ROZHOVOR | Karel Hynek: Natáčení Musíme se sejít bylo pro nás zcela novou zkušeností

Vaše vystoupení z pořadu Na Stojáka jsou dobře známá, prozradíte čtenářům, jak jste v něm zakotvil?

Jednoduše – přes casting. Kolega z práce si myslel, že mám na tenhle druh humoru a řekl mi, ať to jdu vyzkoušet. Já jsem poslechl – a vyšlo to. Jednou za půl roku, když se ten pořad natáčel, probíhaly cactingy; přišel jsem, zkusil jsem, zvítězil jsem.

Jsou vaše stand-up scénky popisem skutečných událostí, nebo jsou vymyšlené, jde takzvaně o ryzí fikci?

Je to ryzí skutečná fabulace (smích)... Ale vážně, když si to poslechnete, jsou to příběhy ze skutečného života, kolikrát tam ani není nic vtipného, spíš si člověk najde tu asociaci. Jsou to životní příběhy, které člověk zažije, slyší, upraví si je, předělá nebo rozkvětnatí. Shrnul bych to tak, že pravdivá je osa a všechno kolem té osy je „dobarvené".

Rozhodně nejsem muž kamenné tváře! říká Karel Hynek (zdroj: Robert Pavelka, EuroZprávy.cz)

Měl jste podobnou tendenci už v raném věku bavit lidi tím, že jste pronášel »s kamennou tváří« podobné monology?

Nevím, jestli s kamennou tváří, ale od malička mě bavilo být středem pozornosti, snažil jsem se okolí bavit, ale asi až v dospělosti to začalo být vtipné.

Můžete našim čtenářům říci něco více o turné Komici s.r.o.?

To si rozhodně žádá vysvětlení. Komici s.r.o. – to je Miloš Knor. On také dřív vystupoval v pořadu Na stojáka, a když se později začalo jezdit naživo, založil si agenturu Komici s.r.o. a začal s ní jezdit. My s klukama jsme si později pronajali značku Na stojáka, ale tím, že Miloš už měl onu agenturu, takže jsme si šli každý po své linii. Ale když zavolá, že má nějakou akci nebo charitu, tak pokud mám čas, jedu i s ním. Ale jinak primárně jsem pod značkou Na stojáka.

Jak to v současnosti s pořadem je. Natáčí se ještě pro televizi?

Nejdřív byl pod HBO, potom ho převzala Česká televize, momentálně se točí Comedy Club, který běží na Prima Comedy Central, kde jsou různé stand-upové frakce. Samotná značka Na stojáka v současné době funguje live, takže máme ročně kolem 120 – 150 vystoupení, přibližně třikrát týdně. Termín Na stojáka, pod kterým vystupujeme, má u lidí určitý monopol, vědí, o co jde. Samotnou značku Na stojáka jsme loni s Lukášem Pavláskem a Danielem Čechem od HBO koupili, abychom si ji nemuseli pronajímat, byla naše, mohli si s ní „dělat co chceme" a nemuseli mít obavy, že třeba za rok někdo v HBO přijde a řekne »už jim to nepronajmeme« a my bychom byli bez názvu, který nás živí. Značka je v tuhle chvíli naše a my chystáme nějaké natáčení, ale spíš »youtube«, odkud nás lidé znají. Přemýšlíme, že si uděláme takové vlastní natáčení, které poskytneme lidem na internetu.

Už za pár dní se v kinech objeví film Musíme se sejít (zdroj: CrazyDay)

Je pořad stále otevřený novým adeptům?

Jistě, na vystoupeních si to kdokoli může přijít zkusit, uděláme mu entrée, atmosféru, ale je pravda, že za ty čtyři roky nebo pět let, co jezdíme, se nám vyvrbily dva tři lidi, kteří za něco stáli a pak si to s námi zkusili i na jiných štacích. Přiznám se, že poprvé jsem shořel i já. Když si děláte legraci v kruhu lidí, kteří vás znají, tak máte pocit, že jste vtipný, ale když máte bavit lidi, kteří vás neznají, tak se najednou ukáže, že to není žádná legrace. Přiznávám, že trému mám pořád, ale jen když jdu do klubu testovat nějakou novinku, tak samozřejmě nevím, jestli jsem se trefil, jestli to lidi pobaví, zda jsem tomu dal úhel pohledu, který je dokáže zaujmout. Tam tu trému cítím.

Pojďme nyní ke snímku Musíme se sejít, v němž se »sešlo« nemálo protagonistů z pořadu Na stojáka. Je to jakýsi návrat do dřívějších časů...

Dalo by se to tak nazvat, přesněji čtyři chlapi ztratí práci, tak sednou na kola a zavzpomínají na mládí, vyrazí na místa, která je bavila. Ten film produkovala společnost Crazy Day, je to kaskadérská společnost, takže jsou v tom filmu pochopitelně i výstupy z této oblasti, kterých jsme se „účastnili/neúčastnili". Takže ty postavy jezdí po republice a prožívají různé příhody, a my čtyři z Na stojáka jsme tam byli z toho důvodu, že nám dali volnost ve scénáři – tedy dali nám scénář a řekli »upravte ty texty tak, abyste tam dostali styl stand-upového humoru«. Pro nás to byla také zcela nová zkušenost, tak uvidíme, jestli se to podařilo.

Byl to velký rozdíl oproti dřívějšímu natáčení?

Rozhodně, protože teď musíte něco hrát. Předtím jsem si stoupl a mluvil, příběh mám vymyšlený a postavený, vím co a jak, ale film je něco jiného, musíte se naladit na různé úseky, my to vlastně točili čtyři kalendářní roky, tak to spíš považuji za časosběrný film a asi bude poznat, jak jsme se časem měnili.

Byla tam také nějaká míra improvizace?

Pokaždé, když jsme natáčeli nějakou scénu, tak jsme vždycky den předtím seděli s klukama a tu scénu rozebírali. Odzkoušeli si ji, když nám neseděla, proškrtali jsme ji, vyměnili, zkrátka si ji předpřipravili na další den, aby byla nejlepší a nejčerstvější pro tu danou chvíli. Samozřejmě když jsme na to potom koukali, tak nás napadly některé věci, které by se daly udělat jinak, ale s tím už se nic dělat nedalo. Film asi Oscara nezíská, my budeme spokojení pokud nezapadne. Máme tam spoustu záběrů pro naše fanoušky. Od nich očekáváme, že primárně půjdou na náš film a přitáhnou další lidi, kteří nebudou litovat peněz za lístek a přijdou se podívat.

Chystáme s filmem i letní akci – v té době se lidem moc nechce do klubů, takže často vystupujeme venku, kde je i možnost promítání, takže třeba od sedmi do devíti večer dáme Na stojáka a až se setmí, tak jim jako přídavek pustíme Musíme se sejít. Uvidíme, v létě by to mohlo být pro lidi příjemné zpestření.

Zcela na závěr – prozradíte nám něco o svých zálibách?

Rád si zajezdím na bruslích podél Vltavy v Tróji, u toho si vymýšlím další stand-upy, je tam krásná příroda. Také mě baví poker, mám takovou partičku se kterou se scházíme nějakých sedm let, někdy si zajdu zahrát i live. Ale přiznávám, že třeba nejsem žádný velký sběratel. Jediné, co mě napadá: když jedu někam do zahraničí, tak tam koupím magnetku místa, kde jsem byl. A když si pak jdu do lednice pro jídlo, tak vidím, kam všude jsem se podíval a kolikrát to je lepší než fotky.