Natáčela zoufalé manžele i Tigrida. Jak dostala Helena Třeštíková před kameru koho chtěla?

Historie 20. století se stala hlavním tématem filmařské práce Heleny Třeštíkové, ať už se jednalo o přímý záměr jejich historických dokumentů anebo později v dlouhotrvajících časosběrných dokumentech, které zachytily historii přímou optikou z odstupem času. Dějiny se jí podařilo nabídnout jedinečným pohledem přímých aktérů, ať už se jednalo o člověka z okraje společnosti (např. filmy René, Katka), neznáme spoluobčany (např. Marcela, Manželské etudy) anebo se zaměřila na osobnosti žen, na které se podle jejich slov, “vrhly tíživé dějiny ve Střední Evropě, a poznamenaly jejich životní osudy.” (Např. Zkáza krásou - o Lídě Baarové, Hitler, Stalin a Já). Na aktéry svých filmů se rovněž zaměřila v průběhu vyprávění.

Zaznamenat výpověď lidmi, kteří museli těžkým okamžikům čelit tváří v tvář považuje Třeštíková za svou, “dokumentaristickou povinnost.” Za nejvýraznější počin se dá považovat výpověď Hedy Margoliové Kovályové, která jako židovka přežila holokaust, koncentrační tábor v Lodži a následně musela čelit komunistické perzekuci. Její muž náměstek ministra obchodu Rudolf Margolius byl následně popraven v největším vykonstruovaném procesu z dob komunistické totality - v tzv. procesu s Centrem, v němž byl popraven i generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Na nepředstavitelný osud podle Třeštíkové Heda Margoliová Kovályová vzpomínala jen slovy, “Hitler je v háji, Stalin je v háji a já tady jsem pořád.”

Ne vždy se však Heleně Třeštíkové komunikovalo s jejími vypravěči snadno. Obzvláště obtížné bylo přesvědčit zejména Pavla Tigrida. “Do natáčení se mu nikdy nechtělo. Jeho žena mu řekla, ať do toho nejde. Mám pocit, že to udělal, jen aby se mě zbavil. Přestože mě jeho manželka původně odrazovala, po projekci, za mnou přišla a řekla, že je velmi ráda za vznik filmu." (Krátce po natočení dokumentu Pavel Tigrid spáchal sebevraždu poz. red.) Dokumentaristka pak připomněla úskalí určitých kontroverzí své práce, které se pojila s Tigridovou prací v rádiu Svobodná Evropa s jejím propagandistickým účelem ze strany Západu: “Začátky Svobodné Evropy asi byly kontroverzní, větší investigativec by (na Tigrida) tlačil více než já. Nesmím svým natáčením nikoho poškodit, i když dnešní trend je jiný. Někteří kolegové se snaží dotlačit respondenty, říct něco, co nechtějí, ale to jsem nikdy nechtěla, nelíbí se mi to,” osvětlila režisérka základní zásadu svého přístupu.

Nejkontroverznějším aktérem jejich filmů byla Lída Baarová. Dodnes na práci s ní vzpomíná, jako na velmi osobitou. “Zpětně po natočení filmu jsme si řekli, že její příběh je příběhem české kinematografie. První film natočila 1931, tehdy se postavily ateliéry na Barandově. Stala se filmovou hvězdou v době, kdy na to nikdo nebyl připraven, ani Lida Baarova. Byla příliš mladá, příliš slavná a nikdy nedokázala zpracovat vlastní osobnost. To, si myslím, byl její problém po celý život,” zhodnotila svůj dojem z rozhovoru se slavnou herečkou. Práce s Baarovou se však vymykala oproti ostatním protagonistům filmů Heleny Třeštíkové. “Zatímco všechny mé historické dokumenty se zabývaly oběťmi dějin, paní Baarová nebyla jen obětí ale i spoluaktérkou, byť málo poučenou.”

Kolegové tehdy režisérku varovali před nedůtklivostí zestárlé herečky. “Když jsem jela do Salzburku, všichni mi říkali, ať se neptám na Goebbelse, na takový dotaz (Baarová) ukončí rozhovor. Nechala jsem si otázku nakonec, jak už jsme měli všechno natočeno. Přesto začala vyprávět, jak se do ní zamiloval.” K žádnému konfliktu pak nedošlo, naopak: “Když jsme se s paní Baarovou loučili, objímala mě, skoro to vypadalo, že mě chce adoptovat,” uvedla s nadsázkou Třeštíková.

Celou diskuzi uzavřela konstatováním, že v žádném případě nehodlá polevit ve svém úsilí, protože: ”Točit se musí, dokud to jde.”