RECENZE: Skleněný pokoj je plný chladu. Nemá daleko od reklamy na vilu Tugendhat

Počátkem třicátých let minulého století vyrostl v Brně obdivuhodný dům navržený slavným architektem von Abtem (Karel Roden). Tato stavba byla speciálně navržena pro bohatého podnikatele Viktora Landauera (Claes Bang) a jeho ženu Liesel (Hanna Alström). Středobodem domu je „Skleněný pokoj“, jenž je nejen architektonickým skvostem, ale také i synonymem krásy a symbolem budoucnosti.

Rodinný život, jaký si Liesel vysnila netrvá dlouho, neboť velmi brzy propukne druhá světová válka a ona se bude muset odloučit od své blízké přítelkyně Hany (Carice van Houten). Do toho se dozví, že Viktor má poměr s pohlednou válečnou uprchlicí Katou (Alexandra Borbély). Jediné, co ji chrání před rozpadající se Evropou a nenaplněným manželství, jsou silné city k Haně, které v průběhu let podstoupí výraznou zkouškou.

Předlohou k filmu je stejnojmenný román britského spisovatele Simona Mawera. Inspirací mu je osud legendární vily postavené roku 1929-1930 brněnským podnikatelem Tugendhatem. Na scénáři se podílel britský scénárista Andrew Shaw, jenž se především zaměřil na dvě hrdinky Liesel a Hanu.

Tím se před námi otevírá příběh vycházející z výborně napsané knihy, avšak nepříliš dobře fungující na plátně. Namísto toho, aby postavy jednaly, tak spíše o něčem neustále mluví. To samé platí pro budování vztahů, kdy třeba není úplně jasné proč se do sebe protagonistky vlastně zamilovaly. Repliky typu „chybíš mi nebo mám tě ráda“ pak v konečném důsledku postrádají veškerou uvěřitelnost.

Máme zde velmi působivý vizuál doplněný o úchvatnou kameru Martina Štrby a líbivý orchestrální doprovod. Po technické stránce je vše dobře zvládnuté, pouze to postrádá autentičnost. Minuty se vlečou a ze Skleněného pokoje se stává nedůmyslné melodrama, které bolí ve své emocionální chladnosti a topornosti, zvlášť v „akčních“ scénách. V intimních momentech opředených erotickým napětím a lesbickými doteky zase působí směšně.

Ševčík značnou část příběhu minimalizuje na úkor esteticky podmanivých obrazů, kdy se v ději až nepochopitelně skáče. Objevují se tak scény, jež situace nastiňují místo toho, aby je vysvětlili. Ostatně není se čemu divit, když film v průběhu 100 minut mapuje období čtyřiceti let. Skleněnému pokoji by slušel kabátek minisérie daleko více než celovečernímu filmu. Pak by nedocházelo k takové povrchnosti a nenaplnění slibného potenciálu.

Velkým lákadlem na film je mezinárodní složení herců, jimž zcela zřetelně kraluje Carice van Houten. Její postava prochází řadou citových rozpoložení, ztrát a neutuchající lásce k Liesel. Narozdíl od zbylých postav jsou její emoce relativně uvěřitelné. Za tuto absenci jakýchkoliv emocí může především nepochopitelné skákání v ději způsobující absolutní necitlivost vůči filmu a postávám jako takovým. Vedlejší postavy jsou zde opravdu vedlejší, takový Roden, Dobrý či Hofmann se na plátně objeví poskrovnu.

Skleněný pokoj rozhodně není tak špatný, pouze je nedotažený v tom, co chce vlastně sdělit. Spíše než o drama se jedná o načančaný dokument, v němž zcela zřetelně vévodí estetika vily Tugendhat. Příběh, který dobře funguje na papíře je na plátně chladný, zdlouhavý a nezáživný. Nelze však upřít režisérovi snahu natočit evropský film, jenž by sice za hranicemi moc nezazářil, ale na Česko se jedná o mírný nadprůměr.

Celkové hodnocení: 55 %

Skleněný pokoj (2019)

Režie: Julius ŠevčíkPředloha: Simon Mawer (kniha)Scénář: Andrew ShawKamera: Martin ŠtrbaHudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert VokmannHrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller, Alexandra Borbély, Karel Dobrý, Zuzana Fialová, Brian Caspe, Petra Bučková, Jana Plodková, Vladimír Polívka, Martin Hofmann, Olga Plojhar Bursíková

Česko / Slovensko / 104 minut / Drama