KOMENTÁŘ | Slábnoucí evropští lídři jsou vodou na mlýn v Moskvě. Může ale být ještě hůř

Lídři Francie a Německa tradičně patřili k nejmocnějším v Evropě. Jejich země jsou jedny z nejrozlehlejších, společně s Tureckem a Velkou Británií mají nejvíce obyvatel V poslední době však čelí výzvám, které jejich moc podkopávají. Historicky silná pověst jejich zemí tomu příliš nepomáhá.

Německý kancléř Olaf Scholz se už několik měsíců potýká s nárůstem krajní pravice. Extremistická Alternativa pro Německo (AfD) uspěla v zemských volbách; špatně si nevedla ani ve volbách do Evropského parlamentu. Růst krajní pravice v Německu je nebezpečný i z historického hlediska, sám o sobě zákonitě snižuje kredibilitu země mezi zahraničními partnery.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se sám podílel na vzniku politické krize v zemi. Když po neúspěšných volbách do Evropského parlamentu rozpustil svůj národní parlament a vyhlásil předčasné volby, bylo zřejmé, že se k moci dostane někdo jiný než jeho Renesance. Jenže francouzský prezident má v rukou obecně velkou moc a výběr premiéra leží především na něm; lídra levice odmítl a poštval tak proti sobě celou řadu politických stran a hnutí, s pravicovým Národním sjednocením Marine Le Penové má problémy už dlouhá léta.  

Každý z mužů řeší svou krizi jinak, německý kancléř ale učinil nečekaný krok – otevřeně vyzval k pokračování mírových jednání za přítomnosti Ruska. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby nevybočil z dlouhodobého diskurzu německé politiky a nepřipustil, že cenou za mír může být ztráta ukrajinského území ve prospěch Moskvy. 

Jenže zároveň s tím slibuje Ukrajině další vojenskou podporu. Pro jakéhokoli neněmeckého diváka to musí být matoucí – proč chce ukrajinské armádě dávat zbraně, aby bojovala o území, které má předat Rusku? Na první pohled to logiku nedává, avšak Scholz provádí spíše politický boj. Zřejmě sám nechce, aby Ukrajina nějaké území ztratila, ale zároveň nemůže bojovat za Kyjev, když se politická situace u něj doma hroutí. 

Namísto tradičně silné politiky se nyní německý kancléř dopouští demagogie. Udělá vše pro to, aby zachránil procentní body u parlamentních voleb, které se konají příští rok. Macron už žádné plusové body nějak zásadně nepotřebuje, protože v prezidentských volbách roku 2027 nemůže kandidovat. Tudíž zatímco Scholz bojuje o tvář na zahraniční scéně, Macron využil svých silných pravomocí a upravil domácí politickou atmosféru tak, jak se mu to nejvíce hodilo.

Jaký ale toto chování obou mužů vysílá signál do Moskvy a Washingtonu? Podle nejnovějších zpráv zpravodajských rozvědek jednotlivých zemí Severoatlantické aliance posiluje ruská hybridní aktivita. Co se týká Německa, Rusové zde mají velmi silný vliv napříč antisystémovým a pravicovým publikem. Spojené státy se dost možná brzy přestanou spoléhat jak na Francii, tak na Německo, protože do boje proti ruskému (a čínskému) vlivu nedokážou přinést žádnou přidanou hodnotu – naopak kvůli roztříštěné politice a společnosti tyto vlivy spíše podporují. 

Totéž platí recipročně. Spojené státy dosud platí za silnou velmoc, která má vliv daleko za Pacifikem a Atlantikem. Jenže současné politické spory před listopadovými prezidentskými volbami mezi demokraty a republikány mezinárodnímu renomé Washingtonu příliš nepomáhají. Moskva toto dění bedlivě sleduje a využívá ho. Nerozhodnost Američanů ve své zahraniční politice poškozuje stabilitu v Evropě i Pacifiku.

Ještě horší situace nastane ve chvíli, pokud do čela Bílého domu nastoupí Donald Trump. Dojde k totální změně americké politiky stejně, jako během jeho prvního funkčního období. Spojené státy odstoupí od řady mezinárodních smluv, pracně vyjednaných administrativou Joea Bidena.

Tento vývoj zasáhne Německo a Francii v období nepřipravenosti a politické slabosti. Jak se v minulosti ukázalo už několikrát, Spojené státy nemohou všechno „táhnout samy“, a evropští spojenci jsou bez Washingtonu ztracení pod vlivem Moskvy. 

Rusové v historii dokázali, že oslabené Evropy dokážou patřičně využít. Když v roce 1945 padlo nacistické Německo poté, co se spojenecké armády prohnaly prakticky celým kontinentem, tiše odstartovalo jeho postupné „rozdělování“ mezi komunistický východ a kapitalistický západ. 

Pod kontrolu Sovětského svazu se dostala celá řada zemí tehdejšího východního bloku – včetně Československa. Jak se ukázalo v letech 1956 či 1968, žádná z nich neměla šanci dostat se ze spárů vlivu Moskvy. To hrozí i dnes, když Francie a Německo výrazně oslabují, a nedokážou vytvořit předmostí pro americký vliv.