ROZHOVOR | Zdeněk Troška: Deprese, stres a špína jako umění? Stačí si otevřít noviny

V různých odkazech máte jako první film uveden Bota jménem Melichar (1983), ale čtyři roky předtím jste přispěl do povídkového filmu Jak rodí chlap. Jak jste se k tomuto prvnímu "dospělému" počinu dostal?

Povídka Poštovský panáček ze zmíněného triptychu mi byla přidělena, vlastně na mě zbyla, protože mí dva zkušenější kolegové si už vybrali přede mnou. Na Barrandově byla totiž zavedena praxe, že jedinci, kteří se osvědčili zprvu jako asistenti režie, pak pomocní režiséři a „dozráli" tak k samostatné režii, museli natočit jako svůj první samostatný počin jednu ze tří povídek a podle toho se pak usoudilo, jestli ten který mladý a nadějný může dál pokračovat natočením svého celovečerního debutu. Vznikla tak řada různých triptychů, které se promítaly v kinech, většinou však bez většího zájmu diváků, neboť nová jména mladých režisérů nikdo neznal. Navíc jsem byl na plakátech a pozvánkách premiéry uveden jako Čeněk Troska :-). Zimní příběh jsem natáčel v dubnu na zbytcích sněhu kdesi na Benecku, který tál přímo před očima. Pomocí filmové mlhy a umělého sněhu jsme „švindlovali" vánice a zimní nevlídné počasí. Velká zkušenost pro začátečníka! :-)

Vaše jméno je spíše spojováno s humornými filmy, co vás tedy vedlo k odbočce jménem Poklad hraběte Chamaré?

Ano, máte pravdu. Po dvou komediích Bota jménem Melichar a Slunce, seno, jahody jsem jako třetí film natočil historické drámo volně na námět povídky Aloise Jiráska Poklad. Vždycky jsem si přál natáčet kostýmní, výpravné a obrazově zajímavé snímky a Jiráskova předloha mi toto všechno nabízela, stejně jako pak pohádky nebo o 18 let později Andělská tvář. Je to zřejmě tím, že jsem romantik a podobné filmy, romány a obrazy se mi vždycky líbily. Vzpomínám si, že jsem ve Tvůrčí skupině paní Marcely Pittermannové zahlédl na stole námět tohoto příběhu a zalitoval jsem, že už byl nabídnut kolegovi režiséru Karlu Kovářovi. A nedovedete si představit mou radost, když mi asi za čtrnáct dní paní Pittermannová zavolala a Poklad mi nabídla k realizaci. Režisér Kovář totiž synopsi vrátil; já si příběh přepsal podle svého a film s velkou chutí natočil. Byl jsem velice poctěn, že „účast na hře" přijala paní Blanka Bohdanová, Eduard Cupák, Pavel Pípal, Petr Svoboda, Valerie Kaplanová a další. Poprvé před kamerou se objevila Míša Kuklová a Tomáš Hanák, který tehdy vypadal jako rodný bratr Ježíše Krista...

Bez nadsázky lze říci, že díky Čertově nevěstě "našla" kinematografie Evu Josefíkovou. Máte v rukávu nějaké podobné eso? Třeba Saru Sandevu z připravovaných Strašidel?

Sára Sandeva je bezpochyby velice půvabná dívenka a zcela určitě by se dobře vyjímala v pohádkách a historických příbězích. Nadaná, skromná, vždy profesionálně připravená, prostě radost s ní spolupracovat. Doufám, že budu mít ještě to potěšení s touto krásnou, křehkou a milou mladou herečkou natáčet.

U Čertovy nevěsty se ještě na chvíli zastavme. Dlouho se na ni sháněly peníze, vy jste navíc v tomto žánru velice sběhlý - dalo by se říci, že přes dlouhou tradici jsou filmové pohádky na ústupu?

Pohádka jako taková má jen několik málo schémat, která se vlastně stále dokola opakují a navzájem prolínají. A všechna už byla natočená, ať ve filmové či televizní podobě. Pokud pominu nejrůznější fantastické variace na dané téma převážně americké produkce, které s evropskými pohádkami a historickými příběhy zacházejí opravdu po svém (od Červené Karkulky až po Tři mušketýry), myslím, že se i u nás pohádky bohužel vyčerpaly. Jejich rádoby modernizace jim spíš škodí, divák s nimi většinou není spokojen. Vždy se rád vrací k osvědčené klasice. Je jasné, že některé tituly by nešly ani při nejlepší vůli přetočit – Hrátky s čertem, Princezna se zlatou hvězdou, Legenda o lásce, Tři oříšky pro Popelku atd. Divák chce vidět své oblíbené herce i situace a a priori se už staví nedůvěřivě ke každé nové úpravě. Je to pak zbytečná práce. Když už novou pohádku, pak se opravdu držet české tradice, osvědčených postupů snímání i vedení herců, patřičného nadhledu a humoru, jak si to ostatně přejí sami diváci. A nevnášet do ní zbytečně moderní či cizí prvky. O to je to těžší. A pak, naše pohádky se ani ve snu nemohou rovnat americkým trikovým a tudíž šíleně drahým podívaným, kterým kina pochopitelně dávají přednost. Česká pohádka musí vycházet a stále stavět na všem, co je naše, hezky české, národní. Jen tak můžeme ve světě zabodovat. Ale nepovedenými plagiáty hollywoodských hitů sotva.

Myslím si, že díky současné technologii bychom se měli věnovat i renovaci našich klasických filmových pohádek, obrazově i zvukově je vyčistit a zachovat je tak pro další generace jako rodinné stříbro a národní odkaz...

Chystaná Strašidla nejsou typickou pohádkou, ale jakýsi mix reality a nadpřirozena. Která z variant je vám bližší - klasické pohádky nebo formát Strašidel?

Strašidla jsou jakýmsi retro filmem řekněme 70. let, z ranku snímků Jak utopit dr. Mráčka nebo Dívka na koštěti. To znamená úsměvný příběh ze současnosti s pohádkovým motivem.

Film pro celou rodinu. Samozřejmě, že klasická pohádka je mi bližší, ale když se mi dostane do ruky podobný příjemný a veselý příběh, jako jsou Strašidla a osloví mě, rád ho natočím. Má svou poetiku, humor, nadhled, je všem srozumitelný a věřím, že diváky pobaví. V těchto dnech začínáme psát scénář klasické pohádky z jižních Čech, bude opět podle tradičního pohádkového střihu.

Vidíte ve Strašidlech i skrytý nebo méně schovaný odkaz na současnou dobu a pokoušíte se vtipnou formou ji tak trochu pranýřovat?

Jistě, jsou tam nevinné narážky na to či ono. Ale jen trošku :-). Divák si sám svoje „fórky" najde, v něčem se pozná, něco přijme jako odraz ze života, bez ohledu na to, jestli je to záležitost člověčí nebo strašidlácká. Každý jsme svým způsobem tak trochu strašidlo, někdo k zasmání, někdo k pláči. Ale vyznění rozhodně není zlé či výsměšné, je jenom naše, tak trochu pohodově české.

Jste rovněž pilným scénáristou, mohlo by se přesto stát, že když vám někdo nabídne zajímavý příběh, že byste po něm sáhl?

Ale jistě. Dostal jsem moc hezký pohádkový příběh, ale také moc smutný. Spíš baladu než pohádku; ta musí vždy končit šťastně a radostně. A tento, byť velice zajímavý a krásný příběh končí ne zrovna tak, jak by si dětský, ale i dospělý divák přál. A protože je kolem nás toho smutného a nelaskavého víc, než bychom si přáli, poděkoval jsem autorovi a požádal ho, aby napsal něco, čím můžeme potěšit lidská srdíčka.

Stejné je to i s příběhy ze současnosti. Nevím, kde se vzala ta podivná móda, nebo kdo rozhodl, že film plný deprese, stresu, nelásky, špíny a všeho, co člověka sráží dolů, je to pravé umění. Na takové věci nemusím chodit do kina, stačí si pustit zprávy v televizi nebo otevřít noviny. Anebo se dívat chvilku kolem sebe. Lidi se míjejí bez zájmu, bez úsměvu, otrávení, neteční. Jeden postřeh, možná jste si toho všimli také – díval jsem se chvilku na předávání Zlatých slavíků a Cen Thálie. V obou případech jsem pozorně sledoval prostřihy do hlediště. A byl jsem přímo rozčarován tím, co zabíraly kamery – otrávené ksichty mnohých přítomných, kteří se tvářili, jako by tam byli za trest, někteří žvýkali, zívali, koukali na hodinky, tajně kontrolovali mobily, nezúčastněnými výrazy bloumali kolkolem, vůbec se nesnažili aspoň na tu chvíli těm oceněným kolegům svým (chybějícím) úsměvem a laskavým pohledem dát najevo, že jim to ze srdce přejí, že jim děkují za jejich mistrovství. Prostě jim to bylo šumafuk. Tleskali, protože zrovna tleskali ti okolo. Starší ročníky držely „lajnu", ti mladší byli už někde jinde. Škoda.

Co si Zdeněk Troška myslí o prezidentu Miloši Zemanovi? Jak vnímá uprchlickou krizi? A obává se vlivu Islámského státu? Druhou část rozhovoru přineseme ve středu 1. června.