Luděk Munzar (†85) nebyl jen pan herec. Miloval i letadla a rychlá auta

Do Národního divadla přišel Munzar v roce 1957 po ročním angažmá v Mladé Boleslavi, a pod vedením předních režisérů se tu záhy propracoval až k vrcholnému charakternímu herectví. Vytvořil tu mnoho významných rolí, například Merkucia v Romeovi a Julii, Mefistofela ve Faustovi, Jindřicha V. v Shakespearově stejnojmenné hře či Agamemnona v Orestei.

Již zpočátku herecké kariéry se Munzarovi naskytla řada vynikajících filmových příležitostí ve snímcích Atentát, Kočár do Vídně, Žert či Čarodějův učeň. Objevil se i ve filmech Dědeček automobil či Srpnová neděle. Se svou manželkou, herečkou Janou Hlaváčovou, hráli třeba v životopisném filmu o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou.

Velký prostor mu dávala i televize, u jejíchž začátků stál i jako hlasatel. Sám si velmi cenil titulní role v posledním seriálu Jaroslava Dietla s názvem Synové a dcery Jakuba skláře či dramatizaci Falladova románu Ubohý pan Kufalt. Televizní seriály ho zaměstnaly i po roce 2000, šlo například o Náměstíčko, Příkopy, Hraběnky nebo Místo v životě.

V televizních dokumentech Munzar provázel diváky po rozhlednách, vyprávěl o věkovitých stromech a pramenech řek. A často také vystupoval v rozhlasových hrách. Pro Dvojku Českého rozhlasu připravoval společně s Františkem Novotným pořad Okouzlení slovem.

Munzarův podmanivý hlas a kultura hlasové techniky ho zařadily mezi nejlepší české dabéry. Jeho hlas je spojen hlavně s americkým hercem Paulem Newmanem.

Luděk Munzar se narodil 20. března 1933 v Nové Včelnici na Jindřichohradecku, dětství však prožil ve východních Čechách. Absolvoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové, poté studoval herectví na pražské DAMU.

Po škole byl jednu sezónu v angažmá Městského divadla v Mladé Boleslavi, potom již přešel do Prahy. Po odchodu z Národního divadla v roce 1990 společně s manželkou Janou Hlaváčovou, kdy se jejich představy o poslání a směřování divadla rozešly s představami nového vedení divadla, začali jezdit po zájezdech. Do divadla se už jako herec nevrátil, příležitostně se věnoval divadelní režii.

Munzar spolu s Hlaváčovou byli také jedněmi z mála českých umělců, kteří nepodepsali takzvanou Antichartu odsuzující prohlášení Charty 77.

V roce 2012 získal Munzar cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. V letech 1995 a 2000 byl odměněn cenou Františka Filipovského za mistrovství v dabingu.

Kromě herectví bylo smyslem života Munzara, který miloval přírodu a koně, také létání a závodní auta, a především jeho rodina. Pro svoji vnučku napsal knížku, veršovánky S vůní vánku po heřmánku. A jeho literární prvotinou byla knížka o létání, ale nejen o něm, s názvem "...když jsem to slíbil!"