Zdeněk Troška a další hovoří o svých Strašidlech +VIDEO

VIDEOROZHOVOR s hercem Jiřím Dvořákem

ROZHOVOR se Zdeňkem Troškou

Režisér Zdeněk Troška ochotně vyhověl redakčnímu týmu redakce serveru EuroZprávy.cz a nechal se mezi dvěma záběry odvléci stranou od svého štábu k zodpovězení několika otázek. Každopádně v sobě nezapřel svou profesi, protože mu stačil jediný pohled na to, aby nás upozornil na lepší záběr se zajímavější kulisou v pozadí.

Jak byste definoval váš nový film? Jako pohádku nebo komedii?Je to film ze současnosti s pohádkovými prvky, dalo by se to přirovnat k snímkům Adéla ještě nevečeřela nebo Jak utopit dr. Mráčka. Takže shodněme se na úsměvné veselohře pro celou rodinu.

Co nejvýraznějšího diváci v tom filmu uvidí, na co byste je do kina nalákal?Ať přijdou, pokud se chtějí zasmát, pročistit si hlavu, podívat se na hezké záběry a koneckonců i příběh. Uvidí i hezké lidi, potěší se, není tam žádné násilí, vládne tomu humor, radost, trochu pohádky, trochu čarování, ba i trocha hororového příšeří. Celé se to odehrává v současnosti, tak jak žijeme, a do toho vstoupí jedna rodina rekrutující se ze strašidel. Řekl bych, že to bude velice pohodový film.

Jak dlouho by se Strašidla měla točit?Dneska (23. 9.) máme první natáčecí den, takže nás jich čeká ještě osmadvacet. A do kin by měl jít někdy v létě příštího roku, pokud vím. Budou tam dlouhé postprodukční práce a nemálo trikových záběrů, které jsou časově náročné na zpracování.

Pokud se budeme bavit o trikových záběrech, jakou část filmu asi budou tvořit?Zdaleka tolik toho zase nebude, viděl bych to na nějakých 5%. Ale rozhodně nevolíme ten americký přístup, kdy všechno děláme přes počítač, spíš takovou tou klasickou českou technikou, prolínačky a podobné akce, aby to bylo v tom duchu, na který jsem zvyklý.

Jaké jste pro Strašidla vybíral prostředí – má-li to být pohodový film, musí mít i takovou atmosféru. Měl jste třeba nějaké problémy s lokalitami?Vybrali jsme pro natáčení několik míst a spíš bylo náročné rozhodování kde. Co je hezčí, co se nám do toho víc hodí. Když máte tři čtyři lokality a musíte se rozhodnout, která je nejlepší, tak se k tomu pořád vracíte, díváte se na fotografie, říkáte si „tohle by šlo k tomu a tohle zase k tamtomu moc nejde, ale zase je to lepší než tohle", tak to je právě ta práce při rozhodování o tom kterém místě.

A kdo měl nakonec právo posledního rozhodnutí?No, pan režisér, samozřejmě, to je jasné...

Jak byste hodnotil spolupráci s neherci?Na výbornou, je s nimi velká legrace. Musíte se jen snažit o to, aby ztratili ostych a trému, a byli sami sebou. A v momentě, kdy si zvyknou a oklepou se, nemají před tím štábem a hereckými kolegy zábrany, tak pak je to vynikající.

Uvidíme nějaké neherce i ve Strašidlech?Tam jich bude minimálně, spíš se spoléháme na kompars. On je to spíš takový komorní film, moc lidí tam není. Vy jste dneska viděli natáčení scény, kterou bychom s nadsázkou mohli nazvat davovou.

Lidé často vyhledávají vaše vzpomínky na natáčení, příhody, zajímavosti týkající se různých oblastí. Dá to práci si tak úžasný počet historek a příběhů pamatovat? Je to tím, že to stále někde vyprávíte?Taky, ale musím rovněž zaklepat, že v mých sto letech mi ještě ta paměť slouží velice dobře. Takže si pamatuji i věci, které bych třeba radši zapomněl.

A řekl byste našim čtenářům nějakou historku, lhostejno z jakého oboru?Když jsme natáčeli Babovřesky (1, 2, 3), spolupráce s těmi staršími dámami byla úžasná. Ohromně jsem se pobavil, ale nejen já, ale všichni ve štábu, protože ony byly neuvěřitelně temperamentní, živý, plné energie. My jsme padali hubu, ale je nešlo zastavit, to byl ten zdravý český kořínek. Některé letěly poprvé v životě letadlem, některé se poprvé dostaly k moři, a jestli jsme my měli trochu strach, aby se jim nic nestalo, tak jim se to tam moc líbilo, cítily se jako ryby ve vodě, jezdily po těch skluzavkách, a nejstarší, paní Bursová, chtěla mermomocí letět na tom padáku. Já jí říkal „Jarmilko, kdyby to byl poslední natáčecí den, tak si leť. A odleť si třeba do Afriky. Ale jsme na začátku filmu, ty třeba špatně spadneš, zlámeš si nohu a co já potom budu dělat?" A ona potom všude na těch besedách říkala: Švindl to je, celej film je švindl. Já tam takhle stojím a křičím »Já jsem vysoko. Letím, letím!« a přitom stojím na zemi, na písku, kameraman ležel pode mnou, s kamerou takhle, čtyři chlapi drželi ten padák nafouknutej za mnou, a takhle se to švindluje."Ale ještě musím říci jednu scénu, kde tyhle babky kouří šíšu. My jsme jim tam ale ten tabák nedali, jenom tu vůni kvůli dýmu a atmosféře a já jim říkal, aby nešlukovaly, nepolykaly, jen rychle nasát kouř a zase hned ven. Ale ona i ta vůně je dost silná, ony sice přikyvovaly, že jo, ale pak jsme to jeli poprvé, podruhé, a já koukám – jedna zezelenala... proč, no protože to bylo voňavé, jim to chutnalo, bylo to zadarmo, tak si toho do sebe natáhly. Jedna potom zvracela do oleandrů, druhá do růží, a měli jsme po ptákách, velebnosti.

Bronislav Kotiš hraje ve filmu jednu z hlavních rolí, hejkala Huga, který musí čelit nepříjemné okolnosti, že může přijít o střechu nad hlavou. V jedné ze zkoušených scén se málem přihodil karambol a Bronislav vytvořil nechtěnou pohybovou kreaci. Doplnil ji komentářem, že chtěl být vždy komikem.

Je to pravda? Měl jste od začátku herecké kariéry touhu hrát role spíš veselé nebo dramatické?Měl jsem vždy chuť lidi bavit. Už od malička se mi zdálo, že smíchu je málo. Hlavně jsem měl tu výhodu, že když jsem byl někde ve škole, tedy v letech, kdy byl člověk hodně mladý, tak se mi děti smály. Ne vysmívaly, já se rád předváděl. Pak mě to opustilo, ale v té prvotní době mě to opravdu blažilo.

Co byste čtenářům serveru EuroZprávy.cz řekl o filmu, ve kterém budete hrát?My právě začínáme, takže jsem si samozřejmě přečetl scénář – to je každého herce povinnost, aby věděl o čem to je. Doufám, že to bude taková krásná současná pohádka, pěkný příběh plný lásky a dobra. Víc se k tomu zatím říci nedá.

Diváci vás také znají ze seriálů (mj. Vyprávěj). Dá se říci, zda se kloníte spíš k práci na filmu nebo na seriálu?Upřímně řečeno, ono to vyjde vlastně nastejno. Musím ale dodat, že jsem naštěstí netočil takový typ seriálu, kdy tam je člověk každý den a hraje dva tři roky jednu roli, takže tenhle případ jsem nikdy nezažil. Možná je to škoda, možná ne, to nemohu říci. Ale práce na seriálu pro mě zatím byla vždy té filmové hodně podobná.

Jak byste se vyjádřil ke spolupráci s režisérem Troškou?Tak především by herec nikdy neměl uvádět žádné výhrady, aby pak vůbec někdy ještě dostal práci. Zdeněk Troška je člověk – má rád lidi, to je to, co mě na něm obrovsky překvapilo, protože než jsem s ním pracoval na Babovřeskách, tak jsem se s ním neznal. Jen jsem věděl, že něco točí a je to pojem. Když jsem ho potom viděl v akci, tak jsem žasl, jak dokáže být vůči lidem lidský, myslím ty, co se jen chodí dívat na natáčení třeba z vesnice, kde pracujeme. Říká jim „jen se pojďte podívat!", takhle je milý a je zvláštní, že to mu zůstává. I pro nás, pro herce. Je to typ jemného, milého režiséra a to je asi důvod, proč s ním lidé rádi pracují.

Kdyby existovala možnost si zahrát jakoukoli roli, věděl byste o nějaké?Mně by se líbilo hrát v nějakém seriálu, který by se točil pět let, já bych tam seděl na vozíčku a byl němý – ale byl bych v každém záběru. Tak to by se mi líbilo.