KOMENTÁŘ | Olympijské hry jako rukojmí lídrů. O politice byly vždy, zneužil je i Hitler

Proč využít olympijské hry k politické agitaci? Je to jednoduché, zasáhnete miliony lidí u televizních obrazovek a stovky tisíc přímo na místě. Věděl to Adolf Hitler a vědí to Moskva, Peking i Washington. Proto si největší sportovní svátek berou tak trochu jako rukojmí. 

Letošní olympiáda je prostředkem, jak Rusům a Bělorusům ukázat, že na sousední země se prostě neútočí. V 80. letech západní a východní blok prohlubovaly studenou válku. Roku 1988 Severní Korea a její tři „věrní“ (Nikaragua, Kuba, Etiopie) bojkotem řekli, že nesouhlasí s pořádáním her v jihokorejském Soulu. 

Ale „Paříž 2024“ se také výrazně odlišuje – strach z teroristických útoků spojených mimo jiné s francouzskou zahraniční i domácí politikou snad ani nemůže být vyšší. Potvrdilo se to už ráno před pátečním zahajovacím ceremoniálem, když útočníci koordinovaně zasáhli proti kritickým železničním uzlům po celé zemi.

Sportovat, nebo politikařit? 

Naposledy v roce 2018 se na úvodním ceremoniálu v jihokorejském Pchjongčchangu představil jednotný korejský tým. Tehdy si podali ruce jihokorejský prezident Mun Če-in a sestra severokorejského diktátora Kim Jo-čong. Bylo to poprvé od konce korejské války, kdy představitel vládnoucí rodiny Severní Koreje navštívil jižního souseda. Dnes vidíme, že ani toto na první pohled úžasné gesto nic neznamenalo. 

Jen o čtyři roky později se při zimní olympiádě v Pekingu rozhodla pro diplomatický bojkot řada zemí. Roku 2021 pro bojkot hlasoval Evropský parlament, o něco později ho oznámili také Američané, Britové, Australané a Kanaďané. Čeští vládní politici do Číny necestovali vůbec, stejně se rozhodli i politici litevští, kosovští, japonští, belgičtí a dánští. Eventuálně diplomatický bojkot ohlásila také Indie. 

Předmětem největších obav byl při hrách v Pekingu jejich dopad na životní prostředí a porušování lidských práv. Mezinárodní olympijský výbor tehdy schytával kritiku od Ujgurů a Tibeťanů za to, že kvůli genocidě Číňanům pořadatelství neodebral. 

Takto se dá zaměřit na množství moderních olympijských her. Asi nejčernější skvrnou na historii tohoto sportovního svátku jsou berlínské LOH z roku 1936. Odehrávaly se za velice temné atmosféry; všude vlály vlajky s hákovými kříži a diktátor Adolf Hitler využíval každé příležitosti k propagaci své teorie o nadřazenosti árijské rasy. To nezabránilo americkému černošskému běžci Jessiemu Owensovi získat hned čtyři zlaté medaile a Berlínem se díky němu nesla píseň „The Star-Spangled Banner“. 

Olympijské hry za svou historii zažily mnoho rozhodnutí založených na politické motivaci jednotlivých aktérů mezinárodního společenství. Asi nejznámějším přístupem jsou bojkoty – tedy situace, kdy jednotlivé země nebo celé bloky zemí odmítnou jakoukoli účast. První se odehrál v roce 1956 v souvislosti se sovětskou invazí do Maďarska – tehdy z her odstoupilo sedm zemí – a překvapivě také komunistická Čína.

V roce 1980 účast na LOH v Moskvě odmítlo 65 zemí poté, co sovětská armáda napadla Afghánistán. Spojené státy za porušení tohoto bojkotu svým sportovcům rovnou zabavovaly pasy. O čtyři roky později hry v Los Angeles bojkotovalo 14 zemí včetně Československa. 

Skutečně nejhorší situaci ale olympijské hry zažily před 52 lety. Osm mužů vyzbrojených kalašnikovy a granáty dne 5. září 1972 přeskočilo plot mnichovské olympijské vesnice a vzali jako rukojmí členy izraelského týmu. Požadovali propuštění celkem 236 vězňů – 234 v Izraeli a dvou vůdců západoněmecké teroristické skupiny Frakce Rudé armády (RAF). Celkově zabili jedenáct členů izraelského týmu – sportovce i trenéry.

Nikdo tak nemůže tvrdit, že olympijské hry nejsou politickou záležitostí. V prvé řadě jsou velice výhodné pro propagaci hostitelské země. Minulost ale ukázala, že mohou sloužit k daleko temnějším a zákeřnějším účelům.