KOMENTÁŘ | Gorbačov a Reagan před 35 lety odepsali jaderné zbraně středního dosahu. Dialog a ústupky budou nezbytné i v budoucnu

Smlouva o likvidaci raket kratšího a středního doletu, známá pod anglickou zkratkou INF (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty), měla krom praktické roviny výrazný symbolický význam. Jednalo se o první větší dohodu mezi tehdejšími supervelmocemi od vypuknutí takzvané druhé studené války na přelomu 70. a 80. let. Právě dislokace střel středního dosahu schopných nést jaderné hlavice v Evropě, k níž nejprve přistoupil Sovětský svaz a následně v reakci i Spojené státy, byla spolu s rozhodnutím Kremlu vojensky intervenovat ve prospěch afghánského ultralevicového a promoskevského režimu hlavním spouštěčem této několikaleté eskalace mezinárodního napětí. 

Podpis smlouvy, k němuž došlo v americké metropoli, představoval do té doby největší zahraničněpolitický úspěch Michaila Gorbačova. Ten ostatně krátce poté, co v březnu 1985 stanul v čele Sovětského svazu, dal najevo, že odzbrojovacím jednáním přikládá velkou váhu a po mnoha letech je hodlá rozpohybovat. Osud obávaných střel s dosahem 500 až 5.500 kilometrů, jejichž prostřednictvím by v případě vypuknutí jaderné války mezi NATO a Varšavskou smlouvou byly vedeny klíčové údery na starém kontinentu, patřil k prioritám sovětského vůdce.

Podstatná byla Gorbačovova ochota přistoupit na podstatné jednostranné ústupky. Nešlo jen o revizi přístupu Moskvy k návrhu Washingtonu, aby byly z Evropy staženy všechny americké a sovětské střely středního doletu, což dlouho odmítalo sovětské armádní velení, které prosazovalo, aby si Sovětský svaz mohl ponechat stejný počet těchto zbraní, jakými disponovaly evropské jaderné mocnosti NATO, Velká Británie a Francie. Na popud generálního tajemníka ÚV KSSS nakonec sovětská diplomacie souhlasila i s oddělením otázky od jednání o strategických a především vesmírných zbraních – v praxi to znamenalo konec požadavku na zastavení Reaganova projektu vesmírného protiraketového štítu, ikonických „hvězdných válek“. 

Gorbačov vycházel ze skutečnosti, že americká strana sice projevovala ochotu o raketách středního dosahu jednat, z pohledu Moskvy si ale kladla takové podmínky, které dohodu vylučovaly. Jednostranné ústupky sovětského vůdce odrážely jeho předpoklad, že smlouva INF bude pouhým dílčím krokem, který rozproudí širší odzbrojovací proces. Výrazným gestem, který vydláždil cestu k podpisu dokumentu, bylo také Gorbačovovo předání sovětských odhadů poměru atomových zbraní obou supervelmocí Reaganovi, přičemž objektivita dat americkou stranu velmi zaskočila.

Důvod, proč se Gorbačov zaměřil na střely středního doletu, nevycházel pouze z důvodu, že americké zbraně této kategorie rozmístěné v západní Evropě, především rakety Pershing II schopné po vypuknutí konfliktu v řádu několika minut zasáhnout Moskvu, Sovětský svaz vojensky značně ohrožovaly. Hlavní faktor, který na jaře 1987 přiměl Kreml nejen stáhnout, ale do roka také zlikvidovat své ceněné rakety RSD-10 (v kódu NATO SS-20 Saber), spočíval v neochotě americké strany výrazněji postoupit v rozhovorech o redukci jiných typů zbraní. Takový průlom přitom Sovětský svaz zoufale potřeboval.

Sovětskou snahu dosáhnout dohody za každou cenu totiž motivovaly stupňující se hospodářské problémy. Stav sovětské ekonomiky se pod Gorbačovovým vedením stále rychleji zhoršoval. Počátkem roku 1987 již bylo zřejmé, že země se nachází v hluboké krizi. Tváří v tvář této skutečnosti podporovali i Gorbačovovi kritici v nejužším stranickém vedení urychlené zlepšení vztahů se Západem a zmírnění závodu ve zbrojení, který značné ždímal nevýkonné sovětské hospodářství. 

Gorbačov šel za rámec tohoto konsensu. V červenci 1987 oznámil ochotu zlikvidovat vedle střel středního doletu i sovětské rakety kratšího dosahu rozmístěné na území spojenců z Varšavské smlouvy. V praxi to znamenalo, že sovětské ozbrojené síly ztratí možnost kdykoliv zahájit raketový útok na západní Evropu. Šlo o výrazný posun, který umocňovala podmínka Spojených států, že toto rozšíření se nebude vztahovat na starší americké rakety Pershing 1a dislokované v Západním Německu. 

Část sovětského armádního velení, stejně jako s ní spřízněné osoby ve vedení KSSS, se tak cítila výslednou podobou smlouvy zrazena. Ministr obrany Sergej Sokolov ji v soukromí označil za „protistátní zločin“. Podle jiných sovětských činitelů dokonce ukončovala vojenskou paritu mezi supervelmocemi. Gorbačov ale optimisticky ujišťoval, že dohoda bude prvním krokem v poválečné historii ke snížení zbrojení, který spustí řetězovou reakci a příznivě se odrazí v mnoha dalších oblastech. 

Nestalo se tak. Po příslušné ratifikaci smlouva vstoupila v platnost 1. června 1988. Gorbačov sice spojencům tvrdil, že Reagan i na to konto již nepodezírá sovětské vedení ze snahy „ovládnout svět“, ve skutečnosti roky hromaděná nedůvěra neodezněla ani na jedné straně. Nešlo jen o zmíněné vyjmutí střel Pershing 1a z úmluvy; Varšavská smlouva například Spojené státy obviňovala, že hodlají zachránit část raket určených k likvidaci snížením jejich doletu na povolenou úroveň, případně je modifikovat na zbraně odpalované z moře, na něž se dohoda nevztahovala. Také na Západě se šířily zvěsti o „kompenzačních opatřeních“ Sovětského svazu.

Právě nedůvěra stála i u konce smlouvy v roce 2019. Přestože různá její ustanovení podle mnohých vojenských expertů porušovaly Washington i Moskva, Trumpova administrativa, která dohody o kontrole zbrojení považovala za příliš omezující a odporující principu „Amerika na prvním místě“, se zaměřila na ruskou raketu 9M729, jejíž dolet údajně spadal do zakázaného spektra 500-5.500 kilometrů. S odstupem času je zřejmé, že spory ohledně dodržování smlouvy INF byly součástí širšího procesu zhoršování vztahů mezi částí západních států a putinovským Ruskem, který letos vyústil až v rozhodnutí Kremlu přestat brát sebemenší ohled na mezinárodní dohody a vojensky zaútočit na Ukrajinu.

Smlouva INF byla před pětatřiceti lety symbolickým průlomem. Krom praktické vojenské roviny nesla i důležité poselství, že signatáři jsou po letech mimořádného napětí připraveni začít psát novou kapitolu vzájemných vztahů. Nezapomínejme, že nespadla z čistého nebe. Předcházel jí intenzivní dialog i dlouho odmítané ústupky. Je jasné, že podobné mezikroky budou nezbytně předcházet i budoucí smlouvě, která snad jednou opět uklidní aktuálně vyhrocené vztahy mezi Moskvou a Západem, ať už bude v Kremlu sedět kdokoliv.

Autor je historik.