RECENZE: Hřebejkův Rodinný přítel zahájil trilogii Zahradnictví značně rozpačitě

Nelze ani přehlédnout jeden významný bod - trilogie zahradnictví je prezentována jako prequel druhdy velice slavných a oblíbených Pelíšků. Už to samo o sobě působí lákavým dojmem, leč rovněž je třeba si připomenout, že z komedie uvedené v roce 1999 se v předsunutých příbězích s nikým nesetkáme a tudíž lze toto sdělení považovat také za součást rozsáhlé marketingové kampaně. 

Blíže neurčená doba v roce 1939 nás zavádí do jaroměřského zahradnictví Miloše Pecky, kde se scházejí muži, z jejichž výrazu by mělo jít o odhodlané odbojáře. Leč zahradník Pecka budí zcela odlišné představy, jsouc plně zamilován ani ne tak do vlastního dítěte jako do kaktusů a sukulentů včetně odkazu velkého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče. Tato scéna má asi ospravedlnit souhrnný název celé trilogie, protože drtivá většina se odehrává v prostředí, ve kterém se scházejí tři sestry (a nemá je na svědomí Anton Pavlovič Čechov). Nejdramatičtější období zažívá Vilma, které těsně před porodem dcery zatkne gestapo manžela Jindřicha, stejný osud potká Otu, manžela druhé ze sester Emy. Jindřichův přítel, doktor Jiří, zvládne nejen uchránit Vilmu před represáliemi gestapa, ale dalších šest let se snaží ze všech sil rodině vypomáhat. Zatímco o Otovi jsou určité zprávy, Jindřich se odmlčí a posléze dostane rodina nechvalně známý Totenschein, oznamující Jindřichovu smrt. Tato smutná událost paradoxně otevírá možnosti pro rozvinutí vztahu mezi Vilmou a Jiřím, který podporuje i dcera Danuška. Jenže krátce po skončení války se objevuje přeživší Jindřich...

zdroj: CinemArt

Koncepce filmu, kterou bychom mohli nazvat komorním dramatem, se důsledně vyhýbá dramatickým událostem II. světové války, které by mohly dodat příběhu jiskru, místo toho se z úvodu v roce 1939 skokem přenášíme na konec roku 1944 (další odkaz na časový údaj si tvůrci odpustili) a spíš se zaměřujeme na vnitřní život tří žen s oním "rodinným přítelem", který nejenže je schopen sehnat nesehnatelné, navíc vůbec nemá potíže s úřady, ačkoliv dvě ze tří sester by měly být pod stálým dohledem gestapa. Při absenci pohnutých událostí protektorátu Böhmen und Mähren prožíváme scény mírně humorné (i tak může vyznít běžná likvidace ilegálně přechovávané husy), konverzační (dialogy a vzpomínky) a rodinné, což je případ rozvleklé vánoční nadílky. To provázáno hudbou Voskovce a Wericha (jeden z dobových týdeníků celý film uvádí) a náladovou potemnělou atmosférou má vyvolat tísnivý válečný pocit, spíš to ale působí jako černá hodinka v období první republiky. Říká se, že někdy je tušené zlo horší, než to přítomné, ale tady nefunguje ani to skryté nebezpečí. Vyhneme se i dramatickému osvobození, najednou je všude kolem plno sovětských vojáků a relativní klid. Vše probíhá v rozvláčném poklidu, i zatýkání působí spíš decentně, navzdory pověsti gestapa jako takové. Jediným vybočením se tak může zdát fiktivní porod (bez vysvětlení, jak se z náhle prasklé plodové vody doktor a nastávající matka vylhali), což na stopáž přes dvě hodiny není zrovna mnoho.

Už tu padlo varování, že nelze srovnávat s Pelíšky, určitě to nedělejte v případě Jindřicha, onoho zázračně přeživšího pohřbeného jak úředně, tak i symbolicky v rodině. Martin Finger ho představuje setrvalým, odhodlaným, nicméně unaveným stylem, kterým jakoby pouze vypočítává svá válečná traumata. Je ale rozhodně uvěřitelnější než jeho partnerka Anna Geislerová, jejíž Vilma nemá žádný výrazný rys, kterým by dokázala upoutat. Ani její klíčící láska k Jiřímu, znásobená faktem, že je vdovou, nemá žádný výraznější projev. Trochu to připomíná ony nechvalně známé kanadské vtipy, kdy jeden čeká, že druhý něco neudělá a pak je nepříjemně překvapen, když se to stane. V tomto směru Vilma nejspíš nechce, aby sestry byly pohoršeny jejích chováním po smrti manžela, ty zase nechtějí dát najevo, že o rodícím se vztahu vědí a snad ho i podporují. Ondřej Sokol předvádí možná až příliš strohý a úsporný styl, ale rozhodně se dokázal s rolí popasovat velice slušně - určitě ho nelze vinit, že nezvládá dramatický part. Půvabně působí David Novotný v roli fanatického sběratele kaktusů a jeho scéna, kdy předvádí dětem květ, který prakticky nikdo v životě neviděl, není až tak nesmyslná, jak se může zdát, naopak je to brilantní ukázka toho, jak lidé zapálení pro nějakou věc nevnímají své okolí a ještě se diví, že nejsou chápáni. Materiálně cynická Sabina Remundová se zvláštním zaměřením na rodinný lustr se z chladného pojetí kladných postav vymyká, což jí pochopitelně dává možnost vyniknout, ale onen úspěch její postavy je spíš dán logickou odlišností od ostatních postav, mající tendenční a neměnný charakter. A tak můžeme jenom vyzdvihnout bezprostřednost dětského projevu, což je sympatický rys některých českých filmů v poslední době. Zejména Danuščin přistup ke skonu otce jako by byl vsunut do filmu ze zcela jiného příběhu.

Zahradnictví: Rodinný přítel stejně jako ostatní dvě pokračování trilogie se opírají o skutečné události. Proto může být omluvou, že některé stojaté části filmu se tak opravdu staly, je pak otázkou, zda je de facto přímý přenos s rodinné vánoční nadílky natolik atraktivní, aby se mu věnovala téměř polovina celého filmu. Navíc tu nacházíme mnoho situaci, které už doba v kinematografii patřičně prověřila; vypisovat všechna dějová klišé je zbytečné, zmiňovat se o rádoby dramatických nebo snad i bizarních pasážích, mezi něž se bude určitě řadit pobyt koně s rudoarmějcem v rodinné vile, je také nošením dříví do lesa, snad jen, že ač se podobná záležitost mohla stát, ve filmu nepůsobí ani jako náznak nebo symbolika, spíš podivně ční a nic nepřináší.

Po technické stránce je snímek ukázkou vysoké úrovně, zvláště když si uvědomíme, že Peckovo zahradnictví (kterého si užijeme opravdu poskrovnu - obrázky najdete zde) je vlastně dokonalou kulisou. Ostatně podle různých svědectví producent Viktor Tauš zajistil pro Zahradnictví velkorysý rozpočet, v poměrech českých určitě více než běžný. Z hlediska dobových kostýmů či prostředí nelze vytknout prakticky nic, o to smutnější je skutečnost, že se tuto kvalitu nepovedlo plně přenést do dějové linky. Těžko říci, zda by filmu prospělo zkrácení na obvyklou dobu kolem sta minut, ač to bude znít tvrdě, míst ze kterých by se dalo ubrat, najdeme poměrně hodně. 

Dost možná by věci vypadaly jinak, kdyby přišly všechny filmy do kin ve stejnou dobu. Druhá část Dezertér, na níž je v závěru filmu krátká upoutávka, může být mnohem akčnější a dramatičtější už s ohledem na dobu, ve které se odehrává, ale pauza téměř půlroční příliš neprospěje. Nechme se tedy překvapit, zda další části Zahradnictví budou blíže směřovat k legendárním Pelíškům.

Celkové hodnocení: 60 %

ZAHRADNICTVÍ: RODINNÝ PŘÍTEL

Hrají: Ondřej Sokol (Jiří), Klára Melíšková (Bedřiška), Anna Geislerová (Vilma), Gabriela Míčová (Ela), Martin Finger (Jindřich), Jiří Macháček (Otto), David Novotný (Miloš Pecka), Lenka Krobotová (Emílie Pecková), Sabina Remundová (Marčí), Karel Dobrý (Karel), Samuel Budiman (Karlík),  Josefína Marková (Daniela).

Scénář: Petr JarchovskýKamera: Bartek CierlicaHudba: Petr OstrouchovRežie: Jan Hřebejk

ČR, 2017, rodinné drama, 130 min., mládeži přístupnéPremiéra: 27. dubna 2017