KOMENTÁŘ | Motoristům nesmí připadnout životní prostředí. Následovala by likvidace jedné z nejdražších českých politik

Když se Česko před více než dvaceti lety ucházelo o členství v EU, právě ekologické standardy patřily mezi nejtvrdší podmínky přistoupení. Bruselu tehdy nešlo jen o formální shodu s unijní legislativou, ale o skutečnou transformaci způsobu, jakým stát nakládá se svými řekami, lesy a ovzduším. Po desetiletích komunistického zanedbávání, kdy se ekologické otázky považovaly za marginální překážku „pokroku“, bylo třeba investovat stovky miliard korun do čistíren, recyklačních systémů či obnovy krajiny.

Tyto investice, financované z evropských fondů i českého rozpočtu, vytvořily nejen novou infrastrukturu, ale i nový společenský standard a vědomí, že ochrana přírody není luxus, nýbrž základní součást moderního státu. Pokud by se však do čela resortu životního prostředí skutečně dostalo hnutí Motoristé sobě, vedené Petrem Macinkou, ocitla by se tato dlouho budovaná politika v bezprecedentním ohrožení.

Motoristé sobě vystupují otevřeně proti klimatickým závazkům, zpochybňují emisní politiku EU a v posledních měsících dokonce útočí i na samotný princip ochrany přírody – od Green Dealu až po existenci chráněných krajinných oblastí. Pokud by tato rétorika přešla do reálné exekutivní praxe, mohlo by dojít k rozkladu systému, na jehož vybudování se podílely celé generace úředníků, odborníků i občanských iniciativ.

Zničení institucionální kapacity ministerstva, rozvolnění kontrolních mechanismů a oslabení důvěry v evropskou environmentální politiku by navíc znamenalo nejen ekologický, ale i ekonomický sešup. Evropa by přestala považovat Českou republiku za spolehlivého partnera v implementaci společných klimatických cílů a miliardy z evropských fondů, určené na přechod k udržitelnému hospodářství, by se mohly zastavit nebo výrazně omezit.

Pro Babiše tak nejde jen o otázku personální nebo ideologickou. Jde o rozhodnutí, zda chce stát, který s obtížemi a za cenu velkých investic opustil šedou zónu postkomunistické ekologické devastace, vrátit zpět o desítky let. Pokud dá prostor hnutí, které považuje životní prostředí za překážku pokroku, může tím z Česka udělat laboratoř krátkozrakého populismu a zároveň pohřbít jednu z nejdražších a nejpracněji vybudovaných politik moderní české historie.

Nabízí se proto relativně prosté a pragmatické řešení. Myšlenka sloučit ministerstva zemědělství a životního prostředí se objevuje už léta, a není zcela bez logiky. Zemědělství i ochrana krajiny sdílejí mnoho průsečíků, od vodního hospodářství po půdní eroze, a rozumně nastavený systém by mohl přinést větší efektivitu i lepší koordinaci politik.

Klíčové ovšem je, aby se neztratila samotná podstata environmentální politiky, která se v Česku budovala téměř tři dekády. Evropské fondy, legislativní rámce i dlouhodobé závazky nejsou věcí ideologie, ale investic, které už byly učiněny a které by byla hrubá neodpovědnost hodit přes palubu jen proto, že si to žádá populistická nálada nebo tlak marginálního partnera.

I kdyby se tedy resort životního prostředí stal součástí zemědělství, není to problém – pokud zůstane zachována jeho funkčnost, odborný aparát a kontinuita politiky. V praxi to znamená nepřerušit projekty, které běží v evropském režimu, neoslabit kontrolní složky, a především neproměnit ministerstvo v hlásnou troubu zájmů automobilového nebo průmyslového lobbingu.

Z tohoto pohledu by bylo logické, aby si Babiš ponechal tento klíčový resort pod přímou kontrolou hnutí ANO. Jako vítěz voleb si to může dovolit, a především by tím dal najevo, že se nehodlá nechat vydírat subjektem, který sotva překročil pětiprocentní hranici.

Babiš může bojovat proti Green Dealu, může kritizovat emisní povolenky ETS II, to všechno jsou legitimní politické postoje. Ale zároveň může (a měl by) zachovat institucionální stabilitu, kterou Česká republika potřebuje, pokud nechce přijít o svou důvěryhodnost v Bruselu i doma.

Zrušit nebo oslabit ministerstvo životního prostředí by totiž nebyl symbol odporu vůči Bruselu. Byl by to symbol české nevyspělosti neboli krok zpět k éře, kdy se znečištěné řeky považovaly za cenu pokroku a čistý vzduch za přepych. A to je cena, kterou si Česká republika po dvaceti letech členství v Evropské unii prostě nemůže dovolit zaplatit.