Jan Paul: Světlo, které nevrhá stín

Janovo jméno nebude znít cize ani fanouškům komiksu, protože ve své době byl Paul nejmladším autorem publikujícím (byť jen ve formě pěti ukázek) na stránkách časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Bohužel valná část jeho výtvorů nenávratně zmizela v podivné dimenzi obhospodařované poštovním úřadem...

Jan se později rozhodl jít cestou výtvarníka, vystudoval Akademii výtvarných umění, vystřídal několik profesí a stále rozvíjel svou bohatou představivost. Popsat zde všechny jeho snahy, pokusy a výtvory by znamenalo mít k dispozici nemalý prostor. Zlom v jeho tvorbě znamená rok 2004, kdy přechází na nemálo vídanou, nikoli však výjimečnou techniku malování prsty. Jedním z impulsů ke změně uměleckého vyjádření byla smrt Paulovy matky. Tento životní mezník vedl k předělu tvůrčího usilování a celkovému náhledu na život.

Na výstavě uvidíme pouze obrazy realizované po roce 2004, tedy ztvárněné prsty. Doplňuje je i několik drobných plastik. Při příležitosti jejího konání jsme požádali Jana Paula o rozhovor.

Jak by ses představil čtenářům EuroZpráv?

Jako malíř se silným zájmem o výtvarné umění a jeho historii, o sochařství, trochu jako muzikant: hraji na kytaru, píšu texty a doprovázím se na foukací harmoniku, hudbu mám rád. Také jako psavec, kterého by někdo nazval prozaikem – taková moje třetí role v uvozovkách je psaní knížek – vydal jsem publikaci Deník pošetilého milence (Barrister&Principal, 2006) a u stejného vydavatele mi vyšla před dvěma roky kniha O štěstí v umírání.

Na počátku Tvé umělecké tvorby byl komiks, k němuž ses i několikrát vrátil, například v knize Encyklopedie komiksu máš uvedené dílo Posel. Hodláš se touto oblastí ještě někdy zabývat?

Komiks byl pro mě obrovský fenomén, když mi bylo devět let, byl pro mě svobodným světem, dostal jsem se i na stránky ABC. Když jsem ale začal koketovat s myšlenkou, že budu umělcem a budu malovat obrazy, zaujal jsem k němu postoj, že komiks není umění, je to jiná kategorie. Dneska víme, že se stal, jak se říká, plnohodnotnou součástí uměleckého vyjadřování. Já jsem svůj přístup zrevidoval, už nejsem tak kritický, abych tvrdil, že komiks nepatří do umění. V dalších letech uvidím, zda ještě nějaký komiks nenakreslím. Je to otázka času a zda k tomu dojdu nebo nedojdu. Pokud budu mít pocit, že bych měl komiks nakreslit a budu mít dobrý scénář, tak se o to asi pokusím.

Dalšími obory Tvé tvorby jsou literatura, sochařství a hudba. Dalo by se vyjádřit, v jakém poměry k malování tyto oblasti jsou?

Nemám pocit, že by pro mě malování bylo dneska na prvním stupínku. Písničkaření je pro mě stejně hodnotné. Ale na výtvarné scéně jsem spíše znám jako výtvarník a malíř, nakonec už maluji nějakých 35 let. S hudbou vlastně začínám znovu, je to otázka čtyř let zpátky, kdy jsem zase začal hrát na kytaru a psát texty. Poměr mezi tím, co je méně nebo více hodnotné není žádný, pro mě je stejné psát knížky jako hrát. To, že jsem se ještě neobjevil na žádném koncertu, je jen otázka času. Ale poslední dobou mi daleko více času než malování zabírá právě hudba.

Zastavme se nyní u výstavy Světlo, které nevrhá stín. Bude po pražském předvedení ještě někde k vidění?

Měla by být v galerii Kupa v Opavě, s provozovatelem jsme domluveni na příští rok, jenom neumím říci, zda to bude na jaře, v létě... to zatím není dořešeno.

Do Prahy se vracíš po dlouhých třinácti letech. Proč po tak dlouhé době?

Příčinou byla potřeba se po úmrtí mé matky odpoutat od vnějšího světa a udělat spoustu vlastní vnitřní práce, takže těch třináct let jsem měl klid. Předtím to byl obrovský maratón, devadesátá léta byla plná výstav po celé Evropě, už jsem toho byl nějak přesycen, cítil nutnost soustředěně pracovat a spíš být v ateliéru a na nic nereagovat. Ale nyní jsem cítil potřebu zase trošku vystrčit hlavu ze dveří a ukázat, že jsem tu a co dělám.

Padla tu otázka, zda se hodláš odpoutat od techniky malování prsty a vrátit se zase ke štětcům.

To je otázka – „přísahal" jsem, že už se ke štětcům nikdy nevrátím, ale na druhou stranu nikdy se nemá říkat „nikdy". Pokud mě Pán opět povolá k tomu, abych znovu vzal štětec do ruky, tak ten příkaz poslechu. Asi jako s těmi komiksy – nebudu prosazovat svoji vlastní vůli, nechám se vést a tak to bude.