Zase ten Havel..? Městské divadlo v Brně zahájilo sezónu Žebráckou operou

Je to příběh, ve kterém šéfové konkurenčních zločineckých gangů, Macheath s Peachumem bojují o moc nad londýnským podsvětím. Spolu s nimi hraje složitou hru také všeho schopný šéf policie Lockit. Peachumova dcera Polly je vtáhnutá do hry, aby vyzvídala úmysly konkurenta, ovšem ten má zájem, aby vyzvídala pro něj. Nešťastné a poslušné děvče potom neví „kde je sever“.

Záměrně začínám recenzi známou zápletkou, která se v hrubých rysech nemění od doby Johna Gaye. V Havlově hře je totiž důležité něco jiné, než kdo koho a jak obelstí. Toho jsme přece svědky včera i dnes v množství často béčkových filmech ze života podsvětí. V čem je teda Havel tak zvláštní a obdivovaný..?

Tak nejdřív k tomu obdivu: Národ český byl před asi dvaceti lety hrdý na Jágra a Havla. Ty přece poznal celý svět! Zjednodušené vnímání osobností je běžnou vlastností každé civilizace, takže se tomu nelze divit. Ale postupně začínalo být „přehavlováno“ . Ta spousta inscenací slavného autora, hromada ocenění, čestná občanství a doktoráty věhlasných univerzit, návštěvy a jednání u světových politiků, tolik úcty a uznání za svůj život neobdržel ani Džaváharlál Néhrú. Jak na to reagoval náš lid? Samozřejmě různě. Od zbožňovaní, po hledání chyb na slavném člověku. Vždyť kdo je bezchybný, že..?

Vraťme se k Havlově adaptace Žebrácké opery. Ta až sžíravě poukazuje na mafiánské praktiky vůdců podsvětí. A děje se tak jenom v  šedé zóně? Nejsou ty podvody, lumpárny a podrazy obecně platné? Bezzásadovost je zde dovedena ad absurdum. Všichni lžou všem a každý zrazuje každého. Navíc tu absurditu umocňuje jazyk. Zloději, gangsteři a lehké ženštiny, všichni až na naivní dcerušku Polly jsou na slovo vzatí odborníci v psychologii.

a sociologii. Dobře rozumí komunikačním dovednostem, a asertivitě. Vyznají se ve společenských vědách, vyjadřují se kultivovaně. Jejich argumentace je logická i v momentech, kdy neuvěřitelně lehce svá stanoviska mění podle toho, jak jim to právě vyhovuje. Pravda nevítězí. (Tak dochází u Havla k zajímavému paradoxu, když slavný autor tvrdí, že: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.) Tady vítězí cynizmus a heslo: Cokoliv činíš, čiň ve svůj prospěch. Neohlížej se na jiné, je to sentimentální a zbytečné.

Zase ten Havel? Ptám se v titulku. Ano, jeho poselství je stále (bohužel) aktuální. Když se člověk podívá na naše soudní kauzy, kolik zoufalých nesprávných výroků a činu je v našem právním státě, (Amnestie ekonomických zločinů devadesátých let, tunelování bank a vykrádání investičních fondů, divné prodeje důlních společností…) To dnes nejsou šíbři městských rozměrů. Ani na to nemáme lexiku. Snad ty zločince lze označit jako multipodvodníky. Takže vážený pane dramatiku, vaše hry je dobré hrát, i když vytváří „blbou náladu“.

Vraťme se však k poslední premiéře. Režijně a dramaturgicky se ji ujali manželé z pražského Divadla v Dlouhé, kteří už v MDB úspěšně realizovali nejednu inscenaci. Dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová. Kukátkové jeviště Tomáše Rusína mělo výbornou atmosféru uzavřeného prostoru, do kterého se občas nečekaně vcházelo a vycházelo. Civilní kostýmy Zuzany Štefunkové – Rusínové přesně uváděly a doplňovaly postavy inscenace. A živá hudba skladatele Petra Hromádky s hudebním nastudováním Dana Kalouska výborně svou skoro až smutnu groteskností dotvářela atmosféru toho podivného podvodnického příběhu.

Z herců excelovaly dvě postavy: Jan Mazák, dobrácký taťka a mazaný šéf Peachum a na druhé straně fešák a svůdce, konstruktér bizarních přesvědčovacích metod Petr Štěpán, v roli druhého gangstera, Micheatha. Ty dva herecké výkony byly brilantní. Samozřejmě díky výborně napsaným textům, ale také díky kvalitnímu herectví. Oduševnělost těch dvou vytvářela nádhernou komiku. K tomu ještě přesvědčivé manželky zločinců, Markéta Sedláčková a Eliška Skálová, také výborná jako Luci. a nezapomeňme na majitelku bordelu Dianu, kterou moc hezky a šarmantně zahrála Alena Antalová. Viktor Skála, jako velitel policie byl stejný gauner, jako zločinci které honí a bylo vidět, jak se v té postavě s radostí zabydlel. A co další z té plejády účinkujících? Podvodníci, prostitutky i záhadní pánové, stále s rukou u ucha. Snad to je ochranka, nebo tajná policie, kdo ví. Každopádně vytvářeli atmosféru, ve které už ani není důležité, kdo o kom a komu podává zprávu o své činnosti.

Režisérce se povedlo kromě samotného vedení herců vytvořit atmosféru nenormálního prostředí, kde každý špicluje každého, v čí prospěch? To snad ani není důležité. Už samotné to špiclování je dostatečným důkazem abnormální situace. Něčím to připomíná román 1984 Georga Orwella. Ovšem Havlův příklon ke komice příběhu zločinců dává naštěstí lehčí, i když sžírající ráz. Jaká je tedy ta inscenace? Jaký je celkový dojem? Protože znám z videozáznamů i z filmu různé herecké a režijní pojetí a výkony v Žebrácké opeře, tak si říkám: Bože můj, škoda že to představení v MDB nevidí Václav Havel. Určitě by měl radost…

Zase ten Havel..? Kladl jsem si otázku, když byl titul nasazen do repertoáru divadla. Ano zase! On totiž promlouvá k divákovi zajímavým jazykem. Mnozí jeho hry hodnotí jako absurdní. Mně se takové nezdají. Spíš je absurdní doba, ve které se ty příběhy odehrávají. A hlavní absurdita je, že jeho hry byly aktuální v pitomé totalitě, ve které jsme žili, i v době dnešní, kde se přenáší miliony v papírové krabici, že..?