KOMENTÁŘ | Rusko se stalo tím, proti čemu bojovalo. Každý další útok na Ukrajině je důkazem

Od prvního dne ruské agrese bylo každému, kdo si zachoval elementární schopnost kritického úsudku, jasné, že Moskva nevede na Ukrajině žádnou „humanitární misi“. Právě naopak, Kreml se vědomě rozhodl uvrhnout svého souseda do co nejhlubší katastrofy. Rétorika Vladimira Putina o údajných cílech „denacifikace“ a „demilitarizace“ se postupně rozpadla pod tíhou vlastních rozporů.

Dnes už i nejvyšší představitelé Ruska bez okolků používají slovo „válka“ a fakticky potvrzují to, co svět ví od samého začátku, tedy že se dopustili nevyprovokovaného útoku na suverénní stát. Z hlediska mezinárodního práva je taková akce jednoznačným zločinem proti mezinárodnímu řádu a žádné propagandistické manévry na tom nic nezmění.

Máme za sebou téměř čtyři roky nepřetržitých bojů. Flexibilní linie dotyku, která se na začátku měnila z týdne na týden, se postupně proměnila ve statické, kruté zákopové válčiště. Ruské ozbrojené síly po tak dlouhé době vykazují jen nepatrné územní postupy, občas kosmeticky zvýrazněné dobytím měst, jako byl Bachmut či, jak se zdá, brzy možná i celý Pokrovsk.

A právě v této fázi se naplno ukazuje brutalita metod, které ruské jednotky na okupovaných územích používají. Je zdokumentováno, že neváhají vystavovat civilní rodiny riziku, využívají je jako živé štíty a proměňují města v obrovské masové hroby. Kreml předvádí paradox dějin, protože ruské síly se dopouštějí činů, které se až příliš podobají těm, proti nimž Sověti bojovali během tzv. Velké vlastenecké války. Cynismus tohoto vývoje je natolik do očí bijící, že jej nelze přehlížet, a to ani v samotném Rusku, kde se propaganda snaží zastřít realitu, jež se nehodí do oficiálních příběhů.

Je neoddiskutovatelným faktem, že Rusko už čtvrtým rokem vede útočnou a naprosto dobrovolnou válku proti výrazně slabšímu sousedovi. A přesto právě tento „slabší soused“ dokázal ruskou armádu zasáhnout způsobem, který si Kreml na začátku nedokázal ani připustit.

Bezpečí už navíc neplatí ani na vlastním ruském území. Útoky bezpilotních letounů a raket na strategické cíle v hloubi Ruska jsou stále častější a ruské vedení je nedokáže účinně eliminovat. I to je ironický, avšak nevyhnutelný důsledek agrese, kterou Moskva rozpoutala s představou rychlého vítězství. Dnes platí pravý opak. Válka se vrátila tam, odkud byla vyslána, a ukazuje ruské společnosti, jak vysokou cenu má politická zaslepenost jejich vládce.

Nejtragičtější na této válce je, že její důsledky nejsou žádnou historií, kterou bychom složitě vyhrabávali ze starých článků. Cena ruské agrese je psána čerstvou krví – každý den, každou hodinu. 

Tento týden to znovu připomněl brutální raketový a dronový útok na obytné domy v Ternopilu. Na západě země, daleko od frontové linie, se během okamžiku změnily rodinné byty v trosky. Zahynulo nejméně dvacet pět lidí, mezi nimi tři děti. Dalších sedmdesát tři zraněných, včetně patnácti dětí, je bolestivým důkazem, že ruské útoky nesměřují na žádné „vojenské cíle“, ale na samotnou podstatu civilního života. Jde o jeden z nejkrvavějších úderů na západní Ukrajinu od začátku invaze, a zároveň další připomínku cynismu, s jakým Moskva vede tuto válku.

A přitom to nebyl jediný masivní úder v ten samý den. O několik hodin dříve Rusko zasypalo celou Ukrajinu koordinovaným útokem, během něhož na její území zamířilo až 470 dronů a 48 raket. Takový rozsah je nepřehlédnutelným vzkazem, že Kreml neusiluje o žádné kompromisy, pouze o eskalaci. Tento konkrétní útok za sebou nechal nejméně devět mrtvých. Jen v několika městských obvodech Charkova utrpělo zranění třicet lidí. Fronta tak znovu překročila své geografické vymezení a zasáhla civilisty, kteří s boji nemají nic společného, tedy kromě toho, že se narodili na nesprávné straně ruských ambicí.

Je to děsivě jednoduché. Realitu ruské agrese nelze přelakovat propagandou ani utopit v manipulativních heslech. Moskva může donekonečna opakovat naučené fráze, může překrucovat význam slov a vytvářet si vlastní paralelní svět, ale fakta zůstávají neúprosná. A právě ta mluví jasněji než jakýkoli pokus o manipulaci. Stačí se podívat na mapu, na záběry zničených měst, na jména obětí vytesaná do dočasných památníků na improvizovaných pietních místech.

Ruské vedení se může tvářit, že vše probíhá „podle plánu“, ale pokud takový plán existoval, pak je sám o sobě obžalobou. Každý další raketový útok na obytný dům, každý zmrzačený civilista, každé dítě vytažené zpod trosek je svědectvím o tom, že tato válka je vedena s naprostou bezohledností – a často i s metodami, které jsou v rozporu s elementární lidskostí. Kreml se tak hlásí k odpovědnosti za dlouhou řadu zločinů, které se odehrávají přímo před očima světa a které už nelze zamést pod koberec ani za cenu brutální cenzury vlastního obyvatelstva.

Žádný eufemismus neodstraní skutečnost, že jde o útočnou válku. Žádná oficiální prohlášení nezakryjí skutečnost, že tisíce rodin přicházejí o své domovy a blízké kvůli rozhodnutí několika mužů v Kremlu. A především, žádná propaganda nedokáže potlačit fakt, že Ukrajina se navzdory obrovskému tlaku nepodvolila a klade odpor, který Moskva zjevně nečekala a dodnes neumí efektivně zlomit.

Realita je tedy dokonale průhledná. A čím déle válka trvá, tím hlasitěji se ozývá. Kreml může manipulovat s pojmy, ale nemůže manipulovat s mrtvými. Může blokovat a zaplavovat sociální sítě boty, ale nedokáže zadržet obrovské množství důkazů dokumentujících rozsah jeho agrese. Může si vytvářet vlastní svět, ale ten skutečný svět od něj čím dál jednoznačněji požaduje odpovědnost.