Pojedeme k moři? Není moře jako moře a film jako film. Zvlášť, když ho točíte na foťák

Když je vám jedenáct, můžete mít dojem, že vám svět leží u nohou. Máte fajn rodiče, bezva kamaráda, milou babičku, tajnou lásku, nechuť k fotbalu a především fotoaparát. Tomáš Hrobský chce jít ve šlépějích Miloše Formana a rozhodne se udělat si vlastní film – především o sobě a svém okolí. A tak zachycuje své nejbližší, dovádí se spolužákem Harisem, obdivuje dívku Stáňu, oplácí šikanu svým fotbalovým spoluhráčům a přemýšlí, co by ještě do svého díla dal. Záhy se mu naskytne nečekaná příležitost – jeho otec se záhadně dvakrát týdně vytrácí z bytu, ač Tomášovi tvrdí, že zůstává doma. U mladičkého kameramana a režiséra v jednom to vyvolá podezření a posléze  rozhodnutí vypátrat, co se za podivným otcovým jednáním skrývá. Do akce samozřejmě zapojí i Harise, jehož současně přemlouvá, aby do filmu přispěl také profilem své rodiny. Zdánlivě lehká a dětská atmosféra začíná houstnout a nutně musí dojít k hned dvěma zlomovým momentům. Do hry tak vstupuje druhý fotoaparát a s ním i další, třebaže rychlejší a kratší příběh.

Zdroj: YouTube

Jiří Mádl připouští, že jednou z inspirací pro jeho film Pojedeme k moři byla knížka Marka Haddona nesoucí název Podivuhodný případ se psem. I tady je první část odlehčená a budící dojem, že její obsah je zaměřen jen na to, aby se jí čtenář předčasně nezbavil. Co však Mádla zaujalo nejvíc, byl její styl ve formě dětského vyprávění. Proto tak přistoupil i k filmu – po počátečním dovádění, kdy máme nutně pocit, že si kluci s fotoaparátem jen hrají a zkoušejí, co všechno jim umožní, po kratičkém vzplanutí ke Stáně, jež se vyřeší velice originálním způsobem a fotbalových trampotách přichází už zmíněný zvrat, ovšem iniciovaný Tomášovou zvědavostí. To už pak je ona část, kdy se nedá z rozjetého vlaku vystoupit, tvůrci děj gradují ještě druhou dějovou linkou, do jisté míry pojatou jako kontrapunkt tomu zatím poznanému. Může zavánět laciným postupem, může být vnímána jako záležitost kalkulativně emotivní, osobně bych neváhal použít termínu dnes bohužel až příliš zprofanovaného – klonil bych se k maximálně možné formě reality. Ostatně o tom mluví i názory diváků po prvních předváděcích frekvencích.

Hlavním hrdinou je dvanáctiletý Petr Šimčák, na jehož nalezení potřeboval štáb téměř půl roku. Dle slov producenta Miloslava Šmídmajera a samotného režiséra se dokázal perfektně ztotožnit s příběhem a obě dospělé představitelky, s nimiž „na place" trávil nemálo času, jeho výkon hodnotily jako vynikající. Jana Maršála neboli Harise už měl tým v hledáčku dříve, ostatně šlo o relativně zkušeného dětského herce (Něžné vlny, Modrý tygr), který však v současné době svádí těžký boj, zda se více věnovat fotbalu nebo filmové kariéře. Ostatně jeho umění s míčem si diváci mohou vychutnat i ve filmu, není divu, že se o něj přetahují pražské oddíly a momentálně válí v barvách Dukly. I představitelka Stáni, takto Anastázie Chocholatá, má zajímavou sportovní průpravu – několik let se věnovala krasobruslení, ač nyní už přešla k synchronizovaného bruslení. Další perličkou z filmového zákulisí byly společné narozeniny Petra Šimčáka a jeho filmové babičky Jaroslavy Pokorné – oba se narodili ve stejný den. Jenže paní Pokorná je slavila jen filmově, o těch skutečných se režisér Mádl dozvěděl až při jedné filmové projekci.

Dalšími významnými postavami jsou manželé Hrobští neboli Lucie Trmíková a Ondřej Vetchý. Dle slov Mádla byl Ondřej jednoznačnou volbou a Lucie svou relativní „neokoukaností" jej výborně doplňuje. Nemnoho dalších rolí je vlastně epizodních, ale přesto dokáží zaujmout a lehce pohladit po duši, což je třeba případ Miroslava Táborského v kratičké roli taxikáře...

Na snímek potřebovali aktéři spoustu pevných nervů, pětadvacet natáčecích dnů, k nimž přibyla kratičká frekvence na mořském pobřeží, a především 12 milionů korun. Natáčelo se většinou na jednu zrcadlovku, kterou vládla především Edita Kainrathová, ale dostatečně si ji užili i oba hlavní dětští protagonisté, protože některé záběry prostě nešly udělat jinak. Pak už bylo na střihači Jakubovi Vansovi, aby dal „dětskému" snímku konečnou podobu. Jednu z prvních zatěžkávacích zkoušek prodělal film na berlínském festivalu, kde ho shlédlo na tamní poměry neuvěřitelných 41 diváků – na vysvětlenou: běžná návštěva činí tak do desíti lidí. V současné době probíhají stále předváděcí frekvence po českých městech, aby pak druhý dubnový týden mohla vypuknout slavnostní premiéra.

Pro mnohé bude Pojedeme k moři experiment hrající na obvyklou strunu, ale pokud se na něj budete dívat nezaujatýma očima, poznáte, že jde o melodii o hodně odlišnou, než jaké znáte. Tohle není jen film natočený na fotoaparáty, je to i příběh, jehož aktéři klidně mohou žít nedaleko vás. I proto má smysl ho vidět.Více o filmu na ČSFD.cz

POJEDEME K MOŘI

Hrají: Petr Šimčák, Jan Maršál, Lucie Trmíková, Ondřej Vetchý, Jaroslava Pokorná, Anastázie Chocholatá, Michaela Majerníková, Miroslav Táborský.

Kamera: Edita Kainrathová

Hudba: René Rypar

Scénář a režie: Jiří Mádl

90 minut

Přístupný

Premiéra: 10. dubna 2014 (Česká republika)