KOMENTÁŘ | Sociální sítě jako metla lidstva. Dětem umí ukázat tvrdou realitu, co jim ale dáváme za příklad?

Ještě pár let zpět jsme žili prakticky jako ve snu. Ekonomická situace sice nebyla zrovna z nejlepších, někde tam ve světě se válčilo a africký kontinent občas sužovala epidemie malárie nebo eboly. Dnešní mladé ani ty starší po dlouhá desetiletí nic výrazněji neomezovalo. Naši rodiče pomohli komunistickému režimu odejít v roce 1989 a my jsme si už říkali, co jsme chtěli a kdy jsme chtěli.  

Jak to ale bývá, každá generace si musí něco vytrpět. Nevím, jestli kvůli tomu, aby dospěla, nebo zkrátka protože lidé nedokážou udržet prst z kohoutku déle než tři desetiletí.  

Začalo to už před třemi lety a mnozí z nás díky tomu poznali, co znamená přijít o naprostou svobodu. Covid-19 nás učil pečovat o své zdraví a ukázal smysl často až sterilní hygieny. Nelze to nikomu vyčítat, to onemocnění nikdo z odborníků dost dobře neznal a museli jsme ho napříč společností podchytit.  

První vlna se tak docela povedla. Věci, které se děly o půl roku později, nás už ale ovlivnily nadosmrti. Mnozí z nás poprvé poznali, jaké to je ztratit někoho milovaného. Covid neúprosně bral životy po tisících.  

Pro společnost jako celek pak mohla znamenat vakcína proti covidu spásu. Řada lidí ji tak pojala a díky ní jsou nyní ve větším bezpečí a můžou žít s klidnějším svědomím. Někteří však byli schopni vzít transparenty – v tom lepším případě – a jít strašit na Václavské náměstí.  

V tu dobu jsem se díval na zjizvenou českou společnost a chápal, na čem minulé režimy stavěly. Rozděluj a panuj – jen v tu chvíli nerozděloval žádný politik, ale lidé sami. Poprvé se projevila obrovská nevýhoda sociálních sítí. Lidé mohou sledovat, co chtějí, a přitom se nedívat na jiné dostupné varianty. To se při osobním – dnes lépe známém prezenčním pohybu ve společnosti nestává.  

Dokonce jsem vnímal částečný úbytek realistického myšlení. Až neskutečné obavy částí společnosti, že se skrze vakcíny lidé nechávají čipovat, byly k smíchu. Když chci mít takový paranoidní pocit já, vytáhnu z kapsy svou Huawei a ptám se sám sebe, co na mě Číňany asi tak zajímá? Odpověď je jednoduchá: nic, jsem jim ukradený, stejně jako každý člověk, kterého nepodezírají z možného napadení jejich režimu nebo terorismu.  

Válka normalizovala stres a smrt 

Ze své pozice bych si už totéž netroufl tvrdit o Rusech, protože jsme se všichni nedobrovolně zapojili do informační války. Moskva ji rozpoutala před více než rokem, v předvečer její bezprecedentní agrese proti Ukrajině.  

Teď se proti mladým lidem valí vlna naprosto nechutné inspirace. Válčící národ je ve velké části společnosti dehonestován a mladí se dívají na to, jak mezi sebe nechceme přijímat válečné uprchlíky. I kdyby utíkali z Užhorodu, mělo by nám to být jedno. Vladimir Putin vede válku proti celému území Ukrajiny a při ostřelování civilní infrastruktury si opravdu nebere servítky.  

Jaký relevantní a morální důvod máme k tomu, abychom verbálně i fyzicky útočili na lidi, kteří museli uprchnout ze svých vlastních domovů? Utekli do jim neznámého prostředí a po chvilkovém nadšení zasáhla Evropu krize nebývalé intenzity. Obavy o peníze a hmotné statky přebily touhu pomoct a část společnosti v každém Ukrajinci vidí veřejného nepřítele číslo jedna.  

Sám si moc dobře vzpomínám, co jsem před necelým rokem dělal. Večer 23. února jsem zpracovával text o Kurdech a po očku sledoval dění na Twitteru. Zřejmě mnoho z nás cítilo, že se stane něco špatného. Putin si na základě nějaké své vyšší logiky a dezinterpretace Charty OSN vykonstruoval, že „denacifikovat a demilitarizovat Ukrajinu“ nebude až tak špatný nápad. Málokdo si ale chtěl připustit zkaženost Kremlu. 

O den později jsme se vzbudili do zcela nové reality. Od rána 24. února loňského roku až dosud jsem se kromě pár výjimečných dní v podstatě nezastavil. Moji spolužáci také ne, mí kolegové na to ani nemůžou myslet. Jsem si docela jistý, že otázka „Co bude teď?“ šrotuje od té doby v hlavě každému – už je to zcela normální a nikdo se nad tím nepozastavuje 

Nebezpečné sociální sítě 

Nepomáhají tomu sociální sítě. V zájmu svého duševního zdraví mnozí deaktivovali Facebook a směřují svou pozornost mimo tamější diskuze – instagramové fotografie, tweety, krátká videa na TikToku. Tyto sociální sítě se na základě algoritmů aktivity uživatele přizpůsobí tomu, co chce vidět.  

Ale to těm zvědavějším z nás nezabrání vidět mrtvá, někdy roztrhaná těla. Schválně se zde už vyhýbám tématu dezinformací, protože v tento moment je důležité, aby zejména rodiče nezletilých pochopili, co jejich děti či puberťáci denně vídají. Například Twitter je v tomto notoricky známý – velice citlivé záběry neblokuje a uživatel se může dívat na cokoliv. Plná nahota dítěti (a rozhodně puberťákovi) neublíží ve srovnání s mrtvolami rozesetými po ulicích ukrajinských měst a vesnic.  

Nikdy jsme k něčemu podobnému neměli přístup. Já si ještě pamatuji poctivé rodičovské kódy na televizi a snahu v nejmenovaných časopisech hledat pěkné ženy. Osobně mě děsí, jak jednoduché je prokázat svou plnoletost na sociálních sítích (neboli jedním klikem), a následně brouzdat v příspěvcích, které (bohužel) mnohdy diváka neklamou a ukazují tvrdou realitu.  

Lidé v mém oboru takové věci občas sledují. Sice ne s nadšením, ale dobrovolně. Dokážou poskytnout náhled do reality válečného konfliktu. Musím zde však otevřeně přiznat, že žiju v bublině, v niž bilancuji mezi politikou, žurnalistikou a domácími mazlíčky. Proto velmi dobře vím, že roztomilá fotka štěňátka nebo kotěte je na některých sociálních sítích stejně dobře dostupná, jako záběry přímo z válečné vřavy.