KOMENTÁŘ | Každou chvíli ve válce padne tolik lidí, co zemřelo v Titanu. Média nalákala vidina poutavého příběhu

Dne 18. června se hlubokomořská ponorka Titan společnosti OceanGate vydala na dno Atlantského oceánu, zkoumat vrak legendárního parníku Titanic. Na palubě měla pět lidí, včetně devatenáctiletého mladíka z Pákistánu. Zhruba hodinu a půl po ponoru ztratila kontakt s mateřskou lodí Polar Prince.

Začala záchranná akce, jaká neměla obdoby. Teď ale nemysleme na rozsah – zapojily se do něj složky americké i kanadské armády a několik dalších plavidel a letadel. Světová média o ztracené ponorce informovala téměř jako o senzaci – měla k tomu své důvody, pro kanadské a americké publikum byly mimořádné zprávy relevantní.

Bývalý prezident Spojených států Barack Obama zdůraznil, že pátrací akce získala extrémní pozornost médií po celém světě – například oproti ztroskotání lodi nedaleko Řecka, při kterém zemřelo až sto lidí, snažících se dostat do Evropy. EuroZprávy.cz o tom psaly zde a zde.

Na jednu stranu se zdá, že došlo na snahu o vyvarování se obrovským tragédiím odehrávajícím se po celém světě. Informace o nich během pátrání byly většinou zevrubné a média je nepodávala tak intenzivně.

Na palubě lodi ztroskotané u řeckých břehů se nacházely vyšší stovky lidí a osud řady z nich je neznámý. Podobný případ je Ukrajina, kde každou chvíli zemře další voják – ať už ruský nebo ukrajinský. Dějí se obrovské lidské tragédie, rodiny přicházejí o domovy, děti v bojích o otce či matky. Snad každou minutou přibude nově zmařený nebo pokažený život. Přibude sirotků, vdov a vdovců, bezdomovců či válečných uprchlíků.

Například americká stanice CNN či britské Sky News a BBC věnovaly hledání Titanu exkluzivní prostor na hlavní stránce s živými aktualizacemi. Po jejich boku v tu chvíli stála i ruská agentura TASS. Sledovali každý pohyb rtů představitelů armád USA a Kanady nebo společnosti OceanGate, zodpovědné za provoz ponorky. S každou tiskovou konferencí, kterou tito lidé zorganizovali a oznámili zde, že nejsou žádné nové informace, přibývalo na Ukrajině po desítkách či stovkách mrtvých, raněných či pohřešovaných. Pohřešovaných stejným způsobem jako byla pohřešovaná posádka Titanu.

Není divu, že Ukrajince štvala v podstatě ignorace tamního dění na úkor imploze ponorky. Buďme k sobě upřímní, ukrajinské válečné úsilí by nemělo úspěch bez pozornosti celého světa. Mohly Ukrajince svírat i obavy, že už se pozornost po tomto útlumu v přísunu informací o válce nevrátí zpět, a veřejnost se vrátí ke každodennímu neválečnému dění? Je to další nezodpověditelná otázka už vzhledem k „úspěšnému“ návratu k válečné žurnalistice po nalezení trosek Titanu.

Přijali svou smrt, Ukrajinci ne

Paradoxem také je, že posádka ponorky dobrovolně podepsala papíry s přijetím možnosti vlastního úmrtí. Oproti tomu – loni v únoru nechodil žádný ruský oficír po ukrajinských domech s tím, jestli obyvatelé přijímají zodpovědnost za možnou smrt ve válce. Zní to až absurdně a říkáme si, že se tohle přece nedělá.

Nechci zpochybňovat tragédii pěti lidí, tedy čtyř rodin, v ponorce téměř čtyři kilometry pod hladinou. Jde o smutnou událost, která rozhodně ovlivní budoucnost hlubokomořského potápění. Přesto se jeví nadbytečné věnovat extrémní pozornost zmizení pěti lidí, kteří s možnou smrtí počítali a sami podepsali potřebné papíry. Navíc je dobré dodat: všichni byli dospělí.

Když téměř přes rokem a půl ruské tanky a s nimi obrněné a nákladní vozy (existují i všeříkající videa pro ty, co nevěří, například zde nebo zde) překračovaly hranice suverénní a svobodné Ukrajiny, nebyl podepsán jediný papír o povolení k invazi. Od té doby zemřely až statisíce lidských bytostí, zájem o ně ale klesá.

Zásah restaurace v Kramatorsku, jedenáct mrtvých – z toho dvě čtrnáctiletá dvojčata. Zvědaví lidé se ptají: „Proč sedí při válce v restauraci?“ Neváhají ani navázat na informace ruského tisku o tom, že ruská raketa zabila dva generály a padesát důstojníků. Ukrajinci se snaží žít své normální životy i přesto, že jim je narušují letecké poplachy zapříčiněné agresorem z východu. Sedí v restauraci a jedí pizzu, protože i po téměř osmnácti měsících války bohužel dokážou stále slepě věřit, že Rusko nezasáhne restauraci plnou civilistů, žen, dětí.

A ještě jednou – je to důkaz o tom, že civilisté k tomu souhlas nedali. Ukrajinská armáda bez výraznějších ran do zad od vlastních spoluobčanů čelí agresi Moskvy a existují jen raritní a ojedinělé případy, kdy jim nepřátelští kolaboranti bodnou kudlu do zad. Dokazuje to jednotnou společnost bojující za jediný cíl – svobodnou zem, kterou si zaslouží.

Právě to jsou lidské příběhy, zasluhující zvýšenou pozornost. A proto o nich média informují, intenzita nicméně upadá. Měla být tragédie Titanu jakýmsi odpočinkem od války? Těžko říci. Získala ale daleko vyšší pozornost než události, které každého z nás skutečně ovlivňují – ať se mu to líbí nebo ne. Smrt pěti lidí byla bohužel tragédií mající všechny aspekty chytlavého a napínavého příběhu: náhlé zmizení, obrovská a místy dojemná pátrací akce, tajemné bouchání z hlubin, nalezení neznámých trosek – a v poslední řadě oznámení smrti.

Na druhou stranu ale musím uznat, že takovéto selhání u společnosti OceanGate – nutno podotknout, že dosud není přesně jasné, čí a proč – bylo celkem překvapivé už s ohledem na zkušeného kapitána ponorky ze zkušené společnosti. Děsivá je také představa smrti v takové hloubce. Koneckonců ale můžeme zůstat v klidu, posádka zřejmě ani nestihla pocítit jakýkoli kousek bolesti. Pro představu – kdyby na kohokoliv zčista jasna spadla Eiffelova věž, necítil by to.

Ptám se: K čemu bylo tolik zbytečného stresu během několika málo dní? Můj velice blízký člověk se denně střetává s množstvím cizinců se zničenými životy, pomáhá jim. Vůči těmto osudům ale do jisté míry otupil – bylo by to neúnosné – zatímco mu nejistota způsobená pohřešováním Titanu vehnala slzy do očí a vývoj sledoval snad minutu po minutě. Vývoj pátrání po pěti ztracených cizincích, které nás nemělo nijak ovlivnit.