KOMENTÁŘ | Čechy trápí, jak rostou ceny potravin. Kdo je na vině a měl by zasáhnout stát?

Posuďte sami. Pojďme vyjít z toho, jaká byla po všech možných i nemožných událostech, spuštěných v loňském roce, česká inflace. Statistická data ukázala, že průměrná míra inflace za rok 2022 činila 15,1 %. Doplním, že jak uvedla řada domácích médií, šlo o druhou nejvyšší hodnotu inflace od vzniku samostatné České republiky. Vyšší byla pouze v roce 1993, a to 20,8 procenta.

Přejděme ale na okolnosti kolem potravin. I přes celoroční nářky a stížnosti na to, jak se všechno rychle zdražuje a mění, vydělali zemědělci, přiznávám, že jako celek, 22 miliard korun. Opakuji, po vzoru jednoho z reklamních příspěvků nejmenovaného obchodního řetězce, ještě jednou, dvacet dva miliard korun. Rok před tím to bylo 9 miliard. Když udělám jednoduchou matematickou operaci, pak meziroční nárůst ziskovosti, a nutno připomenout, že to jsou peníze po odečtení všech nákladů a výdajů, činil téměř 145 procent. Opakuji, téměř 145 procent. Odečtěte od toho pak inflaci a vyjde vám, že jedna strana celého soukolí, podílející se na produkci potravin, která taky hodně ráda poukazuje na to, že ostatní sdírají zákazníky, co to jde, je buď nepříčetná, chamtivá, nebo neumí používat základní matematické operace.

Otázka tedy je, mohou za vysoké ceny jenom právě ti zemědělci? Jednoznačná odpověď vás ale překvapí: Nemohou. Je nutné jasně říct, že opravdu ne. Nejen oni by měli mít dostatečnou pokoru, zvláště při oznamování takových čísel, jako shora uvedených 144 miliard korun, k cenovým podmínkám, které se nakonec promítají do výdajů domácností právě za potraviny. Ale nejen oni. Stejnou vinu na tom, jak vypadají cenovky potravin v tuzemsku mají obchodní řetězce a zpracovatelé. A pokud má mít nějakou úlohu v tomto problému stát, pak by měl zkoumat, proč opravdu třeba ten cukr z ceny kolem ani ne desítky korun za kilo, stoupl najednou na více než třicet. A kde se ty peníze ztrácejí.

 
A i když už slyším naštvané hlasy, jak zase kuňkají výtky o tom, že oni ne, to ti druzí, mám pro ně vzkaz k zamyšlení. Když nic sami neuděláte, může se vám velmi rychle stát, jak naznačují reakce na zveřejněná čísla o ziskovosti zemědělského sektoru, že, aniž bych opravdu chtěl strašit, přijdete vinou novodobých Mesiášů o tržní výdobytky svobodné ekonomiky.

Proč? Inu proto, že oni „věrozvěstové“, kteří většinou nic nedokázali, jen vyprávět zkazky o tom, jak to má fungovat, a jsou respektování jen kvůli svým funkcím v institucích, které mají hájit zájmy svých členů, kritizují poměry tak, že se kvůli nim stále víc ve veřejném prostou objevují nápady a nástroje na státní řízení ekonomiky, které nás vrací do éry komunistické Státní plánovací komise.

A odsud už není moc daleko doba, kdy zase místo trhu a konkurence bude diktovat ceny třeba pan Středula. To on totiž touží po státním diktátu cen, když vydává za stanovisko, zřejmě odborářské, to, že stát by měl do trhu s potravinami zasahovat tím, že ho bude regulovat… Tito lidé - a dopustím se záměrně nekorektní argumentace - tu chodící v perfektně střižených oblecích, na které nemá valná většina členů odborářských organizací, jinde zase s hodinkami značky Breitling, nyní vypouští podobná zaručená moudra jako o život.

Rozumím tomu, že lidem, kteří nechtějí nebo nemohou rozumět tomu, jak fungují tržní principy v ekonomice, co všechno se promítá do tvorby cen, nemusí být tahle tématika po chutí. Jenže platí i slova, vyřčená v závěru, chcete-li nepolitické instituce, totiž filmové pohádky s názvem Čertí brko, kde sám kníže pekel říká: „Nevěřte těm, kteří slibují ráj na zemi.“ Ten všeobecně totiž není a ti, kteří ho slibují, jsou často mnohem horší, protože mají v sobě tolik zla, že by mohli rozdávat. Nic dobrého sliby o všeobecném blahu nepřinesou. Naopak. A protože jsme v Česku, pohádky se nám sice líbí, ale nedokážeme se z nich poučit. Možná i proto se pak dozvíme, bohužel od poradce premiéra, že si máme dojet pro levnější potraviny do Polska. Inu, zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

Ale vážně. Rozhodně nechci, aby lidé jako pan Středula, ale i řada jiných, rozhodovali o tom, kolik co má stát. Stát s velkým „S“ tu není od toho, aby rozhodoval o tom, kolik má mít cenovku chleba, nebo od toho, aby zakazoval firmám a institucím řídit si vlastní cenotvorbu nebo, nedej Bože, podle přání pana Středuly stropoval či diktoval, jak se mají firmy chovat. Možná pan Středula neví, jak dopadli Maďaři s benzínem a potravinami. Tihle falešní míroví a zaručeně erudovaní věrozvěsti nejsou nic jiného než naháněči hlasů těm politickým hnutím a stranám, které rády nešetří, nehledají systémová a efektivní řešení, ale dělají všechno jen pro vlastní prospěch. Těmhle pánům a skrytým „zlounům“ proto nelze věřit. A už vůbec ne jejich návrhům ohledně fungování trhu s potravinami.