KOMENTÁŘ | Stažení amerických vojáků z Iráku způsobí rozšíření íránského vlivu

Přítomnost amerických vojáků v Iráku (a obecně na Blízkém východě) je častým předmětem kritiky a spekulací. Jak v pondělí informovaly EuroZprávy.cz, americké jednotky se mají z Iráku stáhnout. Podle plánu, který byl obecně odsouhlasen, ale ještě potřebuje konečné schválení obou vlád, by mělo několik stovek vojáků opustit Irák do září 2025, přičemž zbytek by odešel do konce roku 2026.

Odchod amerických jednotek z Iráku ale nemusí nutně přinést jen pozitivní důsledky. Přítomnost amerických sil v zemi připomínala temnou kapitolu jak irácké, tak americké historie. V roce 2003 tehdejší prezident USA George W. Bush ohlásil invazi do Iráku, jejímž cílem bylo svrhnutí diktátora Saddáma Husajna. Americké jednotky však v zemi zůstaly mnohem déle, než se původně plánovalo – zatímco z Afghánistánu se stáhly v roce 2021, v Iráku jsou přítomny dodnes. Tento fakt se nelíbí irácké vládě, protože Husajnova éra je už více než dvě dekády za námi, ale američtí vojáci zůstávají.

Navzdory napětí pomohly americké síly v Iráku i Sýrii vojensky porazit teroristickou organizaci Islámský stát. I dnes se podílí na různých operacích – například minulý týden při společné protiteroristické akci amerických a iráckých vojáků v západním Iráku bylo zabito nejméně čtrnáct bojovníků ISIS a sedm amerických vojáků bylo zraněno.

Jakmile ale američtí vojáci odejdou, irácká armáda, kterou vycvičili, zůstane na všechno prakticky sama. Podobná situace nastala před třemi lety v Afghánistánu, kdy po odchodu Američanů prakticky okamžitě převzal moc Tálibán – tedy ta teroristická organizace, proti níž Washington původně bojoval.

Blízký východ je dnes pod velkým tlakem. Zatímco Izrael bojuje proti Hamásu v Pásmu Gazy, Írán hrozí totální válkou. Současně dochází k neustálému ostřelování mezi izraelskými silami a libanonským Hizballáhem a krize se dále prohlubuje na Západním břehu Jordánu. Íránské revoluční gardy (IRGC) mají významnou přítomnost v regionu, například v Sýrii, a jemenské Hutíjské milice ohrožují lodě v Rudém moři.

V těchto turbulentních podmínkách se Američané stahují z Iráku – což potěší zejména proíránskou politickou scénu v zemi. IRGC pravděpodobně získají volnější působnost i na iráckém území, protože není jasné, zda zdejší armáda dokáže vzdorovat tlaku nejen revolučních gard, ale také místních politiků. Pokud si IRGC v Iráku upevní svůj vliv, Írán získá přímý pozemní koridor až k izraelským hranicím, což by byla strategická noční můra pro Tel Aviv i Washington.

Íránský vliv, přestože je již nyní značný, je na Blízkém východě do určité míry omezován právě přítomností Američanů. Americká armáda vnímá IRGC jako nepřátelskou sílu, a proto se proti ní důsledně staví. Americké základny v Iráku tak slouží jako „bariéra“ proti šíření íránského vlivu. Pokud však tyto základny zmizí, IRGC dostanou volné pole působnosti. Írán by se mohl v Iráku prosadit bez boje – prostou „rekonstrukcí“ režimu, který by byl silně proislámský.

Teherán tak může dosáhnout svého cíle – islámských revolucí nejen v Iráku a Sýrii, ale potenciálně i v dalších zemích, jako je Libanon nebo Jordánsko. Ne každá země na Blízkém východě je schopna vzdorovat íránskému tlaku – zejména malý a oslabený Libanon. Libanon, který dlouho fungoval na základě konsociační demokracie, je nyní velice zranitelný a jediný impuls ze strany IRGC by mohl vést k jeho přeměně na íránský emirát. Íránská expanze by mohla být daleko brutálnější než Arabské jaro a mnohem cílevědomější.

Írán usiluje o islámskou revoluci v regionu už po dekády – odtud pochází i název „revoluční gardy“ – a nehodlá ze svých cílů ustoupit. Vidí se jako přední mocnost Blízkého východu, proti níž se může postavit maximálně Izrael, Saúdská Arábie, případně Turecko nebo Egypt. Pokud Írán skutečně vyvine jadernou zbraň, jediným státem, který se mu postaví, by mohl být Izrael – pokud Spojené státy nezasáhnou.