KOMENTÁŘ | Ne úspornému balíčku, ano vyšším mzdám. Odbory chtějí pokračování mejdanu

Tak si to ale na začátek pěkně shrňme. Přebytkového výsledku hospodaření dosáhl státní rozpočet České republiky v letech 1993 až 1995, od té doby stát každoročně hospodařil spíše s deficitem. Třeba až do roku 2016. Tehdy totiž hospodaření státu skončilo přebytkem 62 miliard korun, což byl mimochodem nejlepší výsledek hospodaření státu. Dneska už je asi i lidem nenávidícím cokoliv ze Západu jedno, že za ním, jak upozorňuje řada analytiků, stál hlavně mimořádně vysoký příliv peněz z Evropské unie. A pak už výsledky hospodaření státní kasy za moc nestály. Ztráty ve výši desítek miliard korun totiž najednou vystřídaly stovky miliard korun v roce 2020 a ty se zatím stále jen navyšují a navyšují.

Takže hned na začátku je důležité říct: Bez ohledu na nejrůznější výkřiky je rozhodně na místě zastavit zadlužování státu. Navíc normálního člověka jistě v souvislosti s předchozím odstavcem napadne, že dál rozhazovat na dluh, když nezačne spořit hodně zostra, nedopadne nakonec moc dobře. Jenže, zdá se, že ne všem je tahle jednoduchá matematická rovnice zcela jasná. Škoda, že místo nějakých podivných výpočtů, které ještě nedávno tvrdily, že kvůli navrhovanému vládnímu konsolidačnímu balíčku průměrná rodina s jedním dítětem přijde v Česku ročně o 152 800 korun, se neobjevily nějaké podstatně reálnější návrhy.

Snad kromě toho o znovuzavedení EET či superhrubé mzdy nebo těch o vyhlášení stávkové pohotovosti a jízdě regiony, kde si může veřejnost pod odborářskou vlajkou pořádně na ty „holomky z vlády zakřičet“. O tom, jak by měl v režii odborů vypadat žádaný sociální dialog už nepochybuje ani do hry vtažený prezident země, kterého zástupci zaměstnanců vyzvali, aby prý chybějící diskusi o smysluplných úsporách s vládou moderoval. No a pak jsou tu ještě i ve veřejnoprávních médiích formulované výhružky opravdových bafuňářů o tom, že: „My vám to nezapomeneme, my vám připomínkami lidem ještě u voleb ukážeme.“ Věřím jen, že to nebude zase nějaký „sexy mozek“, který místo ekonomických reforem bude posílat zásahovku na lidi. No jo no. Šetřit se má asi jinde, my tady nemusíme. Vždyť ti chudáci naši členové nebudou pak mít na příspěvky, ze kterých se dají koupit třeba nové hodinky. Samozřejmě ty od Breitlingů.

Na druhou stranu buďme ale rádi, že tuzemští odboroví bossové mají ve srovnání se svými kolegy z Německa nebo třeba rovnou z Francie ve výsledku o poznání lehčí nátlakovou kadenci. Ptal jsem se i několika byznysmenů na to, zda je opravdu ten konsolidační balíček takový průšvih, jak o tom se vší vážností mluví odbory. Výsledek? Naštvanost i zaměstnavatelů, mohu-li si dovolit trocha zjednodušení, není vůči vládě vůbec malá, naopak. Jenže na odbory to rozhodně nemá. Ani zdaleka. Ty se však nakonec pochlapily a z připomínkového řízení k vládnímu návrhu zákona o konsolidaci veřejných financí od nich vyšla ucelenější informace.

Odbory prý balíček prostě odmítají jako celek a požadují jeho přepracování. Českomoravská konfederace odborových svazů vytkla ve 26 bodech to, co se jí na úsporném vládním balíčku nelíbí. Od změn DPH přes úpravu nastavení a systému daně z nemovitých věcí, přes kritiku zrušení osvobození státní podpory stavebního spoření od daně z příjmů a proti snížení příspěvku na spoření, až po rozhořčenou kritiku změn v nastavení zaměstnaneckých benefitů. Josef Středula, předseda ČMKOS, má jasno v tom, kde šetřit. Ve veřejném prostoru obíhají jeho prohlášení o tom, že (volně parafrázováno) představa odborů nepočítá s nějakým šetřením, které se tolik týká zaměstnanců a důchodců a jejich rodin, ale prý úspor až ve výši 150 miliard korun. Faktem ale je, že i kvůli ne zcela dobře nastaveným zákonům, třeba o nevyvádění dividend ze země nebo vnitropodnikovými přesuny se tu objevují argumenty o výši minimální mzdy a nízkých mzdách vůbec. A i když je zákony země postavení odborů jasně definováno, je snad jedině dobře, že nakonec jejich šéfové chodí raději po náměstích, než aby řídili firmy.