ROZHOVOR | Děláme divadlo založené na kvalitním scénáři, dobrém hereckém projevu a velkých emocích, řekl pro EZ herec Petr Halberstadt

Divadelní společnost StageArtCz jste založil společně s vaším kamarádem Radimem Fialou. Co vás k tomu vůbec vedlo? Byla to nějaká reflexe stavu českého divadla nebo pouze pro radost – zahrát si vámi oblíbené hry?

Já si nemyslím, že by to byla nějaká hlubokomyslná reflexe českého divadla nebo snaha jít do opozice k nějakému divadelnímu stylu. Ono to začalo ve své podstatě velmi banálně. Snaha dvou kamarádů si společně zahrát divadlo, protože nám to po léta neumožňoval čas, dispozice kde jsme umístěni a tak dále. Takže to bylo to základní, že si prostě najdeme nějakou hru, kde si můžeme spolu zahrát a že si kamarádi zahrajou. A až postupně, kdy se to rozjelo a našla se ta první hra (K-Pax, svět podle Prota), tak jsme usoudili, že by bylo dobré v tom pokračovat. Uvědomili jsme si, že chceme dělat druh divadla, který nás baví, zajímá a je primárně určený divákům. Divadlo, které diváka zaujme, není povrchní a nezavádí do nějakých hlubokých intelektuálních tůní.

Vaše divadelní společnost nese název StageArtCz, netajíte se inspirací anglosaskou dramatikou. Proč zrovna anglická dramatika, proč ne třeba německá či skandinávská?

Ten důraz na anglosaské divadlo je tu opět z toho důvodu, abychom jsme se nekonfrontovali s jinými divadelními styly. Mám leccos nakoukané z Británie a Německa, ale nejvíce mě oslovuje ten anglosaský styl divadla. To znamená, že je kladený důraz na kvalitní scénář, velmi dobrý herecký projev a samozřejmě z toho vyplývající emoce, které mají zapůsobit na diváka. Zároveň je to pak vzrušivé pro herečky a herce, kteří se na tom podílejí. Já považuji herce za ne marionettu v rukou režiséra, ale za tvůrčí osobnost, která by měla vstupovat do toho tvůrčího procesu.

Naváži na to, co jste mi odpověděl v předchozí otázce. V současnosti máte na repertoáru čtyři tituly – K-Pax, svět podle Prota, The Naked Truth – Odhalená pravda, Like Shakespeare a nejnověji Mindgame. Nejedná se zrovna o dramata, s nimiž by čeští diváci mohli přijít snadno do kontaktu. Máte nějaké kritérium výběru, co zrovna budete hrát?

Nestanovujeme si nic dopředu v duchu „teď budeme hrát o veterinářích“ (smích). Základním předpokladem je dobrý scénář. Výběr probíhá v několika kolech s dramaturgem, kdy se probíráme několika texty a vybíráme si ten, který by mohl oslovit co nejširší spektrum diváků. Jakmile je hra vybrána, tak vložíme text do rukou naší dvorní překladatelce Daně Hábové. Snažíme se, aby námi zvolené hry byly v české premiéře, pokud to lze.

Zatím jste režíroval čtyři uvedené inscenace pro StageArt a novinku na klíč Horská dráha pro Divadlo Bolka Polívky. Jak se to stalo, že jste se jako herec stal zároveň režisérem? Plánujete v budoucnosti ve StageArtu předat někomu režisérské žezlo?

StageArt je otevřené společenství, takže není nutné, aby byl Halberstadt za každou cenu režisérem. Důvod, proč jsem vstoupil na pole režie je ten, že jsem zjistil, že mám poměrně jasnou představu, jak má inscenace vypadat a zároveň jsem byl v pozici „producenta“ , tudíž jsem chtěl, aby výsledná věc dobře vypadala. Přišlo by mi nefér mluvit režisérovi do jeho práce, protože tím bych ho zbavil jeho funkce a tvůrčí svobody. Režii jsem si poprvé vyzkoušel na K-Paxu, kde jsem si ověřil, že by to takhle mohlo fungovat a pak to šlo spontánně dál. Samozřejmě pokud se objeví někdo s hrou nebo projektem, který nás ve StageArtu osloví a budeme ho považovat za dobrý a divácký schopný, tak se nebráníme ničemu.

StageArt má ve svém repertoáru poměrně rozdílné složení žánrů. Ve kterém se cítíte nejvíce doma? Je to thriller v podobě Mindgame nebo naopak komedie jako Horská dráha?

Myslím si, že to nemám rozdělené na žánry. Můžeme se bavit co je náročnější na realizaci, ale nelze nutno říct jaký žánr je ten pravý. Vzhledem k mé herecké zkušenosti bych se spíše postavil na stranu dramatu. Drama je zajímavější a rajcovnější na hraní a zároveň i na režii. Je plné konfliktů přinášející spoustu zajímavých situací, které se dají různým způsobem ztvárnit. Na druhou stranu drama dnes lidé moc nechtějí, protože jsou obklopeni tolika starostmi, že je v divadle řešit nechtějí.

Pojďme se teď zaměřit na vaši nejnovější inscenace Mindgame, která se bude hrát 16. v Divadle Bolka Polívky. Mindgame je zajímavý z hlediska divadelního napětí, nepředvídatelnosti a neustálého bilancování s divákovým očekáváním. Ve vašem podání se zbavuje thrillerová stylizace velmi časté hry jenom „jako”, což je poměrně náročné zachytit. Jak se vám to podařilo? Je náročné budovat napětí na divadle?

Zrovna ten Mindgame je jedna z výzev, kterou jsem chtěl udělat. Pokusit se ten thriller přenést na jeviště. Všichni jej známe z televize, z filmu, literatury, kde to evidentně funguje a lidi to evidentně baví. Zase jsme u těch diváků. Takže jsem si říkal, že by to stálo za pokus to zkusit. Ze své herecké zkušenosti vím, že když se točí nějaká kriminálka nebo thriller, tak se to dělá ve vysoké míře stylizace s nadsázkou. Je tam deset mordů a každému je to ve své podstatě jedno. Takže jsem přemýšlel jakým způsobem to přenést na jeviště a základní klíč, který by měl této inscenaci napomáhat a dle diváckých reakcí napomáhá je autentičnost. To znamená, aby maximálním způsobem byly ty situace autentické za užití vedlejších prostředků jako je hudba nebo třeba světelné změny.

Po vašem boku se objevuje Miroslav Etzler v roli Doktora Farquhara. Co vedlo zrovna k jeho oslovení? Jaká s ním byla následná spolupráce?

Jak už jsem řekl v předchozích otázkách, tak jedním ze základních stavebních kamenů StageArtu je herecké obsazení a kvalitní herecký projev. Mirek Eztler bezesporu kvalitní hercem je, což jsem se měl možnost přesvědčit jednak během studií na JAMU nebo v průběhu jeho angažmá v Mahenově divadle, kde jsem jej viděl pracovat a hrál s ním. Je velmi pracovitý herec, který se nebojí jít do hloubky postav a přemýšlí o těch postavách, které ztvárňuje a to je přesně to, co ten Mindgame potřebuje. Dal jsem mu přečíst text, hra se mu zalíbila a pak už to šlo jako ruka v rukávu.  

Mimo jiné je ve hře také ženská postava a to Gabriela Míčová, která se rovněž objevuje v roli Sáry v The Naked Truth. V minulosti si zahrála ve výtečném thrillerovém seriálu Manon. Co vás vedlo k jejímu zvolení? Předpokládám, že to tedy bylo obdobné jako u p. Etzlera.

Tak Gabriela je výtečná herečka, navíc jsem s ní měl tu čest už při The Naked Truth. Na zkoušky chodí připravená a rovněž přemýšlí o postavách. Naštěstí ji to s námi baví, takže přirozená volba padla na ni. Obecně máme tu tendenci ten okruh spolupracovníků zužovat a ne paprskovitě lítat ode zdi ke zdi.

Mindgame se odehrává na více rovinách. Kromě thrilleru je plný odkazů na psychology a masové vrahy z nepříliš dávné minulosti. Studoval jste si dopředu psychiku zločinců či celkově psychologii?

Musím se přiznat, že ne. Docela jsme se toho báli. Myslím, že ti sérioví vrazi tam jsou použití jako rekvizita, kulisa. Okamžitě, kdy se řekne sériový vrah, tak se v člověku něco zapne v mozku a začne chtěl nechtě přemýšlet jinak, jinak vidět a jinak cítit. Takže si myslím, že je to takový spouštěč, co pomáhá vytvářet napětí a autenticitu. Pro tu hru nebylo důležité vědět jakým způsobem si Čikatilo připravoval játra. Nikam to tu hru neposouvá. Co si naopak myslím, že tam podstatné je a o čem je zcela zásadně ten Mindgame a je to i o dnešních dnech a době, je jedno slovo a to „manipulace”. Jak manipulovat, jak rozeznat pravdu od lži, jak rozeznat realitu od nereality a tak dále. Tahle otázka tam velmi skrytě lítá během celé té hry.

Líbí se mi ten nejednoznačný závěr představení, kdy divák vlastně neví na čem je. Podobnou zkušenost jsem měl s filmem Prokletý ostrov, který mi Mindgame připomíná. Jaké jsou divácké reakce?

Je to zajímavé, jednak tam je divácká reakce ještě před představením, kdy lidi mají strach na to jít, protože to bude depresivní. A pak je ta reakce po shlédnutí, která je většinou pozitivní. Lidi jsou zasaženi tím, co měli možnost vidět a vyvolává to v nich otázky právě o té manipulaci. Pro mě osobně Mindgame otevřený konec nemá, ale uznávám, že tam takový ten otazník “co když” je, což si myslím, že je v pořádku. Nejedná se o depresi, existenciální drama, je to zkrátka thriller, který se u nás v divadlech příliš nehraje.

Třináctého dubna tomu bude rok, co měl Mindgame premiéru. Chystá StageArt v této sezóně něco nového?

Myslím si, že tuhle sezonu už to nestihneme, ale připravuje se nová hra. Zatím bych nechtěl být příliš konkrétní. Překládá ji opět Dana Hábová a tentokrát to bude americká hra. Opět se bude jednat o českou premiéru, ale jak říkám nechci být konkrétní, protože je to celé ještě v plenkách.

Na podzim měl premiéru Jánošík v Mahenově divadle, kde jste ztvárnil jednu z rolí. V lednu zase měla premiéru vaše režijní novinka Horská dráha. Kde vás mohou diváci dále vidět?

Jednak je přede mnou jedna výrazná změna mého života. A tou je to, že po 26 letech končím v Mahenově činohře a od ledna nastupuji jako herec do Městského divadla Brno. To bych řekl, že je ta nejzásadnější věc, na kterou se těším, protože je úžasné být skoro v 50 letech zase nováčkem (smích). Druhou nejčerstvější věcí, co mě čeká, tak zkouším v Divadle Bolka Polívky jako herec v autorské hře Bolka Polívky s názvem Klíště (premiéra 10.5.), kde mám tu čest vystupovat s Bolkem Polívkou a s panem Milanem Lasicou. Po zkoušení je to sám o sobě zážitek stát po boku těchto legend . Stát na jevišti a nechat se ozařovat těmi jejich životními moudry.

Mindgame bude v nejbližší době k vidění 16. a The Naked Truth - odhalená pravda 30. dubna v Divadle Bolka Polívky.