých mužů s dostatečným majetkem) se provádělo hlasování, jestli mají občané zájem o ostrakizaci. Pokud většina hlasovala pro, tak za dva měsíce proběhlo samotné ostrakizační hlasování. Občané napsali na kousek keramického střepu (řecky ostraka a odtud také název) jméno člověka, který podle nich demokracii ohrožuje nejvíce.  Keramické střepy používali proto, že byly levné a dostupné. Na rozdíl od hlavní psací látky papyru, který se dovážel až z Egypta.

Občan, který získal nejvíce hlasů byl potom odeslán do nuceného vyhnanství. Je důležité si povšimnout, že nešlo o člověka, který dosáhl nadpoloviční většiny ale pouze největšího počtu hlasů. Zároveň pokud občané odhlasovali ostrakizaci a byla splněna základní podmínka, tzv. quorum, tedy počtu hlasujících občanů – podle Plutarcha to bylo šest tisíc, někdo musel být ostrakizován a poslán do vyhnanství. Zároveň se ale mohla ostrakizace konat maximálně jednou ročně a vyhnán mohl být vždy pouze jeden člověk, pravděpodobně z náboženských důvodů, protože ostrakizace připomínala starší rituály očisty společnosti jako pharmakos.

Šlo ovšem o čestné vyhnanství, majetek nebyl zkonfiskován ani jeho společenský status, ale po dobu deseti let nesměl se ostrakizovaný vrátit do města. Účelem tohoto vyhnanství bylo znemožnění politické činnosti v Atenách, která se odehrávala zejména proslovy na aténském shromáždění a soudech. Pokud se ale občan vrátil do města před vypršením tohoto období, byl mu určen trest nejvyšší – smrt. Známe i několik málo případů kdy byli ostrakizovaní občané povoláni zpět dříve, například vyhnaní vojevůdci během vojenského ohrožení města řecko-perskými válkami. Za zmínku také stojí, že proti rozsudku nebylo odvolání a ani žádné jiné obrany. Z dnešního pohledu působí obzvlášť podivně, že nejprve se hlasovalo o tom, jestli má být ostrakizace vůbec provedena (tedy jestli má být někdo obviněn) a teprve potom, kdo to má být (kdo je vinen).

Samozřejmě se takový nástroj několikrát stal prostředkem politického boje, kdy jednotlivé názorové strany mohly chtít ostrakizovat hlavu nepřátelské frakce. Samozřejmě nemůže vyloučit ani pokusy ostrakismus ovlivňovat pomocí agitace, kampaní, úplatků nebo slibů.

Častokrát hrála roli pouze osobní sympatie nebo antipatie. Podle jedné historiky negramotný starý Atéňan požádal spoluobčana o to, aby na jeho ostraku napsal jméno Aristida Spravedlivého. Když byl dotázán proč právě toto jméno, odpověděl, že už má dost toho, jak všichni vychvalují Aristidovu spravedlnost. Ironií osudu ale o pomoc  stařec nepožádal nikoho jiného než  právě samotného Aristida. Jestli Aristides nakonec své jména na ostraku napsal a prokázal tak oprávněnost svojí přezdívky to nevíme, každopádně ale byl Aristides opravdu ostrakizován roku 482 př. n. l.

Podle všechno se přestal používat kolem r. 417 př. n. l., alespoň z toho roku známe poslední oběť ostrakizace. Ostrakismus skončil pravděpodobně s vypuknutím peloponéské války, a přestože byl po svržení spartské nadvlády v Aténách formálně obnoven, už nikdo další nebyl vyhnán. Jednou z hlavních příčin bylo patrně to, že demokracii už neohrožovali jednotlivci – tyrani, ale mocenská uskupení bohatých mužů – oligarchů proti kterým byl ostrakismus neúčinný.