GLOSA | Před 30 lety zaniklo Československo. Pokojný rozpad společného státu byl jeho zářnou hodinou

Rekapitulace důvodů, proč Československo zaniklo, by vydala na obsáhlou knihu. V uplynulých třech dekádách bylo ostatně sepsáno velké množství kvalitních analýz, další zajisté v budoucnu přidá generace českých i slovenských odborníků, která nebude zatížena osobním sentimentem prožité části života ve společném státu.

Mimořádně důležitým úkolem nepochybně bude s patřičným odstupem identifikovat příčiny, proč se rozdělení Československa obešlo bez výraznějšího násilí, neprovázela jej bezprostřední hrozba vypuknutí ozbrojeného konfliktu a nezaselo všeobecnou nevraživost mezi obyvatelstvem dvou nástupnických států. Konec Československa se totiž výrazně vymyká z běžných schémat rozpadu mnohonárodnostních státních útvarů v moderní éře.

Václav Klaus, jeden z hlavních aktérů událostí druhé poloviny roku 1992, se nechal letos slyšet, že za jiné konstelace by po sobě Češi a Slováci během rozpadu federace „určitě stříleli“. Přestože exprezidentova slova byla primárně dalším pokračováním dlouhé řady jeho útoků na Evropskou unii (právě skutečnost, že Československo tehdy nebylo členskou zemí, podle Klause umožnila jeho pokojný zánik), odrážejí také fakt, že „sametový rozvod“ nebyl tak samozřejmý, jak se může na první pohled zdát.

Nezapomínejme, že Československo bylo rozděleno ve velmi krátké době, víceméně během půl roku. Tato rychlost rázně zatáhla za brzdu zjitřených emocí a nacionalistických nálad, které byly ve své době na vzestupu. Zůstává otázkou, kam by dorostly, řekněme, ve střednědobém horizontu.

Jistě, Československo mělo pro poklidné rozdělení v mnoha směrech lepší výchozí podmínky než další evropské federace, jejichž zánik ve stejné době provázelo násilí, tedy Jugoslávie a Sovětský svaz. Vzniklo jako svého druhu „sňatek z rozumu“, byť jej obě strany vnímaly odlišně. Mezi jeho dvěma hlavními národy prakticky neexistovaly velké historické spory ani zásadní náboženské či kulturní odlišnosti, které výrazně usnadňují vybičování šovinistických nálad. Absentovaly i podstatnější dohady o územní vymezení nástupnických států, jelikož společné hranice nepředstavovaly v moderní éře třecí plochu mezi Čechy a Slováky.

Ano, pomyslné minové pole, kterým bylo nutné na cestě k rozdělení země bez úhony projít, tedy v případě Československa skýtalo nesrovnatelně méně smrtících a paralyzujících rozbušek než v případě Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Kosova, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu, Čečenska nebo Ukrajiny. Přesto bychom význam poklidného rozdělení československého státu neměli zlehčovat ani upozaďovat sentimentem nad společně prožitými roky.

V delším časovém horizontu bude Československo tvořit relativně krátkou společnou kapitolu českých a slovenských dějin, které se před 28. říjnem 1918 odvíjely do značné míry odděleně a 1. ledna 1993 se v tomto směru vrátily k tradičnímu schématu. Největší přínos společného státu z pohledu velkých dějin a velkých příběhů tak bude pravděpodobně spočítávat ve způsobu jeho zániku. Před třiceti lety Češi a Slováci ukázali, že je možné rozdělit mnohonárodnostní státní útvar bez krveprolití a zůstat přáteli. Viděno historickou optikou, nejde o zanedbatelnou věc.

Autor je historik.