KOMENTÁŘ | Prezident teď musí využít všechny své ústavní pravomoci a stát se morálním kompasem. I pro Babiše

Ústava dává prezidentovi v této chvíli výrazně větší prostor, než si většina veřejnosti uvědomuje. Nejde o ceremoniální akt, ale o rozhodnutí s potenciálem zásadně přetvarovat politickou mapu země. Hlava státu sice zpravidla pověřuje vítěze voleb, avšak k tomu není právně vázána ani morálně nucena, pokud by se ukázalo, že vítěz není schopen vládnout odpovědně. Prezident má nejen právo, ale i povinnost zvažovat širší důsledky svého kroku – především to, zda kandidát dokáže sestavit vládu, která získá důvěru Sněmovny a současně neztratí důvěru společnosti. V tomto smyslu stojí Pavel před okamžikem, kdy se střetává formální povinnost s politickou odpovědností.

Pavel bude stát mezi dvěma protichůdnými principy: na jedné straně respekt k volebnímu vítězství Andreje Babiše, na druhé povinnost zajistit, aby z tohoto vítězství nevzešla vláda, která by zemi vtáhla do období permanentní nejistoty. Jakkoli je tlak veřejnosti na rychlé pověření silný, prezident musí jednat s vědomím, že rychlost nesmí převážit nad rozvahou. Česká politika už několikrát poznala, že ukvapená rozhodnutí mohou přinést dlouhé roky nestability – a tentokrát by následky mohly být mnohem hlubší.

Pavel by měl při jednání s Babišem a jeho potenciálními partnery jasně vymezit hranice. Stabilní vládu nelze postavit na základech složených z extremistických a okrajových subjektů, které odmítají základní pilíře české zahraniční i bezpečnostní politiky. Česká republika potřebuje kabinet schopný spolupráce a konsenzu, ne vládu založenou na konfliktech a ideologických prohlášeních. Prezident tak musí dát Babišovi zcela otevřeně najevo, že pověření k sestavení vlády není bianco šek, ale závazek k umírněnosti, k respektu vůči partnerům a k elementární odpovědnosti vůči státu.

Pokud Babiš tento signál pochopí, může se pokusit vytvořit menšinovou vládu, která se opře o rozumnou podporu napříč středovým spektrem a obnoví alespoň částečnou důvěru veřejnosti v politickou kulturu. Pokud však tento apel odmítne a vydá se cestou dohody s SPD a Motoristy sobě, bude to jasný signál, že o stabilní vládu neusiluje, ale pouze o moc bez odpovědnosti. V takovém případě by prezident musel projevit skutečné státnické kvality – zasáhnout, využít svého druhého pokusu a hledat jiného kandidáta, který bude ochoten spolupracovat, a ne povyšovat osobní zájmy nad zájmy země.

Rozhodnutí prezidenta tedy nebude pouhým ústavním gestem, ale zkouškou jeho odvahy a schopnosti čelit populistickému tlaku. Pavel musí ukázat, že je aktivním garantem demokratické kontinuity. Prezident nemá být tichým přihlížečem, který legitimizuje jakoukoli většinu, naopak má být poslední pojistkou systému, brzdou politického oportunismu a obhájcem racionálního směřování země.

Tím, jak naloží se svým právem pověřit sestavením vlády, může Pavel otevřít cestu k období rozumné politiky, postavené na kompromisu a stabilitě – nebo, naopak, umožnit návrat k éře osobních válek, zkratkovitých rozhodnutí a chaosu, maskovaného hesly o „národním zájmu“.

V příštích letech bude Česká republika čelit zásadním zkouškám: jak obstát v evropském prostoru, jak zvládnout ekonomickou transformaci a jak udržet důvěru občanů v demokratické instituce, které se po letech polarizace otřásají. Tyto výzvy nevyřeší silácká gesta ani rétorika o „novém pořádku“. Vyřeší je pouze vláda, která stojí na rozumu, důvěře a předvídatelnosti – hodnotách, které musí prezident nyní bránit s maximální rozhodností.

Pavel je dnes v roli, která prověří nejen jeho ústavní znalosti, ale především jeho odvahu postavit se moci, pokud se začne vzdalovat odpovědnosti. A právě v tom spočívá skutečný význam jeho rozhodnutí – nejde jen o to, kdo bude jmenován premiérem, ale o to, zda Česká republika vstoupí do příštích let jako stabilní evropská demokracie, nebo jako země, která si znovu volí nejistotu.