RECENZE: Když se k vládě dostanou blázni, vznikne komunismus

Málokteré prozaické dílo z ruské literatury 20. století otřáslo Evropou a Ruskem natolik jako se to podařilo románu Čevengur. Andrej Platonovič Platonov (1899–1951) jej sice dokončil v roce 1928, ale k ruskému čtenáři se dostalo až o šedesát let později, kdy bylo opět dovoleno publikovat jeho tvorbu. Tento literaturou zapomenutý autor za svého života napsal řadu povídek a próz, na jednu z jeho povídek Co nám jde k duhu dokonce zareagoval samotný Stalin slovy: „Povídka agenta našich nepřátel, napsaná za účelem diskreditace kolchozního hnutí a opublikovaná komunisty tupci s cílem demonstrovat svou neuvěřitelnou slepotu. P.S. Je třeba potrestat autora i tupce tak, aby šel trest „k duhu“. Za zásluhy v druhé světové válce, kde sloužil na frontě jako válečný korespondent, mu bylo umožněno znovu publikovat, což ale koncem čtyřicátých let přestalo platit. Platonovova osobnost byla pro mnohé natolik nekomfortní, že to zákazem publikování neskončilo. Jeho syn byl odsouzen za údajný kriminální prohřešek k nuceným pracím, kde onemocněl tuberkulózou. Platonov jej nosil na rukou, čímž se rovněž nakazil a po několika letech chorobě podlehl. 

Věhlas živorodého románu Čevengur můžeme spatřit v paralele s osudem knihy v Čechách. Před více než deseti lety se kniha povalovala v Levných knihách, dnes se zřídka objevuje v antikvariátech, když se tak stane, zmizí rychle. Snahu HaDivadla rehabilitovat zapomenutý klenot ruské literatury lze vnímat jako vzkříšení autora, který natolik vystihl charakter revolučního období, jako nikdo před ním ani po něm. Je třeba brát na vědomí, že divadelní adaptace je pouze výtahem těch nejvýstižnější myšlenek z knihy, neboť je prakticky nemožné zachytit Čevengur ve své celistvosti.  O čem tedy ten Čevengur vlastně je? To jest otázka, na kterou se velmi těžce hledá odpověď. O to složitější je v momentě, kdy se tento román má přetransformovat v divadelní adaptaci. HaDivadlo se rozhodlo jej pojmout ve třech vývojových fázích lidstva: před začátkem Dějin, v průběhu zrání a cesty směrem dál – za novou budoucností.   Hlavní postavou je mladý Saša Dvanov (Mark Kristián Hochman), jehož otec se utopil, protože byl zvědav, co se s ním stane poté, co zemře. Saša, zvědavý po otci, se vydává hledat komunismus mezi lidmi, kteří už částečně počítají s tím, že komunismus je skvělá volba. Na své cestě se setkává s Kopjonkinem (Lucie Andělová), Don Quijot ruské revoluce, jenž jej zachrání od bandy anarchistů a vydává se spolu s ním do Čevenguru, vzdálené vesnice, kde komunismus už nastal. 

Cesta nesoucí se v duchu road movie otevírá panoptikum různých postav demonstrujících ubohost lidství v očekávání příchodu pozemského ráje. Bezvýchodnost se nese všemi směry. Hrdinové narušují svůj kontakt s přírodou, nahrazují jej doteky s těly soudruhů, aby v noci necítili tolik samoty. Od revoluce očekávají spásu, samotným revolučním heslům přes jejich přitažlivost nerozumí. Svět lidí na okraji dotváří svět v centrech, proto abychom se poučili z centrismu, kde se rodí zbytečný člověk.  Divadelní adaptace v rukou HaDivadla sice rozpracovává různé motivy Platonovovy tvorby, ale nakládá s nimi obdobně symbolicky jako sám autor. Tím pádem neobeznámený divák nepochopí, proč mrtví zůstávají, že se odkazuje na ruský mysticismus a na celkové Platonovovské pojetí smrti. Ve hře je spousta symbolů, jejichž interpretace se odvíjí od divákova vzdělání. I děj není zcela čitelný, diváky sice pobaví donquijotský výstup Kopjonkina, ale nepochopí, proč tomu tak je. Stačilo by pouze některé věci dovysvětlit nebo alespoň podrobněji zpracovat. Na druhou stranu přivést k životu Čevengur, tak, aby jeho základní filosofické poslání zůstalo zachováno, je téměř nelidský úkol. 

Režisér Jan Kačena ve spolupráci s dramaturgem Ivanem Burajem společně dokázali se s tímto nelehkým úkolem poprat. V průběhu celého představení neustále fascinuje proměna scény Matěje Sýkory od počátečních sopek, přes jízdu v lokomotivě až po pěst, která po rozložení slouží jako byt v Moskvě. Podobně fascinují i herci, kteří jako by z oka vypadli ruské bandě Little Big, to, jak zachází s jazykem, tento pocit umocňuje. Zajímavá práce s jazykem přesně naráží na způsob, jakým Platonov napsal svůj román – mnozí překladatelé jej dodnes považují za nepřeložitelný.  Divadelní adaptace Čevenguru skýtá nevídanou podívanou do doby ruské revoluce a na postavy, jejichž archetypy nám dodnes nejsou cizí. Revoluční hesla, která znějí napříč hrou připomínají prázdné politické fráze, slibující něco nedostupného někde v dáli. HaDivadlo v kombinaci s Platonovem je skvělým diváckým zážitkem, který i přes svoji náročnost utkví v hlavě ještě nějakou dobu.  Celkové hodnocení: 80%

HaDivadlo

Andrej Platonov: Čevengur

Režie a adaptace: Jan KačenaDramaturgie: Ivan BurajScéna: Matěj SýkoraKostýmy: Bio MashaVýběr hudby: Pavel BoikaCitovaný překlad: Anna NovákováObsazení: Mark Kristián Hochman (Saška), Jiří Svoboda (Malý divák, úředník, Moskvič), Jan Lepšík (Čepurný, Ceckin, umírající), Jiří Miroslav Valůšek (Kulkin, cestující), Miroslav Kumhala (Bůh, Šoustalov, umírající) Táňa Malíková (Proška) Cyril Drozda (Zachar Pavlovič, Ostatní), Lucie Andělová (Kopjonkin) Agáta Kryštůfková (Soňa, Miss Moskva), Kiril Chlebnikov (Klavír

Premiéra: 25. září 2018 (psáno z reprízy 1. října 2018)