Facka byla reálná, poslala jsem ho někam, prozradila filmová manželka Gangstera Ka

Jak jste se k roli Sandry Kraviecové dostala?Castingová režisérka Alena Černá mě pozvala na kamerové zkoušky, ještě předtím jsem si přečetla scénář, takže jsem se hodně připravovala. A od začátku čtení jsem našla dost podobností s mojí osobou, určité události, které ta osoba prožívala, se mi kdysi před léty staly. Takže jsem věděla, proč se rozhodla, jak se rozhodla, proč konala tak, jak konala.

Sandra je vlastně jedinou významnější ženskou rolí. Kladlo to na vás větší nároky, prosadit se mezi „gangsterskou sebrankou"?Řekla bych to takhle – je to hlavní ženská role, ale ona dominantní ženou není. O to víc, že je uvnitř křehká a citlivá žena, milující manželka, o to víc mezi ty gangstery zapadne. Nekonkuruje jim, je jiná, jejich absolutním protipólem a také protipólem svého manžela, o kterém si myslí, že ví, jaký je, ale ve výsledku je to všechno jinak. Myslím, že většině žen se někdy v životě taková věc stala, že se zamilovaly do toho nepravého, nebo si myslely, že mají představu s kým žijí a po pár měsících nebo letech byly nemile překvapené. Pro mě to byla výzva, že jsem přes tu postavu chtěla apelovat na ženy v tom smyslu, že dneska opravdu musí být opatrné na to, s kým si začnou.

Takže by to chtělo se lépe a víc poznávat?Ono to někdy nejde, zvláště když je ta postava, jako je Kraviec, i v reálném životě tak dobrým hercem. V případě Sandry to je i otázka věku, ona byla mladá a to hraje roli, nemáme ty životní zkušenosti co se týče vztahů a mužů. Jsme hrozně naivní a myslíme si, že když nám něco hezkého koupí nebo hned na úvod něco krásného a romantického řeknou, třeba že nás strašně miluje, tak my padneme na kolena, protože to je přesně jako z toho romantického filmu, který v životě chceme žít. Ale po takových pádech na hubu a dalších zkušenostech zjistíte, že tohle láska není.

Snímek se netočil chronologicky, což může někdy působit potíže. Jak jste se vyrovnala s faktem, že se vlastně točily na přeskáčku hned dva filmy?Takový přístup vadí nejen hercům, ale i ostatním členům štábu, maskérkám, kostymérkám. Pořád se musí hlídat, kde a na co se navazuje – s kostymérkou jsme řešili, zda se nachází ve fázi, kdy už ví, že ji partner podvádí, tak mě nemaluj, udělej mi kruhy pod očima – pořád jsme skákaly z jedné fáze do druhé a řešily to v den natáčení, kde se vlastně nacházíme a jaké má ta postava duševní rozpoložení. A to se třeba v jeden den točily záběry z prvního dílu a hned nato z druhého, jedna scéna, kdy jsme šťastní a zamilovaní a hned na to zase kdy už se nenávidíme, což byla velká herecká výzva... Na to, aby se točilo chronologicky, nejsou v českých podmínkách peníze a ani čas.

Rozhodně nejvíc jste toho odehrála s Hynkem Čermákem. Docházelo mezi vámi k nějakému vzájemnému podněcování?Na ničem jsme se nedomlouvali. Potkali jsme se na kávě před natáčením a já z té schůzky odcházela s pocitem, že to balím a hrát nebudu. Hynek byl na mě přísný a nekompromisní, mám dokonce dojem, že ve mě nevěřil. Pak jsme začali hrát a chvilku se ještě oťukávali na place, ale rychle jsme k sobě našli cestu a fungovalo to přesně na té intuici. Hynek hraje také velice autenticky, opravdově, dokonce jsme už slyšeli názor, že svou roli zahrál až dokumentárně. Myslím, že nám to šlo právě proto, že jsme neměli nějaké domluvy, co a jak budeme hrát, byli jsme prostě Radim Kraviec a Sandra Kraviecová, facka byla reálná, hádka byla reálná. Pak se mi po těch scénách omlouval, protože jsem se klepala, ale já se ještě vracela z té role do reálu, tak jsem ho posílala kamsi a používala i jiná drsná slova.

Nabízí se také otázka, jaká byla spolupráce s panem režisérem...Já bych ho označila za úsporného režiséra a postavu zase až tolik „nevysvětluje", maximálně když něco odehraju a jemu se to nelíbí a chtěl by ho vidět jinak, tak přijde a řekne „uber". Je tedy málomluvný, ale to, co řekne, chápu, rozumím mu a poté to i splním. Není to tedy o nějakém tlachání a zdržování na place.

A bylo nutno hodně přetáčet nebo „ubírat"?To ne. Považuji se spíš za herečku úspornou, když náhodou přehrávám, tak to cítím, nebo když to po mně někdo chce, tak se ohradím. Herectví jsem nestudovala a podobně jako to řekla v rozhovoru paní Mihulová, nemám žádné herecké taktiky. Jsem typ, který si někde sedne, pozoruje lidi a naslouchá jim. Jsem empatická, takže nemám žádnou hereckou taktiku, takže pokud mám brečet, tak brečím doopravdy. Když za mnou někdo přijde s umělými slzami, tak s nimi také hned odejde.

Řeknete nám nějakou situaci z natáčení, která pro vás byla něčím významná?Vzpomínám si jednu takovou těžkou scénu, u které mi právě režisér řekl „uber" a já už z toho byla nešťastná, protože jsem skoro vůbec nehrála, byla jsem tak minimalistická, že víc to ani nešlo. Byl to filmový rozhovor s Predragem Bjelacem, takový intimní dialog, po kterém mi řekl „Vlastino, ty máš tak skvělou hereckou taktiku, já když s tebou mluvím, tak mám vždycky slzy v očích. Jak to děláš? Co to máš za taktiku?" Já na to: „Já nevím, Honza (Pachl) mi řekl, že mám ubrat. Prostě tady s tebou jsem a nic nedělám." To je tedy moje herecká taktika, pokud se to tak dá nazvat.

Ve vašem portfoliu najdeme i několik zahraničních filmů, můžete porovnat českou a zahraniční produkci?Jediné, co tyhle dvě jednotky mají společného je to, že zahraniční produkce natáčejí u nás a využívají naše štáby, kameramany, techniku, kaskadéry – a také si je náležitě chválí, což je velké plus. Zásadní rozdíl je ve financích, tam se utrácí ve zcela jiných intencích, tady se šetří a je snaha to natočit tak, aby to nějak vypadalo, ale zároveň se moc neutratilo. Nejsou na to většinou peníze, jsme závislí na grantech, málokterý producent dostane peníze na film, který nevypadá dostatečně artově. Pokud je tam cítit jen trochu komerce, grant se nekoná a on musí ty peníze sehnat nějak jinak a jinde, což je u některých témat velký problém. S bývalým manželem točím film Touha motýla podle skutečné události o ženě postižené rakovinou. Jenže už jen to slovo rakovina všechny děsí, říkají, že s tím nechtějí mít nic společného a proto do toho investovat nechtějí. A tím se mohu vrátit ke Gangsterovi Ka – je to podobné. Krejčíř, gangster, každý od toho dává ruce pryč, s tím nechceme mít nic společného. Měli jsme třeba problém sehnat kostýmy, potřebovala jsem luxusní oblečení a musela jsem ho tahat ze svého šatníku. Myslím si, že producent, který v českých podmínkách natočí film, zaplatí hercům a štábu a nezadluží se, tak to je nejšikovnější jedinec, jaký může existovat, před ním klobouk dolů.

Kdybyste byla producentkou, tak co byste natočit chtěla a co byste natočit mohla? Držme se témat.Já se vzdám té role producentky, protože na takovou pozici ani nemám povahu. Jsem spíš kreativní než materiální člověk, nemám nic spočítané a právě producent podle mě musí mít všechno zkalkulované a přemýšlet spíš v rámci peněz a taktiky než se zabývat tím, co by bylo hezké. Protože většinou témata, která by se nám líbila, nevydělají ani korunu. A do těch bych se já určitě pustila, takže by na ně nikdo do kina nepřišel. Ale ta témata. Jako divačce se mi líbí skutečné události, příběhy, které se staly. A já si můžu říci, tak tohle se skutečně stalo, tohle někdo prožil? Mám také ráda vztahové filmy, manželství, rozvody, problémy ve vztazích, ty jsou pro mě nejzajímavější, ale ne ty zcela artové filmy, kde se třeba hodinu nemluví a jsou tam jenom hezké obrázky. Je to hezké na koukání, ale někdy odcházím a nevím, co si o tom mám myslet.

Nejste jenom herečka, ale i autorka knih. Je vůbec možné říci, co vás naplňuje víc, jestli hraní nebo psaní?Herectví mě živí, tam si nemohu říkat, co udělám nebo ne, tohle se mi nechce. Psaní, to je absolutní koníček – ani jsem nechtěla honoráře, to jsem všechno dala na Klokánek. Tohle byl nemateriální koníček vycházející z mé duše.

Zkusme to ještě jinak – je pro vás těžší nějakou postavu zahrát nebo ji popsat?Řekla bych to takhle – když hraju, nemůžu říct „prosím vás, dejte mi všichni pokoj, já musím počkat, až mě kopne múza". Tam musím, musím to vydolovat, použít intuici, zkušenosti a nějakým způsobem to předvést. Někdy se mi to povede, někdy méně, je tam i vliv režiséra a mých kolegů. Při psaní jsem absolutně ve všem sama, nikdo mi nepodsouvá nějaká témata, nikdo mi neříká, že to dělám špatně nebo dobře, prostě jsem sama svou paní. Je to docela jiný druh tvoření, který můžu ale dělat jenom když mám o čem psát, nebo jak se říká – to napsal někdo za mně a já se potom probrala a viděla před sebou text. Najednou dostanu nějaký pocit, že musím něco sdělit, jsem v transu a napíšu to. Pak se z toho transu proberu a už si to po sobě nepřečtu, ale čte to někdo jiný a říká: „To je krásný!" Nepíšu tedy často, někdy nepíšu i celé dny vůbec, nejsem jako spisovatel, který má na ráno nastaveného budíka a píše, protože to je jeho profese a protože musí.

Jak vnímáte kritiku?Je to oblast, ve které se učím žít a zvykám si na ni. Myslím, že už ji snáším líp, ale pořád jsem přecitlivělý a emotivní člověk, tyto věci se mě často dotýkají, zvláště když kritizuje člověk, který vůbec neví, jak to bylo těžké, co jsem musela obětovat nebo jak jsem se musela dlouho připravovat, co všechno jsem do toho dala – a pak někdo přijde a řekne, že to všechno je na prd. Neví, kolik úsilí za tím je, a to potom mrzí. A nejenom mě, ale každého herce, který pro svoji roli něco obětuje.

A máte tendenci to někomu takovému vysvětlit?Kdysi jsem to zkoušela, reagovat, ale dnes už si myslím, že to nemá cenu. Protože ať děláte cokoli, vždy se najdou lidi, kterým se to nebude líbit. Člověk to musí umět přijmout a být si jistý sám sebou. Že to co dělá tak činí jak nejlépe to umí a líp už to nejde. Stačí mi vlastní vědomí, že jsem do toho dala všechno, co jsem mohla a potom nějaká další obhajoba už nemá smysl.

Jeden z filmů, kde jsme vás mohli poměrně nedávno vidět, bylo Dítě 44. Můžete nám o něm něco říci?Upřímně, čekala jsem od tohoto filmu o trochu víc, už bych na něj podruhé nešla, ale bylo vidět, že na něj bylo dost peněz, takže řemeslné zpracování bylo na úrovni. Ale zdálo se mi, že ten scénář nějak pokulhával. Jestli za tím stála snaha fascinovat, přitáhnout diváky na zabijáka, vraha, nevím, jen musím podotknout, že můj šálek kávy to není. Tvůrci určitě kalkulovali s tím, že to bude zajímavý příběh, vrah dětí je tématem, které je asi divácky vděčné.

Jste slovenská rodačka, jak dlouho žijete v Česku a používáte ještě někdy slovenštinu?Na Slovensku jsem prožila vlastně celé dětství a vystudovala tam, a pak jsem se dostala sem. Teď používám slovenštinu velice intenzivně, protože pracuji na jednom velkém projektu, takže jezdím často trasu Praha-Bratislava. Ale k té řeči, tady jsem chodila na výuku češtiny, a když jsem se vrátila zpátky a začala točit, zjistila jsem, že mám problém s přízvukem. Takže jsem tam chodila zase na slovenštinu. Zbavovala jsem se přízvuku, myslím, že se mi to celkem povedlo, jen jsem potřebovala pochopit, že tam se mluví trochu jinak. Mám hudební sluch, hraji na klavír a zpívám, takže hodně rychle odposlouchávám. Je to až takový handicap, zvláště pro herce, protože se na něj nabalují reakce, i ty zpěvavé intonace. Stačí mi nějakou dobu s někým pracovat a po třech měsících už zjišťuju, že se třeba směju jako ten dotyčný či dotyčná. A ještě se přitom pozoruju, že to dělám.

Hrála jste také v několika seriálech (Černá sanitka, Kriminálka Staré město, Pojišťovna štěstí, Nevinné lži). Vyhledáváte seriálové role?Ne, je to prostě druh práce. Vždy zvážím scénář, téma, vývoj mé postavy, jestli mi něco dá nebo jestli se postupem času nebudu muset stydět, a pak do toho jdu. Ale tak se stalo, že jsem nějaké nabídky odmítla. Nevinné lži byly třeba úžasné, to už je vlastně takový malý televizní film, úžasné téma, výborná režisérka Kopáčová, a bylo to také příjemné natáčení.

Měla jste možnost pracovat s režiséry i režisérkami. Je v jejich přístupu k práci nějaký zásadní rozdíl?Já ani nerozlišuju, jestli jde o muže nebo ženu, spíš je to otázka osobnosti. Jsou muži velice empatičtí, stejně jako ženy, jsou režisérky dominantní a uzavřené stejně jako muži. Takže je to opravdu o té osobnosti, jak přistupuje k práci, hercům a jakou má vizi toho, co chce natočit.

Přijala byste angažmá, které by vás zavazovalo pracovat například půl roku nebo rok v cizině?Jsem typ, který nad takovými věcmi moc nepřemýšlí, nepřipouštím si strach nebo rizika, většinou jdu do všeho po hlavě, tedy pokud to je věc, která mě něčím zaujme a moc bych jí chtěla dělat. Takže bych řekla ano, a až po podepsání smlouvy vy mi došlo: „Aha, a jak to vlastně budu dělat a zvládat, mám dvě děti, chodí do školy..." Ale to je přesně ten projekt na Slovensku. Šla jsem na kamerové zkoušky, uspěla jsem, role se mi líbila, protože tam bylo co hrát. Řekla jsem ano a pak jsem si uvědomila, jak to budu zvládat. Tak jsem tam jezdila vlakem, zpátky autobusem, ale teď jsem sama zvědavá, jak to budu zvládat, až budou muset do školy.

Otázka na závěr, hrála jste i divadlo, jak to je v současnosti?Hrála, ale teď na to absolutně nemám čas. Mám hodně zakázek, o natáčení na Slovensku jsem už mluvila, ale musím říci, že jsem dostala nabídku ze Studia 2, tak uvidím, jak to dopadne.