RECENZE: Jít Po strništi bos může být příjemné, ale občas to zabolí

Ale ani tyto varianty neměly a nemají ustláno na růžích. Pořád se tu nabízí srovnání s původním úspěchem (ruku na srdce, rozvést neúspěšné dílo do dalších eskapád zkoušejí jen nesoudní šílenci, nenapravitelní optimisté, borci co neznají hodnotu peněz nebo se o ně nemusejí starat, popřípadě totální ignoranti) a domnívat se, že publikum bude natolik vyspělé, že to pochopí, to je jako vsadit poslední úspory na jediné číslo v ruletě. Na druhou stranu je tu silný potenciál a v některých případech i hlad po úspěšných jménech, ač ta sama ještě nejsou zárukou konečného úspěchu.

Eda Souček se nám posunul v čase nazpět - v blíže neurčeném roce druhé světové války po vzdoru otce v zaměstnání, jak by mohl být následný akt chápán, musí s rodiči opustit pražský byt a zamířit na venkov, kde je Součkova rodina vlastně "doma". Stěhují se do svého, dům jim patří a soužití s otcovou sestrou, jejím bodrým manželem a Edovými prarodiči probíhá bez větších zádrhelů. Pouze na hocha čeká křest ohněm v podobě místních kluků, kteří musí toho Pražáka řádně prověřit. Žádná drsná procedura se však nekoná, daleko více Edu zaměstnává podivná postava strýce Karla, kterému Součkovi neřeknou jinak než Vlk. To všechno jen proto, že prý kdysi napadl svou matku a zkoušel ji uškrtit. Pokud máme věřit údaji na školní tabuli, vplul Eda do venkovského života v roce 1943 a další dva roky mu plynou takřka v prázdninovém duchu. Rozkrývá pomalu tajemství rodiny, z nichž některá jsou nám řádně vysvětlena, jiná můžeme či přímo musíme odhadovat. Čas se pomalu sune kupředu a nám známé dějinné události se chystají zapsat i poslední válečnou kapitolu v osudech obyvatel blíže neurčené vesničky.

Stokrát si můžete říci, že se ubráníte srovnání a po sto prvé přiznáte, že to prostě není možné. Poloha a nálada filmu, jeho styčné body a provedení mají společného víc, než by si možná sami tvůrci chtěli připustit. Rozkolísanost povahy, která osciluje od značně drsných přes takřka triviální scény až po první nesmělé náznaky erotiky, je umocněna značnou zkratkovitostí a nezřídka téměř banalitou jednotlivých příběhů. Ano, vypadají poeticky, jsou uvěřitelné, ale pokud bychom posunuli čas, vynechali některé konkrétní kulisy a nahradili je modernějšími, je to ve své podstatě běžně trávený klukovský život. Nelze pochopitelně pominout nabízející se spojitost s tvůrci Járy (da) Cimrmana, proto by pro tento film nejlépe pasovala jeho slavná frustrační metoda, kombinující prvky očekávání a zklamání. Možná od některých minipříběhů něco čekáme a pak konstatujeme, že... tedy... zase... jako... nic.

Bylo by ovšem chybou tvrdit, že je všechno špatně. Vypravěčský um Zdeňka Svěráka je přitažlivý a dokáže si pohrávat s detaily, které mnohdy nahradí smysluplnější, nebo snad dramatičtější vyústění. Určitým oddechem, který však po počátku ustoupí do pozadí, je i Edovo snění; tady je najednou plno kvasu a situace, která se jeví být nadějnou... až do okamžiku procitnutí. V tomto směru - chtíc nechtíc - jasně vítězí na body kompaktnější a sevřenější Obecná škola, třeba i tím, že dokázala vyprodukovat nejen několik opravdu vydařených, a tudíž by se dalo říci nesmrtelných scén. V prequelu se oním strništěm tak nějak šouráme, příliš velký zvrat nepřinášejí ani úmrtí a třeba včelí útok zdaleka nevyvolá takový ohlas, jaký se asi čekal. Ani politické školení divactva od československých legií až po Vlasovce nezapadá do názoru veřejnosti, že jde o dětský film. To v žádném případě, ať se vrátíme do dob reálného socialismu nebo časů po Sametové revoluci, dalo by se najít dost ryze dětských filmů, přičemž Po strništi bos se k nim opravdu může řadit jen stěží. O to víc mu bude holdovat střední generace, která ještě pochopí mnoho náznaků a drobných obratů, z nichž pro současnou ultramoderní a technologiemi všeho druhu prosycenou mládež toho moc přitažlivého nebude.

Poměřování s Obecnou školou, která oslavila už osmadvacáté narozeniny, bude nejcitlivější s hereckém obsazení. Na výkony mohou a budou existovat názory ryze subjektivní, zpochybňovat herecké umění pánů Vetchého, Kaisera, Třísky či Čermáka nelze a ani to není potřeba, ale právně určitá rozšafnost snímku položila před aktéry koleje, ze kterých se nedá uhnout. A tak sledujeme Edova otce a vybaví se nám Mádlovo Pojedeme k moři nebo Pohádky pro Emu, žoviální Hynek Čermák si občas vzdáleně připomene Špunty na vodě. Tím se dostáváme k onomu osobnímu hodnocení, z něhož mi nejlépe vychází minimalistický, ale přesto nádherně mnohovrstvenný Oldřich Kaiser. Zdeněk Svěrák v roli ředitele školy si s velkou chutí připomíná některé cimrmanovské role, ostatně se ve filmu mohl cítit jako v divadle, vždyť v menších úlohách tu uvidíme Marka Šimona, Roberta Bártu, Petra Bruknera či Petra Reidingera. U Terezy Voříškové je otázka, zda by městská žena byla schopná žít prakticky stále bez emocí, tím jsme opět u toho proklatého srovnávání, ve kterém hraje Libuše Šafránková prim. Dětské role jsou značným oříškem při posuzování, protože prakticky cokoli - počínaje určitou zaražeností a rezervovaností až po přehnané sebevědomí a předvádění - může být využito ku prospěchu věci. Pokud bychom měli možnost vedle sebe postavit Aloise Grece a Václava Jakoubka, tak je všechno v naprostém pořádku, v dějové linii je Eda Souček v Obecné škole starší a tudíž vyspělejší a zkušenější. A tak je to s oběma představiteli. 

Zajímavý je jisté názor, že Po strništi bos je vlastně variantou Rodinného přítele z trilogie Zahradnictví, jen jeho cílová skupina bude o generaci mladší. Také se soustředí na klidné plynutí času, občas ho ovlivní nějaká dramatická událost, která ale zásadně neotřese setrvalým životem. Náznaky možných bohatších příběhů jsou vzápětí a náhle ukončeny, některé události jsou brány až telegraficky. Přesto mnoho lidí nedá na film dopustit, zčásti kvůli jeho autorům, jejichž jména zaslouženě zaručují slušnou míru kvality, jednak kvůli pojetí, které umožní sledovat vyrovnaný dej, ve kterém se mnohdy uvidíme - možná ne ve stejných, ale hodně příbuzných případech. S pocitem nastavené tváře oponujícím větrům si troufám říci, že film stojí za to vidět, ale jen těžko se k němu budeme vracet jako k Obecné škole.

Celkové hodnocení: 60 %

PO STRNIŠTI BOS

Hrají: Alois Grec (Eda Souček), Ondřej Vetchý (otec Souček), Tereza Voříšková (matka Součková), Jan Tříska (děd Souček), Oldřich Kaiser (Karel "Vlk" Souček), Viera Pavlíková (babička Součková), Hynek Čermák (Edův strýc), Petra Špalková (Edova teta), Zdeněk Svěrák (ředitel školy), Zuzana Stivínová (Karlova manželka).

Předloha: Zdeněk SvěrákScénář: Jan SvěrákKamera: Vladimír SmutnýHudba: Michal NovinskiRežie: Jan Svěrák

ČR, 2017, 111 min., rodinný, přístupnýPremiéra: 17. srpna 2017