Nejhorší filmy roku 2017: Dojení mrtvých franšízových krav je stále v kurzu

Předem musím s radostí podotknout, že jsem měl letos to štěstí a potěšení a vyhnul jsem se většině divácky a kriticky nejhůře hodnocených propadáků roku. V mém seznamu proto nenaleznete Emoji ve filmu, remake Pobřežní hlídky, novou Mumii, ani Padesát odstínů čirého utrpení. To ale ani náhodou neznamená, že jsem neměl to „potěšení“ seznámit se s řadou filmů, které nikdy a v žádné podobě neměly spatřit světlo světa. Desítku těch nejnudnějších, nejhloupějších, nejlínějších, nejamorálnějšcích či jakkoli jinak nejmarnějších pokusů o umění pak najdete v následujícím článku.

Tentokrát si za výsledným pořadím až na pár výjimek pevně stojím. Minimálně dva nejhorší filmy roku pak považuji za tutovky. Jejich pachuť jsem z úst vymýval ještě dlouhé týdny po projekci.

Zatímco ze sólovky jediné ženské členky Ligy spravedlnosti se po právu stal hit, poslední letošní komiksová adaptace je opět to staré známě DC. První oficiální týmovka nejslavnějších superhrdinů světa se sice pokusila o odlehčenější tón, nic to ale nemění na tom, jakým způsobem nám byli Wonder Woman a spol. naservírováni. Rozbředlý, nevýrazný příběh, který na sebe pořádně nenavazuje a stříhá, jak se mu zachce, nemá šanci držet s konkurencí dech. Svět z čista jasna miluje Supermana, ale jeho kumpáni Batman a Wonder Woman jsou lidem ukradení – asi že ten souboj se zmutovaným leguánem na rozdíl od Muže z oceli přežili. A jelikož Affleck očividně už jen hledá záminku, jak pověsit kostým Batmana na hřebík, film táhnou kupředu pouze vtělená Amazonka Gal Gadotová a vždy perfektní Ezra Miller jakožto rychlík Flash. Je sice nemilé, že musel film v polovině natáčení opustit z rodinných důvodů režisér Zack Snyder, podle všech zákulisních informací byla ale Justice League pěkný průšvih už dávno předtím.

Digitální bordel a rohatý záporák zatoulaný z Mortal Combatu.

Pokud vám rodiče nadělí bratříčka, je změna statusu quo nevyhnutelná. No, a když je oním sourozencem Mimi šéf, můžete očekávat urážky, fackování a zběsilé honičky ve šlapadlech. Na tenhle film jsem se dost těšil, výsledek ale dopadl minimálně rozpačitě. Pravidelné střídání gagů pro děti a narážek mířených na rodiče není v animácích nijak neobvyklé. Průšvih nastává, když mezi tyhle dvě už takto ne vždy fungující kategorie vklíníte ještě třetí – nudu. A nudy se v Mimi šéfovi dočkáte. Tým okolo režiséra trilogie Madagaskar Toma McGratha se totiž ani nesnažil a svoje dílko splácal bez ladu, skladu, invence i nadšení. Selhání mírní snad jen docela pěkně podané poselství o tom, jaké to je zvykat si na mladšího sourozence.

Sorry jako, tohle nezachrání ani parodie na Babiše.

Podobně, ale ještě o malý chlup hůře, dopadl prosincový Ferdinand. Příběh býka, který chce namísto zápasení na koridě čichat ke květinkám a válet sudy se svojí nezletilou majitelkou, sází na hluk, barvy, infantilitu a otravné, otravné, ale sakra otravné vedlejší postavy v čele s kozou, která se asi párkrát pořádně bouchla do hlavy. Ferdinandovi se tentokrát ani nedaří předat dětem svá ponaučení. Místo toho jen vágně moralizuje a většinu svých poučných myšlenek zatluče do země roztěkanými skopičinami. Jeden geniální gag každých dvacet minut už výsledný dojem nezachrání.

Caparti se budou bavit. Ale i oni na tuhle hovězinu brzy zapomenou.

Každý má svůj filmový vesmír. Warneři se dokonce pokoušejí rozjet svůj svět číslo 3. A vládnout mu má Kong z Ostrova lebek. Většina světa zhodnotila nového King Konga jako hloupou zábavu. Pro někoho je ale těžké bavit se u filmu, který se tváří velkolepě, ale neobtěžuje se představit divákovi jedinou postavu, na které by mu aspoň maličko záleželo. Hlavní hrdinové připomínají spíš svoje kartonové dvojníky, ti vedlejší pak fungují maximálně jako komediální vsuvky. Jakpak by taky byl čas na jejich vývoj, když namísto toho, aby Kong vyprávěl příběh, snaží se vysvětlit divákovi, jak funguje jeho svět, jak je to celé propojené s tři roky starou Godzillou a jak nás za pár let čeká celá záplava spektáklů, ve kterých si budou po čuni dávat ty největší a nejabsurdnější filmové bestie všech dob?

Skvělé triky na výborný film nestačí.

Noomi Rapaceová, Orlando Bloom, John Malkovich, Michael Douglas, Toni Colletteová. I s takovým ansámblem se dá natočit mizerný politický thriller o islámistech v Londýně. Půlka zápletky snímku V utajení nedává smysl, a ta druhá je tak předvídatelná, že je na ni škoda vymýšlet přirovnání. A když srazíte obě tyto hýždě dohromady, vytvaruje se vám jak balvan natvrdlé překomplikované béčko, ve kterém všichni řeší nějaké protokoly, formule a fatvy a divák absolutně nemá šanci zorientovat se v tom, co je co a kdo po kom co z toho zrovna chce. Že je to ke konci hloupější a hloupější a od scény s rotvajlery z půlky filmu se nedočkáte pořádné akce nebo napětí, je už jenom třešnička na dortu.

Zmatená vykrádačka čtyř dekád historie špionážního žánru.

S pátým nejhorším filmem roku se konečně dostáváme z podprůměru k vyloženým tragédiím. Sledovat Piráty z Karibiku: Salazarovu pomstu bolí. Kouzlo hrdinných výprav za pokladem je nenávratně v prachu a fanoušci série, která před šestnácti lety nakopla skomírající žánr dobrodružných filmů pro celou rodinu, jsou odsouzeni ke sledování zatuchlého cynického mišmaše, kterému už je všechno jedno. Hlavně aby to vydělalo peníze. Sledovat Johnnyho Deppa, jak ze sebe dělá kašpara a doufá, že mu jeho nejslavnější role oživí sedm let mrtvou kariéru, už nemůže bavit ani jeho nejzlomyslnější antifanoušky. Doma v Americe Piráti po zásluze propadli. Úspěch v Asii ale bohužel znamená, že se vbrzku dočkáme také šestky.

Někteří piráti korporace okrádají. Jiní se plaví v jejich službách.

Máte-li rádi historická dramata o ženách svázaných úzkoprsými společenskými konvencemi, které ve svém ekonomicky motivovaném manželství trpí až do chvíle, než se zamilují do mladého okatého malíře, měla být Tulipánová horečka přesně pro vás. To by ale nesměly být všechny hlavní postavy naprosto nesympatičtí idioti. Nulová chemie mezi oscarovou Alicií Vikander a Danem DeHaanem jenom umocňuje smutný fakt, že se tu toho o lásce, přátelství a svobodě sice napovídá tolik, že by to vydalo na celou sbírku pohádek pro naivky, skutečných citů by se v hlavních hrdinech divák ale nedořezal. Z nejsmrdutějšího bahna tuhle jak psí čumák studenou romantiku vytahuje alespoň několik zajímavých myšlenek, které si pohrávají s jinak vcelku zatuchlým annokareninovským žánrem.

Hloupý scénář, nuda, nesmysly – vyberte si sami.

John Kramer je mrtev, ať žije Jigsaw! Série Saw měla po právu zemřít se sedmým dílem. Přesto tu jsme po deseti letech poosmé, abychom si protrpěli další sérii mučivých obrázků. Hra na kočku a na myš je tentokrát okořeněna otázkou, kdo vlastně vraždí. Každý dobrý kuchař vám ale řekne, abyste s dochucovadly šetřili a používali jen ta nejkvalitnější. Podravka není šafrán a bratři Spierigové mají ke zručným filmařům blízko tak nějak podobně. Kolekce hororových klišé horko těžko rozvíjí svůj filmový svět a s do sebe zahleděnou důležitostí před diváka sází jedno tajemství za druhým. Přitom tvůrcům tak nějak nedochází, že odpovědi nikoho vlastně ani nezajímají.

Zarytí fanoušci série nechť tento bod ignorují.

Pokud byste se sháněli po nejdelším a nejnudnějším filmu roku, Transformers: Poslední rytiř jsou jasná volba. 150 minut vytírání si zadku artušovskou legendou, selským rozumem a diváckou trpělivostí má jak jinak na svědomí Michael Bay. Protrpět si exkurzi tímto líným nenápaditým chaosem dá zabrat i nejzdatnějším konzumentům filmového šrotu. Jak je vůbec možné, že jsem mohl u filmu, ve kterém se obří roboti mlátí po nablýskaných karoseriích a mění se v ponorky, lamborghini a stíhačky, zívat nezájmem? Vždyť už ani ty fyziku popírající triky nikoho neohromí.

Svět plecháčů, kterému dávno ujel vlak.

Přesunout hororovou jménem Kruh do současnosti plné pirátů, YouTube, VoD služeb a internetu obecně není vůbec špatný nápad. Natočit nové Kruhy jako (ne)dokonalou předělávku prvního filmu, která naoko prohlubuje mytologii Samařina světa, ale vlastně jen dělá úplně to samé – jen špatně, nezáživně a hlavně ABSOLUTNĚ neděsivě – to už smrdí cynismem a touhou vydělat na zavedené značce. Tady se opravdu nepovedlo vůbec nic, snad jen kamera není úplně k zahození.

Pro fanoušky neoriginální, pro nováčky matoucí.

Jsou příběhy, které se nedají pokazit, řekli bychom. To neznáte Miladu. Biografii jedné z nejzajímavějších osobností novodobé české historie zachraňuje vlastně jen síla jejího příběhu. Vše ostatní stojí za ránu bachařským pendrekem do ledvin.

Nový Vetřelec: Covenant měl být návratem Riddleyho Scotta k čistokrevnému sci-fi hororu. Legendární britský režisér si bohužel nejenže neodpustil nezáživné prometheovské filozofování, ale ještě ke všemu obsadil novou kapitolu vetřelcovského mythosu tou nejneschopnější posádkou pitomců od… no vlastně od Prometheha.

Šuplíkový scénář bratří Coenů, černý humor, hvězdné obsazení a rasismus 50. let. Jak se podařilo pokazit tutovku jménem Suburbicon: Temné předměstí je jednou z největších záhad roku.

A je to za námi, přátelé. Kladnou i zápornou TOP 10 máme pro letošek z krku. Do roku 2018 přeji Kristýnce i vám ostatním co nejvíce příjemných kinozážitků, skvělé originální filmy i vychované obecenstvo. Nechť vás provází síla, Oscary i desítky recenzí mých vlastních i těch napsaných všemi mými kolegy.

Na závěr vás opět vybízím k tomu, abyste se s ostatními podělili o svoje nejneoblíbenější filmy roku, největší zklamání nebo třeba jen o názory na podobu žebříčku, jímž jste ještě před malým momentem listovali.