GLOSA | Otevřeně o novinařině: Bez lásky k řemeslu to nejde

Pamatuji si slova šéfredaktora při svém prvním novinářském pohovoru – bylo mi sotva devatenáct. „Na novinařině se nedá zbohatnout,“ prohlásil tehdy. Uběhlo víc než pět let a já se mezitím dozvěděl jediné: že mě prý platí magnát, stát nebo rovnou Brusel. S odstupem času ale každému novináři dojde, že pravdu měl právě výše zmíněný šéfredaktor.

Zajímavé je, že když se podívám na mladé novináře, nevidím vily, luxusní auta ani zlaté hodinky. Vidím spíš unavené tváře, nájemní byty a v lepším případě ojetou dvojkovou oktávku. Těžko říct, ale jako důkaz tajného financování „shůry“ to zrovna nevypadá. A ti starší? Ti vypadají jako ještě unavenější verze těch mladých. Normální lidé, kteří denně pracují, a kterých na ulicích potkáte miliony. Žádné limuzíny, žádné tajné schůzky v luxusních rezidencích. Jen běžná realita, která se do konspiračních teorií moc nehodí.

Naši čtenáři – ten nejvzácnější živočišný druh – by měli vědět jednu věc. Když píšeme o válce na Ukrajině, v Gaze nebo o nejnovějších krocích amerického prezidenta, často čerpáme z cizojazyčných zdrojů a předkládáme vám je v češtině. Budujeme si kontakty – a věřte, že posílat desítky e-mailů, vyřizovat telefonáty a neustále shánět spolupráci není žádná legrace. Právě díky tomu ale vzniká originální obsah, něco, co jinde nenajdete. Žádné prefabrikované zprávy, žádné diktované scénáře. Jen poctivá práce s jediným cílem – přinést čtenářům co nejvěrnější obraz světa. To vše děláme s respektem k ústavnímu právu na svobodu tisku – a v případě komentářů i na svobodu slova. Každou informaci, kterou tlumočíme, pečlivě ověřujeme – klidně i na pětkrát –, abychom měli jistotu, že nepředkládáme lež.

I proto bych vás rád zasvětil do „tajů“ naší práce – té, která nám pravidelně vynáší nenávistné komentáře a obvinění, že nás platí vláda, Brusel nebo kdoví kdo. Jedním ze základních principů, kterých se držíme, je objektivita. Proto u nás například v případě války na Ukrajině nenajdete jen vyjádření ukrajinských a evropských lídrů, ale i reakce Moskvy a jejích spojenců. Informace neselektujeme, vyjádření neupravujeme – s jedinou výjimkou, a tou jsou vulgarity. Ty buď vynecháme, nebo zakryjeme pár hvězdičkami.

Pokud u nás narazíte na jednostranné vyjádření nějakého politika či jiné veřejně známé osobnosti, nejspíš jsme zatím neobdrželi reakci druhé strany – nebo ji najdete v dalším, navazujícím článku. Novinařina je totiž jako mozaika: informace k nám přicházejí po malých kouscích a ze všech stran. Naší prací je tyto poskládat tak, aby dávaly smysl a vytvořily co nejvěrnější obraz reality.

Zároveň myslíme na vás, naše čtenáře. Místo zahlcení nekonečným textem je lepší rozdělit téma na menší, srozumitelnější části. Vezměme si třeba politiku Donalda Trumpa: mohli bychom napsat desetitisícislovný článek, který by nikdo nečetl – protože kdo chce číst encyklopedii v novinách? Místo toho je efektivnější rozebrat jeho přístup k Evropě, Číně, Mexiku a Kanadě zvlášť – a následně se úplně nově zaměřit na další desítky témat.

Stejně jako miliony dalších musí i novináři pečlivě zvažovat každý výdaj navíc. Ekonomická realita posledních let na nás dopadla stejně jako na všechny ostatní. Pokud má mladý člověk sen skutečně zbohatnout, měl by se novinařině obloukem vyhnout. Tohle není profese pro ty, kdo hledají snadný výdělek – ale pro ty, kdo ji dělají navzdory všemu, protože ji prostě mají rádi.

Novinařina navíc není profesí, která by byla psychicky jednoduchá. Sledujeme dění kolem sebe – a to se vším všudy. Takže když v článku narazíte na upozornění, že jsme se rozhodli něco nezveřejnit, protože to není vhodné pro citlivé povahy, vězte, že my jsme to viděli. A často ne jednou, ale hned několikrát. Některé věci nejdou jen tak vypnout, ani když zavřete notebook.

Až zase narazím na komentář, že mě platí Soros, Brusel nebo vláda, jen se pousměju. Nemá smysl to vyvracet – kdo chce věřit konspiracím, stejně si je najde. A tak je to vlastně v pořádku, žijeme ve svobodné zemi. Ostatně, přiznávám bez mučení, že ani pořádně nevím, kdo ten Soros vlastně je. A popravdě? Ani mě to nezajímá.

A co možná mnohé překvapí ještě víc – až přijdou volby, nejsem z těch, kdo hodí hlas některé z vládních stran. Koho volím, s dovolením neřeknu, právo na soukromí si ponechám. Ale stejně jako každý občan České republiky a Evropské unie mám svobodnou možnost rozhodnout se podle sebe. U urny totiž nemám po ruce žádné instrukce, ale pouze volební lístek a vlastní přesvědčení.