Nejlepší filmy roku 2017: TOP 10 kralují malé nezávislé snímky a originalita bez kompromisů

Trocha statistik na úvod: V roce 2017 jsem měl to potěšení sejít se s vámi u 55 recenzí. Celkový počet filmů, z nichž budu dnes vybírat ty nejlepší, se ovšem (prozatím) zastavil na čísle 64. Přestože jsem se vcelku úspěšně snažil rozložit svůj zájem mezi všechny žánry, národy a velikosti rozpočtů, je tu jedna divácky vděčná kategorie, jíž jsem bohužel lehce zanedbal (či lépe řečeno přenechal kolegům). Jsou jí české filmy. Nejvíce recenzovaných snímků naopak připadá na zaoceánskou produkci. Taková už je oba.

Přestože jsem svoji TOP 10 seřadil od „nejhoršího“ filmu po ten úplně nejlepší, jedná se o pořadí momentální. Obzvlášť ve středu žebříčku se hranice mezi jednotlivými příčkami ztrácejí. Čím jsem si ale na 100 % jistý, jsou první dvě místa. Zlatý i stříbrný film po sobě zanechaly silné dojmy i více jak půl roku od jejich zhlédnutí. Stejně tak bych neměnil ani konkrétní obsazení nejlepší desítky. Tyto filmy nad ostatními vyčnívaly tak výrazně, že bych pro ně jen stěží hledal konkurenci.

Na desátém místě se letos umístil jeden z nejvýraznějších kandidátů na Oscary a zároveň suverénně nejnákladnější člen TOP 10. Je jím válečný Dunkerk hvězdného Christophera Nolana. Jeho vizuálně podmanivé, nervy drásající nahlédnutí pod pokličku největší záchranné operace druhé světové války nedovolí divákovi 100 minut ani vydechnout. Opěvovaný britský režisér si natočil příběh svých snů a do jeho středu neumístil postavy vojáků, nýbrž samotnou francouzskou pláž a její okolí. Prozíravý tah od člověka, který skvěle zvládá velké myšlenky a dramatický spektákl, ale který mívá velké problémy s porozuměním lidským bytostem. Geniální soundtrack Hanse Zimmera proložený nepřetržitým tikáním hodinek jen umocňuje velkolepý dojem, který v divákovi ještě dlouho přetrvá.

Stvořeno pro velké plátno IMAXu.

V jednom z nejhorších ročníků pro animované filmy posledních let, se přeci jen našel kousek, který pobaví děti i dospělé. Z nějakého nepochopitelného důvodu je jím ovšem LEGO© Batman film. Kreslená parodie na komiksové filmy a všemožná superhrdinská klišé shrnuje téměř osmdesátiletou historii příběhů Bruce Waynea a nenechává na ní nit suchou. Našlapanou barevnou jízdu plnou invence a dynamických akčních scén, které by mohli závidět nejen Úžasňákovi, ale také leckterý hraný film, si užijete tím víc, čím blíže jste s netopýřím vesmírem seznámení. A to je v případě rodičů a prarodičů odrostlých na Smolíkových a Pérákovi trochu problém.

Will Arnett je jako Batman luxusní, český dabing filmu dost ublížil.

Rok 2017 byl pro komiksové filmy úspěšný nejen po stránce finanční, ale také kvalitativní. Diváci si po právu zamilovali veselé Marvelovky i upřímnou Wonder Woman. A přestože tu nedávno moje kolegyně až do nebes vychválila třetího Thora, za sebe musím vyzdvihnout možná maličko pozapomenutý březnový hit Logan – Wolverine. Podle všeho poslední návrat Hugh Jackmana do role nesmrtelného Wolverinea se nesl v duchu absolutní nepřístupnosti dětskému divákovi. Bolest fyzická i duševní provází stárnoucího X-Mena na každém kroku a silně dosedá i na diváka. Senilní Professor X (Patrick Stewart), nebezpečný sobě i svému okolí, i divoká jedenáctiletá Laura (Dafne Keenová) představují parťáky, se kterými se každý fanda komiksů a dobrých filmů obecně rád vydá na cestu i opakovaně. Přestože na něm najdeme spoustu drobných chyb a jeden dva ne úplně zvládnuté motivy, je Logan zatím jediným letošním filmem, který se mi napodruhé líbil ještě o chlup víc.

Pojmout adaptaci bublinových obrázků jako postapo western – to tu ještě nebylo!

Pokud se budete shánět po seznamech nejlepších letošních soundtracků, nutně v nich najdete Baby Drivera. Ve všech a zatraceně vysoko. Stylová žánrová hříčka britského režiséra Edgara Wrighta (Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení) totiž na muzice doslova ujíždí. Film, který si jako výchozí premisu půjčuje ojetý příběh únikového šoféra, který chce pověsit volant na hřebík, míchá (pra)staré písničky s moderními a přizpůsobuje se jejich tempu. Choreografie automobilových honiček, synchronizovaná s peckami od Queen, Barryho Whitea nebo Blur, ohromí, rozproudí krev a neuvěřitelně zvedne náladu. Naivní filmík je živoucím příkladem díla, ve kterém forma vítězí nad obsahem. Ovšem když je ona forma dovedená k dokonalosti a na nic hlubokého si nehraje, zas až tak moc to nevadí. Škoda jen, že Baby Driverovi ve velkolepém finále trochu dochází dech i nápady. Jak se z hlediska morálky vypořádáte s prominentní rolí Kevina Spaceyho, je už o něco komplikovanější otázka. Film za jeho soukromé prohřešky ovšem ani v nejmenším nemůže.

Hravá jízda zaměřená převážně pro diváky pod 30 let.

Zadní polovinu mého seznamu uzavírá jeden z nejbizarnějších a nejoriginálnějších počinů letošního roku. Zabití posvátného jelena řeckého režiséra Yorgose Lanthimose se může pochlubit hvězdným hereckým obsazením, znepokojivou atmosférou i nejmorbidnějším humorem, jaký si lze představit. Brilantní herecký duel Colina Farrella a Barryho Keoghana si od diváka žádá jeho bezpodmínečnou pozornost i ochotu přistoupit na nedefinovaná pravidla vlastního světa. Mistrovská moderní variace na mýtus o Agamemnónovi a Ifigenii chvílemi připomíná Kubricka, jindy Hanekeho či Von Triera. S dílem žádného z nich ji ale rozhodně nezaměníte.

Postmodernismus ve své nejabsurdnější podobě.

Kritici ji zbožňují, tradičnější diváci odcházejí z kina v lepším případě rozladění – v tom horším vyloženě naštvaní. Aronofského geniální alegorie matka! schytala první pravý direkt od vlastních distributorů. A už se z něj nevzpamatovala. Těžko říct, jakého blba napadlo prodávat těžce symbolistickou horečnatou vizi jednoho náboženského fantatika (a shodou okolností také brilantního scénáristy a režiséra) jako klasický horor, doufejme ale, že dnes obrací burgery v McDonaldu. matka! není pro každého. Vlastně není téměř pro nikoho, ale už teď má zaděláno na to, že se z ní stane kult. Až opětovná zhlédnutí a čas ale ukáží, jestli se tento svérázný kousek zařadí do pantheonu klasik, nebo zda ho dějiny nemilosrdně semelou. Napoprvé tento zástupce umění bez kompromisů zanechal dojmy víc než silné, jeho otisk ve mně ale týden co týden slábne (proto až páté místo).

Symbolistická inťoušská onanie – lépe se to prostě popsat nedá.

Také u nového zpracování Kingova mamutího románu diváci dlouho vedli diskuse o tom, jestli se jedná o čistokrevný horor. Inu, záleží na tom, jestli si podle vás horory zaslouží kvalitní příběh a skvěle napsané a zahrané postavy. Pokud se spolu se mnou řadíte mezi ty, kteří odpověděli jednoznačně ano, je To nepochybně hororem roku. Úchylný klaun v podání Billa Skarsgårda, který jakoby vypadl z těch nejhorších dětských nočních můr, je totiž jen třešničkou na zvráceně znepokojivém dortu hrůzy. Je libo sexuální zneužívání rodinným příslušníkem, šíleného školního grázla s nožem, nezdravě úzkostlivou matku, nebo nejslizštějšího lékárníka na světě? To a mnohem víc (ha ha) najdete v Muschiettiho dvě a čtvrt hodiny dlouhém, osmdesátkovou nostalgií nabitém, mistrovském díle, které ale ani na moment nenudí. Kingovy adaptace se obvykle dělí na ty, které schvaluje pouze on sám a ty, které se líbí divákům. To je světlou výjimkou – uznávají ho oba tábory.

Sedm dětských rolí a sedm skvělých castingových voleb, neobvyklá statistika.

Že je Taylor Sheridan skvělým scénáristou, nás v minulých dvou letech přesvědčil v Sicariovi a Za každou cenu. Až s Wind River ale ukázal, že není marný ani jako režisér. Mrazivý krimithriller s Jeremym Rennerem a Elizabeth Olsenovou se odehrává ve stejnojmenné wyomingské rezervaci, kde je nalezeno tělo znásilněné indiánky. Skvěle odehraný, ale v první řadě precizně napsaný příběh, zvládá přepínat mezi problémy osobními a společenskými a jeho upřímný přístup nutně chytí za srdce (i za mozek). Jediné, co by se zasněžené kriminálce dalo vytknout, je ne úplně jistá režisérská ruka, která se i přes nesporný talent stále ještě hledá. Jediný důvod, proč se letos Wind RIver pravděpodobně nepopere o žádné velké filmové ceny, pak je jeho spojení s nechvalně proslulým producentem Harveyim Weinsteinem. Ten přitom snímek koupil až jako hotový produkt – po jeho premiéře na Sundance – a na samotném natáčení se tak ani v nejmenším nepodílel.

Velké téma zpracované bez patosu.

U nás se nejprve představila na festivalu v Karlových Varech. Netrvalo ale dlouho a romantickou komedii Pěkně blbě si mohli diváci užít také ve svých kinech. Ironicky, ale láskyplně pojatý příběh o tom, jak americký stand-up komik pakistánského původu Kumail Nanjiani potkal ženu svých snů, jen aby se spolu nejprve v slzách rozešli a ona po nějaké době onemocněla a upadla kómatu, vyniká hlavně svojí bezelstnou lidskostí. Nanjiani se podílel na scénáři a zároveň si zahrál i hlavní roli. Pěkně blbě se s humorem vyjadřuje k tomu, jaké to je být volnomyšlenkářským synem tradicionalistických pakistánských přistěhovalců žijících v USA a napůl smutně, ale rozhodně bez zášti, se vyjadřuje k současné situaci v Americe. Ať už víte, jak celá romance dopadne, nebo ne, snímek vás okouzlí i rozesměje.

Kumail Nanjiani je Andy Kaufman 21. století.

Jak už vám jistě došlo, mám slabost pro netradiční, zvrhlé a všehovšudy ujeté filmy. A francouzsko-belgická festivalová pecka Raw spadá přesně do této kategorie. Commig of age story o šestnáctileté studentce veteriny, která se zamiluje do chuti syrového masa, je PRVOTINOU francouzské režisérky Julie Ducournauové. Snímek, který si hned po své loňské premiéře v Cannes vysloužil pověst nejnechutnějšího počinu roku, ale není žádná Lidská stonožka. Jedná se o arthouseové drama o útrapách dospívání, které víc než nějakou nechutností znepokojuje svojí titulní syrovostí a – což především – vtíravou intimní invazí do šílenství hlavní hrdinky.

Garance Marillierová předvádí jeden z TOP hereckých výkonů roku.

Ne všechny kvalitní a zajímavé filmy jsou dokonalé. To ale neznamená, že nestojí za pozornost. Taková Bába z ledu Bohdana Slámy nese po filmařské stránce hned několik nedostatků. České republice tento lidský příběh o tom, že život po šedesátce se netočí jen okolo nevděčných synáčků, na Oscarech ostudu rozhodně neudělá.

Podobně nový Blade Runner 2049 možná není druhým příchodem mesiáše, na svého kultovního předchůdce ale navázal víc než uspokojivě a fanoušci na celém světě si hlasitě oddechli. Villeneuve je prostě bůh.

Zabijáka a bodyguarda jsem bohužel neviděl, kolegyně Daniela Ottová by jej ale nepochybně zařadila na své soukromé stupně vítězů. Zmínit se o něm tedy musím.

Technicky bychom mezi letošní filmy mohli zařadit také Sing Street, která si sice svoji světovou premiéru odbyla už vloni, v ČR se tento kousek objevil pouze letos v rámci Febiofestu. Tento nesmírně sympatický hudební film o první lásce bych se v takovém případě nebál označit za film roku, považuji ho ale za záležitost loňskou – navíc takovou, která se vyhnula širší distribuci.

Profil Sing Street na ČSFD

Je jasné, že má každý svoji vlastní představu o tom, jaké snímky byly letos nejlepší. Nestyďte se proto a zhodnoťte v komentářích pod článkem letošní rok. Který film nejvíce zaujal vás? Je autor tohoto článku jen filmový snob, nebo byste s ním alespoň v některých případech souhlasili? A na jaké filmy se nejvíc těšíte v roce příštím?

Zatím na shledanou u žebříčku zcela opačného ražení. Protože kritik musí občas zhlédnout i zločiny proti lidskosti a umění.

Jakub Laxar