KOMENTÁŘ | Politický marketing i ukázka síly. Fotka Trumpa s evropskými lídry může v Rusku vyvolat strach

Pondělní schůzka amerického prezidenta Donalda Trumpa, jeho ukrajinského protějšku Volodymyra Zelenského a sedmi lídrů nejvýznamnějších evropských zemí, včetně zástupců Evropské komise a Severoatlantické aliance, vyvolala naděje, které v posledních měsících na mezinárodní scéně citelně chyběly. 

Poprvé po dlouhé době usedli u jednoho stolu představitelé hlavních geopolitických sil Západu, aby společně jednali o možném ukončení války na Ukrajině, konfliktu, který přetváří bezpečnostní uspořádání celého kontinentu.

To, co by ještě před několika měsíci působilo jako čistá iluze, tedy klidná a konstruktivní atmosféra okolo Donalda Trumpa, se během této schůzky překvapivě stalo realitou. Prezident, známý svou prudkostí a tendencí vést zahraniční dialog konfrontačně, se tentokrát zdržel provokací. 

Nešlo o banalitu. V minulosti se nebál vyvolat napětí kvůli formálním detailům; například když v únoru veřejně ponížil Zelenského za to, že si do Bílého domu nevzal oblek. Absence podobných výstupů je tak sama o sobě signálem, že došlo ke změně tónu, byť jen dočasné.

Letošní 18. srpen může vstoupit do diplomatických dějin jako okamžik, kdy se zhmotnila nejen snaha o mír, ale také jednota. Společná fotografie zachycující všech devět účastníků – předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, britského premiéra Keira Starmera, finského prezidenta Alexandera Stubba, Volodymyra Zelenského, Donalda Trumpa, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, italskou premiérku Giorgii Meloniovou, německého kancléře Friedricha Merze a generálního tajemníka NATO Marka Rutteho – symbolizuje mnohem víc než jen společné jednání. Vizuálně ztělesňuje západní alianci, která navzdory vnitřním rozporům drží pohromadě v klíčový okamžik.

Zvláštní význam má přitom samotné postavení Zelenského vedle Trumpa – gestem, jež nelze chápat jinak než jako potvrzení toho, že Ukrajina už není pouze zemí, která žádá o pomoc, ale státem, který se stal integrální součástí západní bezpečnostní architektury. 

Symbolický rámec doplňuje i fakt, že Trump byl během jednání schopen navázat civilizovanou debatu i s osobnostmi, vůči nimž v minulosti neváhal vystupovat ostře – například s Ursulou von der Leyenovou, s níž diskutoval o návratu unesených ukrajinských dětí, nebo s Starmerem, Macronem a Merzem, s nimiž má dlouhodobě nikoli napjaté, ale velmi nejisté vztahy.

Na jediné fotografii z Bílého domu se soustředila moc, která, bude-li chtít, skutečně představuje sílu schopnou zastavit nejen pokračující válku na Ukrajině, ale především další potenciální ruskou expanzi. Snímek zachycující devět předních představitelů euroatlantického prostoru je symbolem, který Vladimir Putin odmítá dlouhodobě uznat. Tedy symbol Západu, který v klíčových chvílích dokáže jednat jako jeden blok. A to bez ohledu na to, zda je v čele Spojených států Joe Biden, Donald Trump nebo někdo úplně jiný.

Západní aliance má v rukou nástroje, jimiž by při dostatečné politické vůli mohla nejen výrazně omezit schopnost Ruska pokračovat v agresi, ale teoreticky jej i přinutit k ústupu. Spojené státy samy disponují vojenským rozpočtem ve výši téměř 900 miliard dolarů, což je více než desetkrát tolik, co ročně investuje Ruská federace. Spojené síly NATO pak představují nejsilnější vojenskou strukturu na světě, a to nejen počtem vojáků, ale technologickou převahou, zpravodajskými schopnostmi a logistickou flexibilitou.

Když se Západ rozhodl, že Ukrajině poskytne zbraně, školení i průběžné dodávky munice a vybavení, přineslo to v několika měsících konkrétní výsledky. Ruský postup byl zastaven. V roce 2022 se Ukrajině podařilo osvobodit velké části Charkovské oblasti i město Cherson. Pomoc přišla sice pozdě, ale byla účinná. A to přesto, že do akce nezasáhla jediná západní armáda. Stačila kombinace know-how, dronových technologií, přesné dělostřelecké munice a včasného sdílení satelitních dat. Západ zkrátka ukázal, že když jedná koordinovaně, může zcela změnit dynamiku konfliktu.

A to jsme stále jen u podpory „v zastoupení“. Pokud by Západ skutečně zapojil i tvrdé prostředky odstrašení, například rozšířil svou přítomnost v Pobaltí, zahájil letecké mise na ochranu ukrajinského vzdušného prostoru, nebo jednoznačně deklaroval ochotu vojensky chránit určité klíčové oblasti, musel by se i Kreml zamyslet, zda náklady na další eskalaci ještě dávají smysl. 

Rusko se sice prezentuje jako velmoc, ale jeho možnosti jsou omezené; trpí technologickým nedostatkem, personálními ztrátami, vyčerpáním zásob a závislostí na několika málo klíčových spojencích, zejména Číně a Íránu.

Západ má zároveň na své straně nejen sílu, ale i legitimitu. Zatímco ruská válka stojí na porušení Charty OSN, Západ operuje v rámci mezinárodního práva, s podporou napadeného státu. Jeho zásahy, budou-li promyšlené a jasně komunikované, se neopírají o ideologii, ale o bezpečnostní nutnost. A právě to může být v dlouhodobém horizontu klíčem k úspěchu. Nevede se tu jen válka o území, ale o samotný význam pravidel v mezinárodních vztazích.

Otázkou tak není, zda by Západ Rusko porazit dokázal. Otázkou zůstává, zda si to dovolí. Zda najde vnitřní vůli, jednotu a politickou odvahu. Snímek z Bílého domu naznačuje, že alespoň v symbolické rovině je tato jednota stále možná. A pokud se promění v akci, nemusí být Ukrajina jen bitevním polem, ale počátkem obnovy evropské bezpečnosti, která nebude založena na ústupcích, ale na síle, odvaze a koordinovaném tlaku

Politický marketing a deklarace síly

Kombinace silných osobností, rozličných politických směrů a dlouhodobých třenic nebyla tentokrát překážkou, ale součástí sdělení. A to znělo jasně i přes vnitřní neshody existují hranice, za nimiž se spory odkládají a zájmy synchronizují. Právě to, že se sešli ti, kdo spolu často nesouhlasí, a přesto dokázali jednat společně, dodalo celému setkání neobvyklou váhu.

Zůstává přitom nejasné, co tak náhle přimělo amerického prezidenta změnit rétoriku i přístup. Mnohé napovídá načasování. Jen několik dní před washingtonskou schůzkou se Trump sešel s Vladimirem Putinem na Aljašce. Konkrétní obsah jejich rozhovoru zůstává neveřejný, ale reakce naznačují, že setkání nebylo zcela podle očekávání. Pokud Trump očekával vstřícnost, kterou nedostal, nebo pokud pocítil potřebu obnovit svou důvěryhodnost jako světový lídr, přizvání evropských státníků mohlo být strategickou odpovědí.

Nelze vyloučit ani jiný, mnohem jednodušší motiv. Obraz silného státníka, jenž „sjednocuje Západ“ ve jménu míru, působí na domácí i mezinárodní publikum silně. Trump, dobře znalý síly mediálních symbolů, mohl mít zájem především o to, aby přehlušil kontroverze spojené s jeho předchozím setkáním s Putinem. V tom případě šlo méně o alianci než o politický marketing, ale i ten má v mezinárodní politice svou váhu.

Ať už byly důvody jakékoli, výsledek nelze bagatelizovat. Washingtonský obraz představoval konsolidaci, kterou nelze jen tak ignorovat, a to ani v Moskvě. Symbolické gesto, jakkoli opatrné, připomnělo, že pokud Západ jedná koordinovaně, jeho síla dalece převyšuje možnosti jakéhokoli jednotlivého aktéra. A že Putinovy snahy o vklínění se mezi západní státy nebo jejich jednotlivé vůdce mají své limity.

Washingtonská schůzka tak sice nepřinesla konkrétní přelom v podobě závazných dohod. Ale nabídla moment symbolické konsolidace, který může fungovat jako klíčový a historický mezník; ne v diplomatickém, ale v geopolitickém smyslu. A pokud se tato jednota přetaví v důslednou akci, může to být počátek proměny dosavadní strategie obrany v ucelený plán, jenž nenechá prostor pro další ruskou eskalaci.