KOMENTÁŘ | Žádná diktatura, hlas každého může být slyšet. Euroskeptici mají v EU také místo

Fico při svém působení coby předseda slovenské vlády vždy v rámci evropských struktur nakonec zachoval prozápadní postoj – alespoň co se nejzásadnějších otázek týká. Souhlasil s prvními sankcemi bloku proti Rusku po anexi Krymského poloostrova roku 2014. Před slovenskou veřejností pak sice hovořil o svém odporu vůči Bruselu, jeho činy ale byly zřejmé.

Smer je na evropské úrovni (stále) členem středolevých stran, konkrétně Strany evropských socialistů (PES). Ta zahrnuje sociálnědemokratické a labouristické strany. Tvoří většinu Pokrokového spojenectví socialistů a demokratů (S&D). Stojí tedy například po boku české Sociální demokracie (dřívější ČSSD).

Je to známkou toho, že všechny strany, které ve svých domácích zemích dostanou mandáty do Evropského parlamentu, mají své zastoupení – tohoto potenciálu může využít i česká SPD ve Straně identity a práce (ID), ze Slovenska zde třeba figurovala strana Sme rodina Borise Kollára.

Evropský parlament má „otevřenou náruč“ pro úplně každou stranu, navíc funguje velice podobně jako národní parlamenty, jak je známe. ID má v parlamentu 73 křesel, nelze tedy říct, že by hlas SPD nebyl vyslyšen. PES je zase druhá největší strana – má 153 křesel, Smer tedy také může mít svůj podíl na rozhodování. Podrobnější informace o rozložení sil najdete zde.

To vše znamená, že v každé straně či frakci Evropského parlamentu se nachází řada stran. Poslanci menších zemí stojí po boku ideologicky blízkých stran ze zemí větších (nebo naopak).

Podobně je na tom Rada Evropské unie (neboli ministři relevantních oblastí) a Evropská rada (hlavy států či předsedové vlád). Zde už neprobíhají rozhodnutí na základě ideologie či politické orientace, nýbrž podle národního zájmu.

Konkrétně v Evropské radě má budoucí Ficova vláda největší moc. Zde může využít práva veta a bez jejího souhlasu se nejdůležitější politiky Evropské unie nepohnou. Jen málokdy se ale stane, že by některá ze zemí skutečně dokázala Evropskou radu zablokovat. Všechny země jsou si tu de facto rovny, každá může vkládat ke sporným rozhodnutím připomínky, a každá taková připomínka zůstává u důležitého rozhodnutí navždy.

Politik či diplomat, který na konci souhlasí s určitou politikou nebo rozhodnutím, může voličům říct. „Sice jsme ji odsouhlasili, ale zde jsou naše připomínky.“ Na této bázi EU funguje, a nejen Fico, ale i maďarský premiér Viktor Orbán či bývalý premiér ČR Andrej Babiš to dobře ví.

Nezdá se, že by EU byla jen na základě Ficovy rétoriky ohrožena. Pro Slováky – včetně Fica, je členství v bloku exkluzivní příležitostí k vlastnímu rozvoji. Není radno ji zahazovat, zatím jim – a ani nám – nikdo nic lepšího nenabídne.