ROZHOVOR | Simon Helberg o Florence, klasické hudbě, smíchu a Beatles

Pokud Simona Helberga dobře znáte, pak nejspíš ze seriálu Teorie velkého třesku - toto dílo získalo v roce 2013 cenu Critics' Choice Television Award. Podle jeho filmografie bychom ho mohli ohodnotit jako seriálového herce, má jich na svém kontě téměř dvě desítky. Pětatřicetiletý rodák z Los Angeles si už vyzkoušel i režisérskou židli, i když snímek Za láskou do Paříže (We'll Never Have Paris, 2014) se dočkal spíš slabší kritiky. 

Je o něm známo, že je dobrým pianistou, i když spíš inklinuje k jazzu a opera mu moc neříkala. Rovněž se netají svou náklonností k tvorbě The Beatles, dokonce byl jedním z 550 osobností, kteří odpověděli na zásadní otázku ve stejnojmenném dokumentu Lennon nebo McCartney? (Lennon or McCartney, 2014), Jak se dostal po bok Meryl Streep a Hugha Granta a co pro něj znamenala role Cosmé McMoona se dočtete v následujícím rozhovoru.

Pro tyhle dva znamená McMoon doslova dar z nebes (zdroj: Bioscop)

Jak jste se k tomuto projektu vlastně dostal?

No, bylo to až děsivě snadné a rychlé! Stephen už je prostě takový. Nevím, jak moc jste si s ním už povídali, ale on toho moc nenamluví, a nemá trpělivost věci stále dokola omílat. Prostě dělá svoje. Takže jsem se k projektu dostal prostě: pracoval jsem s vedoucí castingu na jednom filmu a asi si mě nějak zapamatovala. Chystala tenhle film a asi rok na to, co jsme spolu točili mi napsala e-mail: „Jsi jediný, koho si na tu roli dovedu představit. Měli byste se potkat se Stephenem." Nemohl jsem tomu uvěřit. Meryl Streep už byla na palubě. Tak jsem se setkal se Stephenem, posedával kolem mě a koukal, a já celou dobu mluvil. Pokoušel jsem se ho zaujmout tím, co jsem si o postavě zjistil a co jsem si myslel, prostě intelektuální věci, které, jak jsem mezitím pochopil, mu byly upřímně úplně jedno. Nechce mluvit, víc ho zajímají činy. Ale pak jsem vstal a on mě zastavil, prohlédl si mě od hlavy po paty a já říkám: „Je mi líto, nic lepšího nepředvedu." Pak jsem mu poslal pásku, jak hraju na piano. To ho zajímalo velice. Vedoucí castingu ani nevěděla, že hraju na piano.

Měl jste zkušenosti i s klasickou hudbou?

Nikdy jsem nic takového nehrál. Hrál jsem jazz a byl jsem dobrý, ale klasika a opera mě nikdy moc nezajímaly. Co se týče techniky, nebylo to nic v čem bych se nějak moc vyznal, ale z toho setkání jsem pochopil, jak moc významné pro něj je, že herec hraje na piano, takže jsem lhal.

Nevěděl jste, že hra na piano je podmínkou?

Ne, vedoucí castingu pak řekla: „Právě jsem si vzpomněla, že vlastně hraješ na piano! To je ale náhoda, to je trefa!" Stephen nemluvil o ničem jiném, než o pianě, a já si celou tu schůzku snažil představit jak hraju pianistu klasické hudby, a když jsme pak skončili, říkám si:„Panebože!" Pak mě chtěl ještě vidět, chtěl si poslechnout jak hraji, „cokoliv, ale dobré by bylo, kdyby to bylo něco ve stylu Královny noci." Naučil jsem se z toho pár stránek, pak to hrajeme ve filmu. Našprtal jsem se to, pak jsem to nahrál a snažil se, aby to vypadalo velmi nenuceně. A bylo to!

Sám jste režisér, tak jistě chápete, proč to pro něj bylo tak důležité. Nemusí tak na pianistu používat žádné triky.

Naprosto to chápu. Pořád jsem si říkal, že je důležité, aby hraní působilo autenticky. Rozumím tomu, ale že mám skutečně hrát, to mi v tu chvíli nějak nedocházelo. Věděl jsem, že Meryl bude zpívat a říkal si, dobrá, tak asi budeme nahrávat ve studiu nebo tak něco. Moc jsem o tom nepřemýšlel, jen jsem se snažil abych vypadal, jako že hraju. Ale my hráli všechno naživo a to ho zajímalo. Co vidíte ve filmu, jsem mohl jen předstírat a ničeho byste si nevšimli. Ale myslím, že bychom pak nepodali takové výkony a nenastalo by takové napojení. Nebylo by to tolik živé. Jak se na mě dívala a pomáhala mi zapojit se v pravou chvíli, nebo jak mě vedla, a to všechno naživo. To pro něj bylo zásadní.

Kolik vám bylo, když jste se naučil hrát?

Začal jsem se učit na piano když mi bylo asi 10. Moc jsem si přál stát se muzikantem asi tak do 16, pak jsem začal s herectvím. Šel jsem na konkurz na jednu divadelní hru a moc se mi to líbilo a tak jsem si řekl, že na piano si můžu cvičit doma sám, v pokoji, ale doma si nemůžu si hrát, takže bych to měl jít studovat a naučit se to. Jazzový pianista byl můj záložní plán. Je velmi rozumné mít něco jako pojistku (směje se). Ale ano, měl jsem celkem jasno, že chci být herec, a ve filmu Božská Florence jsem mohl oboje.

Proč jste nedal najevo hudební talent ve více filmech, na kterých jste pracoval?

Nikdy jsem do hraní hudbu nezačleňoval. Nevím proč. Myslím, že jsem si nikdy nenašel cestu, abych se stal hudebním hercem. Dělal jsem skeče, a hudba a herectví pro mě byly dvě oddělené věci. Tohle je tedy moje poprvé. Existují vyloženě hudební herci, jako například Victor Borge nebo Zach Galifianakis, a to je prima, dodává to filmu další rovinu, ale já jsem to tak neměl.

McMoon v pozadí, ale jen na čas a zdánlivě (zdroj: Bioscop)

Jak jste vyvíjeli postavu, kterou hrajete? Cítíte větší zodpovědnost, když jde o postavu, která vychází ze skutečnosti?

Moc jsme o něm předem nemluvili. Stephen opět neměl potřebu něco poslouchat. O této postavě neexistovalo mnoho historických záznamů, abych na nich mohl postavu vystavět. Scénář Nicholase Martina byl jen jako automapa, byl dokonalý. Díval jsem se na jeden rozhovor - existuje audionahrávka, kde Cosme mluvit o Florence. Zajímal jsem se o to, odkud pocházel a jaký byl, ale nejvíc mě zaujalo, že tenhle chlapík přišel do Texasu, když mu bylo 10, tuším že z Mexika, a pak se přestěhoval do New Yorku, aby se stal klasickým pianistou. Tajně posiloval a nakonec pracoval v posilově jako úředník. Co je to za člověka? Kdo je to? Část toho se ukáže ve filmu, ale necítil jsem potřebu hledat si cokoli, co by zacházelo mimo potřeby scénáře.

Bylo těžké se během natáčení nesmát?

Smáli jsme se mnohokrát. Dokonce myslím, že je ve filmu jedna scéna, kde se málem směji. Meryl se hodně smála, vlastnímu hlasu, nešlo odolat. Myslím, že cítila, že může za to, že se smějí i ostatní. Já jsem se snažil smát jen když se smála ona, protože jsem jí to nechtěl kazit. Někdy bylo skutečně náročné udržet si kamennou tvář ale bylo to úžasné, protože stačilo, abych se na ni podíval - Cosme byl v tomhle ohledu její průvodce. Věděl, jak na to. Žil si ve svém světě, ale co se týče hudby, byl mistr. Dobré bylo když se někdy Meryl začala smát tolik, že to nešlo zastavit, já na ní jen čekal, snažil se ji přivést zpět, a pak jsme mohli zas pokračovat. Ale to je na Meryl báječné, má to všechno: směje se, pláče, zapomíná, klopýtá a to pak vnímá i divák, je lidská, a skutečná a proto je i nejlepší.

Jak se vám pracovalo s Meryl Streep a Hughem Grantem?

Ulehčovali nám to. Jsou oba velmi skromní, to mají společné. Hugh má sklony se trochu shazovat. Je neustále okouzlující, ale dovede být zároveň i velmi kritický. Ke mě se choval moc hezky. Skoro zapomenete, kdo jsou zač a co už mají za sebou, jste prostě s nimi v jedné místnosti a hrajete. Myslím, že jsou tak dobří právě proto, že tvrdě pracují a dělají co mají.

Upsal jste se do seriálu Teorie velkého třesku - jak těžké je najít si čas takhle intenzivně pracovat?

Moc se mi líbila postava, kterou tam hraji a líbil se mi ten svět. Je to diametrálně odlišné od toho, co dělám pro televizi teď, a to je na tom taky fajn. Můžete o sobě říct: „Tady jsem někdo jiný, užijte si to!"

Nejste v pokušení teď vydat album?

Ne, ale myslím, že nějaké verze písní z filmu vyjdou. Myslím, že použijí to, co jsme natáčeli v Abbey Road (a ne to, co bylo ve filmu) a pak vyjde soundtrack Alexandera Desplata, který je naprosto skvělý. Jeho kusy budou nádherné a naše zas opravdu ne.

Natáčení v Abbey Road Studio 2 bylo pro Helberga splněným snem (zdroj: Bioscop)

Jaké bylo natáčet v Abbey Road?

Nějaká Karen, která tam pracuje, mi napsala e-mail: „Jen abyste věděl, budeme dělat nějaké nahrávky předen, a pojedeme do Abbey Road. Budeme ve studiu číslo 2. Slyšela jsem, že máte rád Beatles."

Jste fanoušek Beatles?

Panebože, no jistě, že jsem! Jsou má nejoblíbenější kapela. Měl jsem seznam přání, co bych chtěl zažít: Zahrát si s Meryl Streep, nebo se s ní alespoň setkat, to tam taky mám. A podívat se do Abbey Road, abych viděl, jaké to tam je.A pak najednou nahrávám album s Meryl Streep v Abbey Road! Nečekal jsem, že se mi to splní všechno najednou (směje se). Studio 2 je navíc pořád stejné, vůbec se to tam nezměnilo. Je tam původní vybavení. Hrál jsem na piano popálené od Johnovy cigarety, a je tam pianino Challen na které nahrávali píseň Hey Jude. Pracovali jsme tam, takže na to musíte tak trochu zapomenout a soustředit se na práci, ale i tak to ani na chvíli neztratilo to kouzlo. Seděl jsem tam a třásla se mi kolena, protože jsem měl nahrávat Chopina, kterého nehraju. Jsem ve slavném Studiu 2 a musím tam pracovat. Nemůžu tam jen sedět s otevřenou pusou a divit se, co tam dělám. Takže to bylo neskutečné a byla to výzva.

Připadal jste si trochu jako vaše postava při koncertu v Carnegie Hall?

Ano, snadno zpanikaříte a dělá se vám špatně (směje se). Bylo tam hodně momentů, kdy jsem cítil údiv nad tím, kde jsem, takový pocit jako ryba na suchu, určitě jsem se kolikrát rozhlížel a nemohl tomu uvěřit.

Myslíte si, že byl Cosme smolař?

Nemyslím. Tohle byl nepochybně vrchol jeho hudební kariéry. Nemyslím, že posilování je něco, nad čím bychom měli ohrnovat noc (směje se). Myslím, že to byl Nicholas Martin, scénárista, kdo řekl, že Florence byla jako Slunce ve velmi podivné zahradě a všechna ta malá zvláštní kvítka kvetla jen kvůli ní, a když to Slunce vyhaslo, zmizely i květinky. celé to trvalo jen kratičkou chvíli, a je moc dobře, že se to stalo. Pak myslím ještě dával hodiny klavíru a dělal rozhodčího na mužských kulturistických soutěžích, a také myslím, že byl mistr v šachu. Měl svůj život. Měl příležitost zahrát si v Carnegie Hall! Myslím, že je s Florence pojilo velmi těsné pouto, a to je také pěkné.

Mluvíte o něm jako o rybě na suchu, ale svým způsobem si u nich našel domov.

Bral jsem to jako že je v New Yorku nový a zřejmě se snaží najít způsob jak se prosadit. Přemýšlel jsem, jestli měl odvahu zajít si do toho baru naproti Carnegie Hall poslechnout si muzikanty, kteří tam měli ve zvyku chodit, ale asi neměl nikdy odvahu s nikým si promluvit. A pak náhodou natrefil na tenhle konkurz, dostal životní pracovní příležitost, a uvědomil si, že se dostal do trochu jiného vesmíru. Když pochopil, jak na tom Florence se zpěvem je, nedokázal to říct, protože musel také jednat s jejím mužem. Ví vůbec, že Florence neumí zpívat? Nato se dozvěděl, že Bayfield má milenku, ale ví to Florence? Myslím, že to na McMoona bylo příliš, takže se trochu zmítal v nevinnosti a naivitě, a to je moc prima práce pro herce.

Váš otec byl také skvělý herec. Líbí se mu vaše zážitky s Meryl Streep a v Abbey Road?

Myslím, že Meryl Streep se líbí každému. Stephen jednou řekl: „Kamkoli vstoupí, nastane naprostý chaos." Lidé zakopávají o věci a jsou bez sebe, protože její přítomnost je hmatatelná, a proto je pro nás tak nesmírně poutavá.