Lída Baarová, film ve stínu skutečnosti. Je dobré si leccos připomenout

Nechme nyní stranou otázku, jak dobrý či špatný film je, kritici a diváci vedou v tomto bodě bohaté debaty na sociálních sítích a každá strana si bude hájit svůj názor. Jen málokterý film ale budil takový rozruch už dlouho před svou premiérou, ale není divu - na jeho přípravách se pracovalo dlouhých 14 let.

Pojďme tedy po stopách některých momentů, na něž by měl být divák připraven nebo o nich mít minimální povědomí. Protože pokud je záměrem snímku vzbudit o její osobu zájem, pak by tato iniciativa neměla skončit na půli cesty. Můžete namítnout, že Renčův snímek na rozdíl od dokumentu Heleny Třeštíkové je filmovým příběhem, ve kterém se nějaký ten odklon od historie může tolerovat. Připusťme, že ano, ale zároveň si položme otázku, nakolik to vnímání diváka ovlivní.

Je třeba některé věci tajit?

Film Lída Baarová není snímek o životě české herečky. Soustředí se především na nejkontroverznější část jejího života, a sice převážné působení v berlínském studiu UFA a její vztah s hercem Gustavem Fröhlichem a ministrem propagandy Josephem Göbbelsem. Okolní fakta jsou jen jakýmsi prologem a epilogem. Takže se vůbec nedozvíme, proč si Ludmila změnila jméno na Baarová. Nikoli proto, že by jí původní příjmení Babková připadalo směšné, nýbrž z toho důvodu, že jako studentka ještě nesměla účinkovat ve filmech. Přítelem jejího otce Karla Babky byl farář a spisovatel Jindřich Šimon Baar, a jeho jméno si Ludmila vybrala za svůj umělecký pseudonym. 

Vztahy v rodině Babkových byly velice vyostřené, neboť Lídina matka dávala svému manželovi za vinu nenaplněnou vlastní uměleckou kariéru. I proto se se zničujícím fanatismem snažila prosadit svou dceru do světa filmu a také na tom participovat. Ostatně filmoví fanoušci dobře vědí, že se objevila ve vedlejších rolích v několika filmech, kde hrála její dcera. Rodinné "štěstí" došlo tak daleko, že manželé Babkovi spolu prakticky nežili, což ve filmu je taktně zamlženo občasnými méně příjemnými debatami u společného stolu.

Obhajoba nebo kalkulace aneb co Baarová věděla

S ohledem na celospolečenské dění ve světě je asi největším rozporem skutečnost, že mladá herečka nevnímala věci jako požár říšského sněmu či Noc dlouhých nožů, což byly události zásadní. Tvrdit, že by je někdo neregistroval s ohledem na jejich možné dopady je asi podobné jako snaha obhájit tvrzení, že například američtí herci neměli ani ponětí o aféře Watergate. Padl také názor, že Göbbels (a tím pádem nutně i Hitler) v době, kdy se s Baarovou seznámili, ještě nebyli váleční zločinci. V tom případě je nutné stanovit přesně hranici, kdy se takový člověk zločincem stává. Ve chvíli, kdy jeho myšlenky a politický program směřuje k tomu, co následovalo, nebo až ve chvíli, kdy podepíšou první rozsudek smrti? Hitler a okruh jeho nejbližších se tedy při Noci dlouhých nožů nedopustili žádného zločinu? To asi těžko obstojí.

Skutečně byla Baarova odstřižena díky světu filmu od událostí té doby, takže neviděla, neslyšela a nevnímala? (zdroj: Česká televize)

Tím se dostáváme k další nepřesnosti, a tou je otázka samotného seznámení Baarové s Göbbelsem. Nelze vyloučit, že se při natáčení filmu Barkarola (1934) viděli, ale ministr propagandy začal Lídu intenzivně "nahánět" až o dva roky později, v době berlínských olympijských her. Existují také důvěryhodné zdroje, které popisují značnou dominanci české herečky ve filmových studiích právě proto, že měla za sebou mocného milence. A z této pozice, jak je opět doloženo, si mohla dovolit nejen "zachraňovat", ale i "potápět". Rozhodně ale v roce 1936 už musela mít zcela jasno, co asi rostoucí moc fašismu v Německu znamená. I proto existuje nemalé množství názorů, že její vztah ke Göbbelsovi nebyl jen naivní čistou láskou, nýbrž velice dobře promyšleným tahem na upevnění kariéry.

Kapesníčková scéna také nepatří mezi ty dokázané (zdroj: reprofoto YouTube)

A jak to bylo s Hitlerem?

V případě nejmocnějšího muže Německa se také dostáváme na tenký led, především ve fázi onoho kratičkého čajového dýchánku. Hitler sice ve filmu nejmenuje onu zemřelou dívku, kterou mu Baarová připomíná, ale je evidentní, že tím myslel svou nevlastní sestřenici Geli Raubal. Jsme tu už na určité hraně spekulace, ale že by čin, který se za každou cenu jeho aparát snažil utajit a zpochybnit, vykládal při prvním setkání české herečce? Tady něco evidentně skřípe. 

Zapuďme také spekulace byť jenom náznaku možnosti, že by Hitler o uvažoval o sblížení s českou herečkou. Bylo známo, že úzkostlivě hájil svou pověst a v době, kdy Baarová natáčela Barkarolu, už měl své renomé a prohlašoval, že je plně oddán pouze Německu. Nemohl dát přednost jedné ženě, ostatně i jeho pozdější dlouholetá milenka Eva Braunová byla více či méně úspěšně tajena. A navíc, jak dokládají ověřená svědectví, Hitler vůbec nepřipouštěl "zájem o sex s cizinkou".

Vůdce navíc nebyl, na rozdíl od svých nejbližších kolegů, fanatickým lovcem a naháněčem ženských sukní. Můžeme si o tom udělat obrázek, když si uvědomíme, že přibližně v době, kdy se s Baarovou seznámil, byla předmětem jeho zájmu Winnifred Wagnerová, manželka syna skladatele Richarda Wagnera. Víme, že Hitler byl až nekritickým obdivovatelem rozporuplného hudebního mistra a když Winnifred v roce 1930 ovdověla, z ryze pragmatických důvodů jí dvakrát nabídl sňatek. Byl odmítnut, protože pro rozenou Angličanku nebyl dostatečně mocnou osobností. Když se Adolf vyšvihl na nacistický piedestal, už se zaslíbil "celému Německu" a zájem ztratil pro změnu on.

Magda Göbbelsová byla také spojována s Hitlerem pro své politické postoje a dokonce se tvrdilo, že tato dobře situovaná žena bude paní kancléřovou. Nakonec jí byl vybrán Joseph. Ale blízký vztah k Hitlerovi jí umožnil vyvolat scénu, po níž se ministr propagandy údajně hodlal rozvést. Jenže ono to bylo naopak. Rozvodem hrozila Magda a Hitler se snažil situaci uklidnit, protože Göbbelse i jeho ženu do své propagandy potřeboval. Nakonec ale pochopil, že neprojde ani legální manželský trojúhelník a došlo k ráznému činu.

Rozhodující konflikt byl o kus vedle

Ve filmu se ona scéna, kdy Hitler na Göbbelse řve a nutí ho Baarovou opustit, odehrává ve známém Orlím hnízdě, které nechal vystavět na vrcholku Kehlstein Hitlerův pobočník Martin Borman a v roce 1937 ho věnoval vůdci k 50, narozeninám. Potíž je ale v tom, že Hitler tu byl podle svědectví svého osobního adjunkta pouze jednou jedinkrát, a to rozhodně nebylo při řešení této otázky. Borman si totiž neuvědomil, že Hitler nesnáší dobře výšky a měl fobii využívat instalovaného výtahu, a proto se do luxusní čajovny už nikdy nepodíval. Ono "cepování" Göbbelse proběhlo v jeho sídle Berghof v Obersalzbergu. Dá se tvrdit, že filmaři prostě sáhli po dochovaném Orlím hnízdě, protože Spojenci při náletech Berghof zničili a později byl zdemolován, aby se nestal místem Hitlerových fanatických obdivovatelů.

Co tedy bylo docela jinak?

Lída Baarová rozhodně neprchala z Německa dramaticky a za pomoci filmového asistenta při Křišťálové noci; dva dny po Hitlerově rozhodnutí byla odeslána do Prahy. Nechystala se také nikde skočit pod vlak a s jejím zákazem filmovat to bylo asi tak, že během okupace natočila známé filmy jako Dívka v modrém či Maskovaná milenka plus další. Pokud by byla natolik stíhaná gestapem a objektem odvety ze strany nacistických pohlavárů, asi by těžko převzala od prezidenta Háchy národní cenu v oblasti filmové tvorby a putovala do Benátek jako členka filmové delegace.

Ministr propagandy možná neměl čas v té době sledovat, co jeho životní a největší láska dělá, protože nadále pořádal hony na mladé herečky. Některé však za cenu osobní oběti a ohrožení vlastní kariéry našly odvahu jej odmítnout, například Anneliese Uhlig (paradoxně si v roce 1944 mohla s Baarovou o svých pocitech popovídat při natáčení filmu Pekařka, který vytvářely v italském azylu) tuto sílu i přes hrozbu našla, a to byla ještě mladší než Baarová v době, kdy se s "kulhajícím ďáblem" seznámila. 

Vyhrocená scéna na vězeňském dvoře se šibenicí je rovněž snahou zdramatizovat situaci, protože i když bylo Baarové během jejího uvěznění na Pankráci několikrát sděleno, že "dostane provaz", žádná milost na poslední chvíli v duchu hollywoodských dojáků se nekonala. Také až mýticky ztvárněná sebevražda její sestry Zorky měla poněkud jiný průběh, nešťastná herečka neskákala se střechy a pád z okna vily na krátkou dobu přežila, zemřela až při cestě do nemocnice.

Hitler a Göbbels v berlínských filmových ateliérech, aneb Kříž a Markovics v prostorách pražské Thomayerovy nemocnice (zdroj: Česká televize)

Něco málo o hercích

Důvody obsazení nemá smysl rozebírat a je vždy otázkou, zda pro nějakou roli, zvláště jedná-li se o skutečné postavy, zvolit osobu třeba méně známou a více podobnou, nebo slavnější, která až tak fyziognomii předlohy neodpovídá. Když si ale uvědomíme, že dr. Joseph Göbbels byl, dle filmů i svědectví osob, které se s ním setkaly, "malým mužem s neduživým tělem a velkou hlavou", těžko obstojí Karl Markovics, které je stejně velký jako ostatní, ne-li o kousek větší. Stačí si najít nějaký záznam, kdy jsou s Hitlerem vedle sebe a zjistíme, že Göbbels byl minimálně o hlavu menší. Z jeho hlasových záznamů zase můžeme mít výhrady k jemně romantickému hlasu Viktora Preisse, což je značně komentovaná ožehavá otázka volby dabingu. To neznamená, že by Markovics byl špatným hercem, dokázal svou kvalitu například ve vynikající Ďáblově dílně v roli padělatele Salmona Sorwitsche. Faktem ale zůstává, že nejznámější jeho postavou je asi mírně neohrabaný Ernst Stockinger ze seriálu Komisař Rex, ve kterém se setkal i s představitelem herce Gustava Fröhlicha Gedeonem Burkhardem. Že je to nesmysl a Burkhard vstoupil do seriálu podstatně později, takže ti dva v jedné epizodě nikdy nehráli? Najděte si devátý díl I. série s názvem Amok a dobře se dívejte.

Hodnotit volbu Tatiany Pauhofové není smyslem této stati, jen je otázkou, proč tvůrci vybírali pro hlavní postavy herce podstatně starší. Malé srovnání: kolik bylo postavám v roce 1936 a jejich představitelům v roce 2015: Baarová/Pauhofová 22/32, Göbbels/Markovics 39/52 a Fröhlich/Burkhard 34/46. 

Maličkosti a zásadní otázka

Pokud pomineme některé vyslovené drobnosti, kterých si všimnou opravdu jen odborníci, jako například údajné nedostatky ve filmové technice či uniformách, najdeme také prokazatelný nesmysl, kdy Baarová v Československu v první polovině 30. let vesele jezdí s vozem české výroby pro pravostranný silniční provoz, ale ten byl u nás zaveden až 1. května 1939.

Kdo se bude problematikou života Lídy Baarové zabývat, narazí na daleko větší počet rozporů a nesrovnalostí. Lidé, kteří s ní hovořili (například Helena Třeštíková o herečce natočila nikoli jen nedávný dokument Zkáza krásou, ale před dvaceti lety i televizní film Sladké hořkosti Lídy Baarové), potvrzují značné rozdíly v jejím líčení svého života. Ať šlo o kvalitu hraní, oblíbenosti mezi kolegy, přítomnost alkoholu nebo některých dalších věcí. Ostatně sama Baarová ústy herečky Zdenky Procházkové na závěr filmu dělá alibi vlastně všemu ostatnímu, co nelze historicky dokázat. Pravda je taková, jakou jí někdo někomu sdělí.