Nejlepší filmy roku 2018: Rock’n Roll, festivaloví trpaslíci, ale i multimilionové blockbustery

Trocha statistik na úvod: V roce 2018 jsem měl to potěšení sejít se s vámi u 39 recenzí. Celkový počet filmů, z nichž budu dnes vybírat ty nejlepší, se ovšem (prozatím) zastavil na čísle 54. Ke své osobní TOP 10 doplním seznam toho nejlepšího, s čím se setkali moji kolegové. Vždyť co patro, to jiné chutě.

Od těch dvou byste si v reálném světě nejspíš chtěli udržet co největší odstup. Na filmovém plátně ale potetovaná troska Halley a její šestiletý spratek Moonee dojmou i žulový kvádr. Nehledě na to, že jsou nevychované, nezodpovědné a dělají jednu životní chybu za druhou, se totiž navzájem milují a perou se s životem, jak nejlíp umí. Na The Florida Project je ale fascinující hlavně to, že celý příběh vnímáme očima malé Halley. Díky tomu jsou některé skutečnosti zpočátku zkreslené, když vypluje na povrch jejich pravá podstata, zasáhnou o to silněji.

Kontrast kýčovitých fasád domů a tvrdé reality jejich nájemníků.

… takové jsou Tři billboardy kousek za Ebbingem. Co k tomu dodat, minulé Oscary nabídly jeden hit za druhým a Tři billboardy nejsou ani náhodou posledním filmem z této kategorie, který se do mého seznamu dokázal probojovat. Málokterý film dokáže přebíhat mezi komedií a depresivním dramatem tak rychle, aniž by se u toho nezadýchal. Příběhu o ženě, jejíž dcera byla znásilněna a zabita neznámým násilníkem, se to ale téměř daří. Společenský komentář, který ukazuje, že být v právu je relativní, bolest ze ztráty nikomu nedává právo chovat se ke svým bližním jako byste byli jediní, kdo něco cítí, exceluje mimo jiné díky tomu, že se řídí heslem PŘEMÝŠLEJ, ALE NEODSUZUJ. Ústřední trio McDormandová-Harrelson-Rockwell je ve svých rolích navíc naprosto dokonalé.

V Bruggách. Sedm psychopatů. 3 Billboardy – Martin McDonagh je génius černé komedie.

Avengers? Black Panther? Nebo snad Venom? Nenechte se vysmát, komiksovým filmem roku je animovaný Spider-Man: Paralelní světy, ve kterém se spolu setkají téměř všichni, kteří kdy nosili pavoučí kostým pubertálního ochránce Velkého jablka. Ve středu dění tentokrát není notoricky známý Peter Parker, ale jeho nejoblíbenější nástupce – Miles Morales. Tenhle film má vše, co by měl správný komiksový film mít. V první řadě je to ale srdce a láska k jednomu z legendárních dítek nedávno zemřelého Stana Leeho. Velkým lákadlem je také experimentální styl animace, který trochu působí jako divoká halucinace, k filmu se ale skvěle hodí a v kině se jedná o neopakovatelný zážitek.

Pojmout adaptaci bublinových obrázků jako postapo western – to tu ještě nebylo!

První Sicario byl možná trochu nečekaný hit. Netrhal sice kasovní rekordy, ale i díky menšímu rozpočtu, jménu Dennise Villenueva a hvězdnému obsazení vydělal slušné peníze a zařadil se mezi filmy, které musí vidět každý filmový fanoušek. A vůbec nevadilo, že byl tento politický thriller o válce s mexickými kartely pomalý jako hlemýžď na morfiu. Dvojka s podtitulem Soldado vyměnila režiséra, opustila hlavní hrdinku Kate a zaměřila se na tajemného operativce CIA Matta Gravera a nájemného zabijáka v amerických službách Alejandra. Bez morálního kompasu, avšak o to silnější osobní motivací nabité pokračování je vůči tři roky starému prvnímu dílu krvavější, cyničtější a dokonce i pomalejší. A ani omylem horší. Psychologie a realismus tentokrát sice zůstaly maličko pozadu, na TOP 10 to ale bohatě stačí.

Jeden z nejnásilnějších a nejdepresivnějších filmů roku.

Oslovuj mě svým jménem a já ti budu říkat tím tvým… Snímek Dej mi své jméno je adaptací stejnojmenného románu Andrého Acimana, který čtenáři milují již celou dekádu. S příchodem filmu, který si mimo jiné vysloužil Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, se jejich řady rapidně rozrostly. Jak by také ne, vždyť jde o dojemný, vtipný, šarmantní, psychologicky propracovaný doják o jednom letním flirtu, ze kterého se stala láska, na kterou se nezapomíná. Nehledě na to, že se to celé odehrává na italském venkově tak malebném, až z toho nejeden divák začne snít o koupání mezi antickými sochami a popíjení skvělého vína při vlažných večerních posezeních s rodinou a přáteli. Italskému režisérovi Lucovi Guadagninovi může svět filmu navíc děkovat za dva nezapomenutelné momenty. Kromě „nechvalně“ známé scény s broskví je to hlavně závěrečné zírání do krbu, které Timothéeho Chalameta definitivně vystřelilo mezi nejzajímavější herce své generace. O kvalitách snímku hovoří také fakt, že si jej zamilovali i oba moji kolegové.

Někdy je skvělý film o gayích prostě a jednoduše skvělý film.

Zpět k festivalovým hitům. Velmi volná biografie inspirovaná přátelstvím Víti Flákače ze sovětské undergroundově-folkové kapely Kino a Majka Naumenka, frontmana rockového Zooparku, je v tomto seznamu prvním ze dvou zástupců hudebních filmů. V případě Léta se jedná o divokou, vizuálně experimentální jízdu, někdy až snovou jízdu – zkrátka čistokrevný zlepšovák nálady plný zběsilých nápadů a výborné muziky obou ruských kapel i jejich západních vzorů jako T-Rex, Talking Heads nebo Velvet Underground, v jehož jádru se odehrává příběh jednoho přátelství komplikovaného čím jiným než láskou ke stejné ženě. I tento snímek si zamilovali všichni redaktoři EZ.

Léto ve vzduchu, svoboda v duši.

Nemělo to vyjít, měl to být průšvih. Příběh z mládí legendárního pašeráka nikdo nechtěl, nikdo ho nepotřeboval. Celý film navíc těsně před koncem natáčení vyměnil režiséry a byl z více jak poloviny točený znovu. Solo: Star Wars Story možná není moc starwarsovský, pokud ale nejste skalní fanoušek, je možné, že jste si ho užili tak jako já. Velkolepý western z vesmíru, který si nehraje na nic víc než na zábavnou jízdu, má mouchy. Spoustu. Zároveň ale předkládá plejádu extrémně sympatických antihrdinů, kteří se spolu jednu chvíli přátelí, jen aby si hned poté vrazily kudlu do zad. Každý má totiž vlastní agendu, kterou film zvládá divákovi srozumitelně a zábavně představit. V podstatě takoví Piráti z Karibiku, když je ještě měl na starosti Gore Verbinsky.

Někdy ani kritik nechápe, jak je možné, že ho film nadchnul.

Freddie Mercury. Queen. Legendární spojení násilně přeťaté zpěvákovou předčasnou smrtí. Bohemian Rhapsody je jedním z těch filmů, které diváci (a obzvlášť Češi) milují, ale kritika ho přijala spíše vlažně. Oba tábory jsou v právu a mají pádné důvody, proč film buď odvrhnout jako tuctovou biografii, která se bojí riskovat a život Mercuryho ukazuje jen povrchně, nebo ho vynést na piedestal a dotlačit na páté místo v žebříčku nejlepších filmů na ČSFD a do první stopadesátky na IMDb. A přestože bych tento nesrovnalostmi, zkratkami a čirými výmysly prošpikovaný životopis ani náhodou nestavěl na piedestal, jeho energie, styl, herectví, emoce, kamera a samozřejmě hudba mi učarovaly stejně jako milionům lidí po celém světě.

Rami Malek si za svůj výkon zaslouží alespoň nominaci na Oscara.

Když vešlo ve známost, že si Američané natočí film o Tonye Hardingové, krasobruslařce, která se spolu se svým exmanželem a bodyguardem v roce 1994 údajně podílela na útoku na její konkurentku z olympijského týmu, vyvolalo to zájem i otázky. Po zjištění, že poněkud robustnější sportovkyni ztvární australská kráska Margot Robieová, pár lidí nedůvěřivě pozvedlo obočí. A když bylo ohlášeno, že nepůjde o životopisné drama o cestě na vrchol a odtud na samé dno, ale o černou komedii, ve které filmaři všechny aktéry vybarví jako naprosté pitomce (a pak v závěrečných titulcích připojí archivní záběry, které dokážou, že vlastně ani moc nepřeháněli), to už vzbudilo obavy. A zájem. Já, Tonya se ale nadmíru povedla – dokonale kombinuje cynický černý humor a syrově realistické scény domácího násilí a předkládá alternativní pohled na kovbojku ve sportu princezen, miláčka davů, který krasobruslil na metalové pecky, ale klidně se zhroutil kvůli jedné rozvázané tkaničce.

Oběť, nebo alibistická potvora? A není to vlastně jedno?

Další „loňský“ film, který se v našich kinech objevil až se zpožděním, si odnesl dva Zlaté glóby (Nejlepší film – muzikál nebo komedie a Nejlepší herečka - komedie nebo muzikál) a pět oscarových nominací. Malý nenápadný film Lady Bird režisérky Grety Gerwigové sice pojednává „jen“ o jedné pubertální dívce z chudé rodiny, která chce být za každou cenu středem pozornosti, je ale natočený s takovou láskou, že jsem si ho zamiloval a letos ho viděl dokonce čtyřikrát. Tedy dvakrát častěji než jakýkoli jiný letošní snímek.

Saoirse Ronanová je generační talent, který září v každém filmu, ve kterém se objeví.

Naši přední specialistku na nezávislé a evropské filmy Maríu Tkach kromě výše zmíněných filmů Dej mi své jméno a Léto nadchla zejména Von Trierův artový thriller o nájemném vrahovi Jack staví dům, barevná a ještě o něco experimentálnější hororová bláznivost Climax argentinského vizionáře Gaspara Noého a dva snímky nominované na Oscary 2019 za nejlepší cizojazyčný film – belgická Dívka o mladé transsexuální baletce a polská Studená válka, která letos nechybí téměř na žádném seznamu nejlepších filmů roku. (Autorovi článku se bohužel zatím nepoštěstilo ji zhlédnout.)

To kolega Samuel Pacek si zamiloval Nit z přízraků, dílo, kvůli kterému se z hereckého důchodu jednorázově vrátil a zářil v něm jako vždy geniální Daniel Day Lewis. Z mainstreamového soudku Sam vyzdvihuje Spielbergovu nostalgickou poctu osmdesátým letům Ready Player One, která je adaptací stejnojmenné knihy Ernesta Clinea. A stejně jako u Maríi, i tentokrát se do osobní TOP redaktora EZ dostal (opět – kromě Dej mi své jméno a Léta) dánský Jack staví dům.

Toliko k názorům redaktorů Eurozpráv. Jak jste na tom vy, naši čtenáři? Jaké filmy zaujaly letos vás? A jaké vás naopak zklamaly? Nestyďte se zanechat své seznamy a názory v komentářích. Vždyť co divák, to názor. Monopol na pravdu nemáme nikdo – dokud ale budeme o umění diskutovat, dobré filmy se točit nepřestanou.

Na závěr bych chtěl za své kolegy čtenářům poděkovat za projevenou přízeň. Budeme se na vás těšit v roce 2019 u dalších jistě skvělých filmových zážitků.

Jakub Laxar